Myslím, že se tomu říká samota...

7. srpna 2017 v 23:54 | Knihomolka |  Citáty


"... zaslechl, jak podivně neosobním hlasem, byl to jeho hlas, zdůrazňuje, jak je duše nevyléčitelně sama. Nikomu se nemůžeme dát: patříme sobě."
(James Joyce - Dubliňané)

"... protože vlastně nikoho s nikým nic nespojuje, lidé na sebe narážejí čistě náhodou, opřou se o sebe, až jeden udělá krok stranou a ten druhý padne."
(Annelies Verbeke - Spaste ryby)

"Možná tam ta díra byla vždycky, tak jako ta moje. Protože věcí, které jsem mohla vinit ze svého existencionálního smutku, nebylo mnoho. Pravda je taková, že byl mou součástí od prvního dne. Pamatuju si, že jsem ho mívala už jako čtyřletá, když mi maminka přišla dát dobrou noc a zhasla - ten pocit, že vaše srdce váží víc než tělo, že by vám mohlo vyskočit z hrudi a rozplácnout se o stěnu. Mám dojem, že se tomu říká samota."
(Tiffanie DeBartolo - Díra v duši)

"Abychom světu porozuměli, musíme se od něj občas odvrátit. Abychom byli prospěšnější lidem, je třeba si je chvilku držet od těla." (Albert Camus)

"Je taková osamělost, která se dá pohoupat. Se zkříženými pažemi, a přitaženými koleny. Sem a tam, sem a tam, ten pohyb na rozdíl od pohybu lodi obsahuje a uklidňuje toho, kdo houpá. Je to něco uvnitř - přiléhá to pevně jako pevně. A pak je samota, která hledá. Žádné kolébání ji nemůže utišit. Je živá, hledá na vlastní pěst. Je to trpký, všechno zahrnující pocit, který působí, že se čověku zvuk jeho vlastních kroků zdá přicházet z velké vzdálenosti."
(Toni Morrisonová - Milovaná)

"... žádná církev, dokonce ani katolická, nevyplňovala člověku celý život. Ať jste se naklečeli a namodlili sebevíc, stejně jste museli třikrát denně jíst, chodit do práce a žít mezi jinými lidmi." (S. Plathová - Pod sklěněným zvonem)

"Klid, pomyslela si Eleanor. Na tomhle světě nepotřebuju nic jiného než klid. Tichý kout, kde bych si mohla lehnout a přemýšlet, někde mezi květinami, kde bych mohla snít a sama sobě vyprávět ty nejkrásnější příběhy." (Shirley Jacksonová - Dům na kopci)

"... Tehdy, když mě máma opouštěla, měla jsem čtyři roky, dovedla mě do Twickenhamu, kde táta mívával dostaveníčka, dovedla mě s velkým hnědým kufrem, malou taštičkou a plastovým kufříkem, který dávají dětem v letadlech, když cestují samy, a od kterého jsem se nechtěla odloučit ani v noci; ale byl tu rozdíl, malý rozdíl, neopouštěla mě kvůli někomu jinému, kvůli jinému dítěti, které by měla raději, opustila mě pro mé dobro a jednoho dne se vrátí. Adrien mě opustil kvůli jiné ženě. Adrien se nevrátí. Tohle znamená být dospělá. Být dospělá, znamená být nahraditelná." (Justine Lévy - Nic vážného)

"Někteří lidé se už jako utečenci narodí. Mají to v sobě, i když celý život nevytáhnou paty z domova."
(Gina Nahai - Andělé nad Teheránem)

"Dvě ženy a dva šálky kávy, tak to vždycky začín.
Nejdřív se pomalu svěřovat a pak to všechno vybalit, řeči o všem a o ničem, o dětech, o práci a manželství, o mém životě, o tvém životě, Anna to nesnášela už ve Fischim, všechno to žvanění s ostatními ženami na lavičkách dětských hřišť v Hamburku-Ottensenu. Rozhovory, které probíhaly jako výměnný obchod, ty mi dáš tajemství, já ti dám rozhřešení, ty mě utěšíš, já tě na oplátku pochválím. Matky s kávou v kelímku se spolu chtěly zahřát, pomalu roztávaly, vylézaly z ulity, a Anna se zaklapla jako škeble, ostýchala se, stejně jako jiní koktají nebo kulhají.
Neměla na takové rozhovory talent, pletla se jí slova, zasekávala se a zadrhávala a věty z ní ne a ne vylézt jako hmyz lapený v pavučině, neměla si to kde nacvičit.
Odmalička trénovala jen samé stupnice, klávírní sonáty, skladby na flétnu, mluvit nebylo potřeba, když chtěla hrát, musela jen znát noty a používat prsty. Nepořebovala nikomu naslouchat, slyšela jen hudbu, nemusela vylézat z ulity, samotné jí bylo teplo dost."
(Dörte Hansenová - Starý kraj)

"Je jedna černá věž, kde žije divá zvěř. V té věži není oken ani dveří. Na vrcholu je klec, jejíž mřížoví je z kostí. Z té klece hledí ke slunci uvězněný duch. Tou věží je mé tělo, klecí je má lebka, ten duch, co si pro útěchu prozpěvuje, jsem já."
(Jeanette Winterson - Jak naštěpit třešeň)

"Existují horší vězení, než jsou slova." (C. R. Zafón - Stín větru)




zdroj obrázku: wallpapersafari.com
 

Hannah Kentová - Agnes

27. července 2017 v 20:25 | Knihomolka |  Výpisky z knih

-------------------------------

Prý musím zemřít. Prý jsem odcizila dech mužům a oni ho teď musí vzít mně. Představuji si, že jsme všichni plamínky svíčky, tučné a jasné, mihotající se ve tmě a skučení větru, a v tichu místnosti slyším kroky, hrozivé blížící se kroky, které mě jdou sfouknout a poslat můj život nahoru v šedé spirále dýmu. Vytratím se do vzduchu a do noci. Všechny nás sfouknou, jednu svíci po druhé, až zbude jen jejich světlo, v němž se vidí oni sami. Kdepak asi budu potom já?
Někdy si myslím, že ji zase vidím, tu farmu, jak v dálce hoří. Někdy mě mráz bolí v plicích a mám dojem, že vidím, jak se plameny odrážejí na hladině oceánu, a voda je tak zvláštní, když na ní to světlo mihotá. Tehdy v noci jsem se v jednu chvíli ohlédla. Ohlédla jsem se a dívala se na ten oheň, a když si dnes olíznu kůži, ještě pořád chutná slaně. A po kouři.
Nebyla vždycky taková zima.
Slyším kroky.

-------------------------------




Agnes zavrtěla hlavou. "Vědět, co někdo udělal, a jaký je to člověk, jsou dvě velmi rozdílné věci."
Tóti trval na svém. "Ale Agnes, činy hovoří hlasitěji než slova."
"Činy lžou," odsekla Agnes. "Někdy lidé nemají od začátku šanci anebo třeba udělají nějakou chybu. Když lidé začnou říkat, že někdo musí být špatná matka kvůli takové chybě..."
Tóti nereagoval, a tak pokračovala.
"Není to spravedlivé. Lidé tvrdí, že vás znají podle věcí, které jste udělal, ale ne podle toho, že by si sedli a naslouchali, co jim říkáte. I když se sebevíc snažíte vést bohabojný život, tak jakmile v tomhle údolí uděláte jedinou chybu, nikdy vám ji nezapomenou. Je jedno, jestli vaše nitro šeptá, 'nejsem taková, jak říkáte' - určuje vás to, jak o vás smýšlejí druzí."
Agnes zmlkla, aby se nadechla. začala zvyšovat hlas a Tóti přemýšlel, co tento nečekaný příval slov vyvolalo.
"A to se stalo mé matce, pane faráři," pokračovala Agnes. "Jaká opravdu byla? Nejspíš ne taková, jak lidé říkají, ale dělala chyby a ostatní si ji podle nich zařadili. Zdejší lidé vám nedovolí zapomenout na špatné skutky. Považují je za to jediné, co stojí za to zapsat."
Tóti chvíli přemýšlel. "A jakou chybu udělala tvoje matka?"
"Lidé říkají, že jich bylo mnoho, pane faráři. Ale přinejmenším jednou z těch chyb jsem byla já. Měla smůlu."
"Jak to myslíš?"
"Udělala to, co dělá tajně řada žen bez následků," odpověděla. "Jenže patřila k těm nemnoha nešťastnicím, jejichž tajemství všichni viděli."

"Pořád mám jen pocit, že to, co připadá skutečné mně, nepřipadá skutečné druhým, a podělit se s někým o vzpomínku znamená riskovat mé přesvědčení v to, co se opravdu stalo. Je farář tím mužem z mé vzpomínky, nebo je úplně jiný? Udělala jsem to já, nebo to byl někdo jiný? Magnús, nebo Jón? Je to lesknoucí se led na vodě, příliš křehký, než aby se mu dalo věřit."

"Nekrmte mě nebo vás kousnu, kousnu ruku, která mé krmí, která mě odmítá milovat, která mě opouští. Kde je můj kamínek? Vy to nechápete! Nemám vám co říct. Kde jsou havrani? Jóas je poslal pryč a oni na mě nikdy nemluví, je to nespravedlivé. Vidíte, co pro ně dělám? Jím kamínky, ničím si zuby, ale oni se mnou pořád nemluví. Jen vítr. Jen vítr mluví, ale nedává to smysl, kvílí jako všechny vdovy světa a nečeká na odpověď.
Ztratíš se. Neexistuje žádný konečný domov, neexistuje pohřeb, existuje jen neustálé rozptylování, zmařená pouť, která tě zavede všude, ale nenabídne cestu domů, protože žádný domov neexistuje, existuje pouze tenhle chladný ostrov a tvoje tmavé já na něm tence rozprostřené, dokud nepřijmeš hučení větru a nenapodobíš jeho osamělost, nedojdeš domů, jsi pryč, zmocní se tě ticho, nasaje tvůj život do svých temných vod a bude chrlit hvězdy, které si tě možná budou pamatovat, ale jestli budou, neřeknou, a když nikdo nebude vyslovovat tvoje jméno, jsi zapomenuta. Jsem zapomenuta."


Citováno z: KENTOVÁ, Hanna. Agnes. Fortuna Libri, 2013. ISBN 978-80-7321-726-6.
Obrázek: indaily.com

You Me At Six - Take on the World

26. července 2017 v 22:11 |  Na procházce s hudbou

Stačí slovo a postavíme se světu
Řekni jen, že trpíš a budeme čelit tomu nejhoršímu

Vidím bolest ve tvých očích
Věř mi, snažil jsem se
Ne, nemohu. Nemohu předstírat, že nevím, čím sis prošel
Měl bys vědět, že bych si přál, abych to byl já, ne ty

Je to boj, boj našich životů
Ty a já, byli jsme stvořeni k rozkvětu
Jsem tvá budoucnost, tvá minulost
Nikdy nezapomeň, že jsme byli stvořeni, abychom vytrvali
Vykroč ze stínů do mého života
Umlč hlasy, které tě pronásledují

....

Budeme bojovat, odplazíme se do noci
Náš svět, kam půjdeme, s tebou po mém boku
Klid, bouře, tomu všemu budeme čelit
Stačí jen slovo a postavíme se světu...



 


Marina Cvetajeva - Dům

24. července 2017 v 23:41 |  Chvilky s poezií

U rmenu, u lopuší...
Dům těžkovážných duší.

Dům s nedomáckým vzhledem.
Zvláštní dům. Mimo cestu.
Zůstal stát - k lesu předem,
ten dům, a zadem k městu.
Od hluku se vždy hluše
jak medvěd otočí.
Dům, z kterého se duše
dívají do očí,
do všech očí, všech oken,
jež zjeví jen prázdnotu jim...

Sándor Márai - Svíce dohořívají

26. června 2017 v 22:16 | Knihomolka |  Výpisky z knih

"... Člověk žije, dokud má na zemi co dělat. Řeknu ti, jakou jsem učinil v uplynulých jednačtyřiceti letech zkušenost, když jsem žil sám v lese, zatímco ty jsi byl v tropech a cestoval po světě. I samota je dostatečně zvláštní..., někdy připomíná prales, je plná nebezpečí a překvapení. Znám všechny její varianty. Nudu, kterou se nadarmo snažíš rozptýlit uměle vytvořeným rozvrhem života. A potom náhlé výbuchy. I samota je stejně tajuplná jako džungle. Člověk žije podle přísně stanovenéh řádu, a potom se jednoho dne pomátne jako ty tvé Malajky. Má kolem sebe pokoje, titul a hodnost a strašlivě přehledný způsob života. A zčistajasna to všechno ze sebe shodí a uhání pryč se zbran v ruce anebo beze zbraně... toto je patrně nebezpečnější. Uhání do světa se strnulým pohledem v očích; kamarádi, dávní přátelé mu uhýbají z cesty. Jde do velkých měst, kupuje si ženy, všechno kolem něho vybuchuje, hledá a všude nalézá boj. A jak říkám, tohle ještě není to nejhorší. Snad ho při tom úprku odpraví jako prašivého, vzteklého psa. Snad narazí do zdi, střetne se s tisíci životními překážkami a roztříští se. Horší je, když někdo v sobě udusí hněv, který se mu o samotě nashromáždilv duši. Neuhání nikam. Nikoho nezabije. Co že dělá? Žije, čeká, dodržuje pořádek. Žije jako mniši podle nějaké pohanské, světské řehole..., jenže mnich to má snadné, protože má víru. Takový člověk, který odevzdá svou duši a osud samotě, víru nemá. Pouze čeká. Na den anebo na hodinu, kdy by všechno to, co ho k samotě dovedlo, ještě jednou probral s těmi nebo s tím, kdo ho dostali až tam. Připravuje se na tu chvíli deset let nebo čtyřicet let anebo zcela přesně řečeno jednačtyřicet let, jako se duleanti připravují na souboj. Všechno si v životě uspořádá, aby nikomu nic nedlužil, kdyby v souboji padl. A cvičí denně, jako cvičívají profesionální soubojníci. Čím že se cvičí? Svými vzpomínkami, tím, aby omámení samotou a časem neprobudilo v jeho duši a srdci smíření. Existuje totiž v životě souboj bez kordů a na ten má smysl se dokonale připravit. Ten je nejnebezpečnější."

"Na důležitější otázky člověk vždycky nakonec odpovídá celým životem. Není podstatné, co mezitím říká, jakými slovy a argumenty se brání. Nakonec, na konci všeho odpovídá fakty života na otázky, které mu svět tak tvrdošíjně adresoval. Kdo jsi?... Co jsi doopravdy chtěl?... Co jsi doopravdy věděl?... Čemu jsi byl věrný a čemu ses zpronevěřil? Vůči čemu nebo komu jsi byl odvážný nebo zbabělý?... Toto jsou ty otázky. A člověk na ně odpovídá, jak umí, upřímně nebo lživě; to ale není moc důležité. Důležité je, že nakonec odpovídá celým svým životem."

"Toto je ta největší rána, jakou může osud postihnout člověka. Touha být jiný, než kdo je; bolestnější touha v lidském srdci ani hořet nemůže. Život totiž ani jinak vydržet nelze, je to možné pouze s vědomím, že se smíříme s tím, co znamenáme sami pro sebe a pro svět. Musíme přijmout, že jsme takoví nebo onací, a musíme vědět, že sotva se s tím smíříme, život nás za tuto moudrost nepochválí, nepřipnou nám na prsa záslužný řád, když víme a snášíme, že jsme ješitní nebo sobečtí anebo že jsme plešatí a břichatí - ne, musíme vědět, že žádnou odměnu ani pochvalu nedostaneme. Toto tajemství pozůstává jenom z toho, že to musíme snášet. Musíme snášet svůj charakter, povahu, jejíž chyby, sobectví a nestřídmost nezmění ani zkušenost, ani poznání těchto vlastností. Musíme snášet, že naše touhy nenalézají ve světě plnou odezvu. Musíme snášet, že ti lidé, které máme rádi, nás rádi nemají anebo nás nemají rádi tak, jak doufáme. Musíme snést zradu a nevěru a musíme snést charakterovou anebo intelektuální výjimečnost jiného člověka, což patří k nejtěžším lidským úkolům."

"Říkala, že nikdy nechce přede mnou něco skrývat, tajemství nechce ani sama před sebou, a proto zaznamená všechno, o čem je jí zatěžko mluvit. Jak říkám, pochopil jsem mnohem později, že kdo se takto utíká do upřímnosti, ten se něčeho bojí, bojí se, že jednoho dne se jeho život naplní něčím, o co se nebude moci se mnou podělit, opravdovým tajemstvím, nepopsatelným a nevyslovitelným."

"... byl jsem opuštěný jako ten strom na pasece v mém lese, den před vypuknutím války vichřice kolem něho povyvracea celý les. Na pasece zůstal jediný strom, poblíž loveckého zámečku. Během čtvrtstoletí už kolem něho vyrostl nový les. Ten jediný strom patří ještě k těm někdejším a vztek, který se v přírodě jmenuje vichřice, vyvrátil kolem něho všecko, co s ním bylo spřízněné. A vidíš, ten strom přesto žije dodnes, s obrovskou a nepochopitelnou silou. Jaký má asi cíl?... Žádný. Chce zůstat. Život a patrně všechno, co žije, nemá jiný cíl než zůstat pokud možno co nejdéle a obnovovat se."

"Existuje něco horšího než smrt a utrpení... To, že člověk ztratí sebúctu. Existuje něco, co dokáže tak bolet, zraňovat se a spalovat, že od takových muk snad neosvobodí ani smrt - jestli v nás člověk nebo dva lidé zraní hlubokou sebeúctu, bez níž už nedokážeme zůstat lidmi. Ješitnost, řekneš. Ano, ješitnost..., a přesto je tato sebeúcta nejniternějším obsahem lidského života. Proto jsem se tajemství bál. Proto souhlasíme s jakýmkoli řešením, s řešením i podlým a zbabělým - rozhlédni se v životě, mezi lidmi najdeš vždycky taková polovičatá řešení. Někdo odejde daleko od člověka nebo od lidí, které má rád, protože se bojí tajemství, jiný tam zůstane a mlčí, věčně čeká na nějakou odpověď... Toto jsem viděl. Toto jsem zažil. Není to zbabělost, ne... Poslední obrana pudu sebezáchovy."

"Svět nakonec žádnou váhu nemá. Důležité je jenom to, co nám zůstane v srdci."


Citováno z: MÁRAI, Sándor. Svíce dohořívají. 1. vyd. Voznice; Praha: Leda; Rozmluvy, 2014. 181 s. ISBN 978-80-7335-381-0.

Goce Smilevski - Freudova sestra/Návrat slov

21. června 2017 v 21:45 | Knihomolka |  Výpisky z knih


FREUDOVA SESTRA

"Nemám ti co odpouštět. Nespáchal jsi žádný zločin. Zapomněl jsi udělat něco dobrého. My všichni jsme v životě zapomněli učinit mnoho dobrých věcí. A nemůžeme odhadnout, které z těch opomenutí dovolí zlu, aby člověka pozřelo."

"Šaškové byli onou částí lidského rodu, která se možná moudře vzdala rozumu, možná se vědomě rozhodli být na posměch ostatním lidem a tak se posmívat celému světu. A také tomu, který svět tak chybně stvořil. Právě vědomí, že svět je chybně stvořen, bylo možná hlavní příčinou toho, že se vzdali rozumu."

"Jednou se mi zdálo, jak se můj dům potopil. Všude samá voda. Je tohle potopa?, ptala jsem se ve spánku. Chtěla jsem utéci, mezi zdmi však bylo slyšet dětský pláč. To jsou moje děti, někdo je zazdil mezi stěny, říkávala jsem si ve snu. Prsty jsem škrábala po zdech, strhávala jsem omítku, omítka mi vytrhávala nehty. Voda se valila stále silněji, zalila mě až k hlavě a topila mě. Ale já jsem i pod vodou slyšela ten dětský pláč, který se ozýval mezi stěnami."

"Na tomto světě není spravedlnosti. Žádný trest nemůže napravit nespravedlnost, neboť minulost nelze změnit a ukřivdění zůstanou se svou ztrátou. A kdyby v nějakém jiném světě bylo dosaženo spravedlnosti v souvislosti s tím, co tu bylo ztraceno, kdyby tam ukřivděným vrátili to, co tu ztratili, nebude to návrat ke splnění života, bude to pouhá útěcha. To, co se v daném okamžiku ztratí, nikdy nemůže být podruhé nahrazeno, protože ztraceno muselo být právě v okamžiku, kdy zmizelo. Takže i kdyby po smrti v tomto světě pokračovalo bytí v nějakém jiném světě, to bytí v tom jiném světě by bylo jenom útěchou. V materiálním světě je všechno velká nespravedlnost, a protože nevíme, zda po tomto bytí budeme existovat v nějaké jiné realitě, v nějakém útěšném bytí, jedinou útěchou na tomto světě je krása."

"Blouznění je někdy útěkem od bolesti k otupělosti, zatímco někdy je útěk od bolesti útěkem k ještě větší bolesti."

"V žití jsou všichni lidé odlišní, zatímco v umírání je každý jiný a všichni jsou si podobní: Všichni vypouštějí duši vydechnutím, ovšem každý vydechuje vlastním způsobem."

"Se smrtí nezmizíme. Člověk je jako ruka, která je vložena do nějaké loutky a pohybuje s ní. Když se člověk rodí, vsune se do těla jako ruka do loutky. Když tělo umírá, člověk se z ní vysouvá jako ruka z loutky."



Další články


Kam dál