Milan Kundera - Růže / Donát Šajner - Tak tedy jsem

16. listopadu 2017 v 22:42 |  Chvilky s poezií

Milan Kundera - Růže

Vždy jsem se tě bál potkávat
a vyhýbal jsem se ti.
Možná že jedenkrát
přece však potkáme se.
Snad.
Uprostřed ulice
zůstanem stát.
Uprostřed ulice
strneme
hlava u hlavy.
V té chvíli auta i chodci
celý život,
vše na chvíli se zastaví...

----------------------------------------------------------------------

Donát Šajner - Tak tedy jsem

Jednou prý budeme všechno vědět, všechno znát,
co se dá sečíst, zvážit, co lze vůbec spočítat.
Nevěřím. Strachu, bolesti, lásko a tebe, štěstí,
nelze spočítat, vyprosit, vyhrozit, ani z nebe snésti.

Drahokam světla měsíce, zapomenutý slunovrat,
všechno můžeme vědět, všechno můžeme znát.
O trn pochyb však stejně zarazíš. Ano? Ne?
Kořen svobody žádný blesk nikdy nepřetne.

Jsem člověk. Víc nelze být? Věčná škoda.
Tak tedy jsem. Jsem zpěv i denní nepohoda.
Na cestě, kudy chodí sny i pravda ranní,
srdce pozdraví sluneční zmrtvýchvstání.

Věřím mu, slunci věřím, není zbytí.
Nic neví, ale svítí, svítí, svítí...


 

Amos Oz - Černá skříňka

9. listopadu 2017 v 21:03 |  Výpisky z knih


"Štěstí na světě existuje, Aleku, a utrpení není jeho opakem, je trnitou stezkou, kterou se po břiše plazíme k té lesní mýtině zalité jemným stříbrem měsíce, které nás volá a očekává. Nezapomeň."

"Nechte mrtvé pohřbít mrtvé": živé pohřbí živí.

"Slova a tak," věnoval mi svůj pomalý úsměv. "to je jako znát lidi. Odkud přišli. Kdo je čí příbuzný. Jak se chovají ve všech možných situacích. A mimo to neexistuje nějako krátit, míjet čas. Čas nemíjí."
Nemíjí? Co to znamená?
"Vím já? Možná je to naopak. Že my pomíjíme v čase. Vím já? Nebo že čas míjí lidi."

"Víte, pane, moje smrt je totiž logicky přijatelná. Nemylte se, prosím: neříkám tím, že bych si smrt přál, nebo něco podobného (v tom není žádná potíž: mám výborný revolver, který mi kdysi daroval jeden generál z Pentagonu); mám na mysli něco úplně jiného: vůbec neexistovat. Se zpětnou platností zrušit svou přítomnost. Dělat, jako bych se nikdy nenarodil. Na samém začátku přejít do nějakého jiného modu: blahovičník, například. Nebo holý pahorek v Galileji. Kámen na povrchu měsíce."

... hořím touhou dokázat jednou provždy, že ani egoismus, ani nízkost, ani krutost v naší přirozenosti nejsou tím, co nás mění v sebedestruktivní druh. Sami se likvidujeme (a zanedlouho konečně vyhladíme všechny příslušníky svého druhu) právě kvůi "vznešeným touhám" v nás: kvůli religiózní nemoci. Kvůli palčivé potřebě "být spasen". Kvůli posedlosti vykoupením. Co je to posedlost vykoupením? Jen maska pro totální nedostatek základního nadání k životu. Toho nadání, kterým je obdařena každá kočka. Zatímco my, jako velryby, které se samy vrhají na břeh, nutkány k masové sebevraždě, trpíme postupující degenerací nadání k životu. Odtud ona populární touha ničit a hubit to, co máme, abychom prorazili cestu k jakýmsi krajinám vykoupení, které nikdy neexistovaly a ani existovat nemohou. Abychom se zpěvem obětovali svůj život, abychom v extázi spálili ty ostatní ve prospěch vágního kouzla, které se nám jeví jako "země zaslíbená", takového nebo onakého klamu, který je považován za "vyšší než život". A co se u nás pokládá za vyšší než život? Ve čtrnáctém století v Uppsale zabili dva mniši za jedinou noc osmadevadesát sirotků a potom se sami upálili, protože v okně kláštera se ukázala modrá liška jako znamení, že Panna očekává jejich příchod. Proto: prostírat na zem "koberec našich mozků vylitých / jako bílé růže", koberec, který je určen pro čisté kroky nějakého pochybného spasitele (slova z básně místního fanatika, který se opravdu vzmužil a nechal si vymýt mozek dvaceti kulkami, které mu Britové vpálili do hlavy). Nebo jiná místní formulace: "Poněvadž mír je bláto / vzdej se krve a duše / pro skrytou slávu". Jaká skrytá sláva, pane Sommo? Zbláznil jste se? Podívejte se někdy na svou holčičku: to je ta celá skrytá sláva. Není jiné. Škoda plýtvat na Vás slovy. Vy ji zavraždíte. Zavraždíte všechno, co se pohybuje kolem. A nazvete to "bolestmi před příchodem Mesiáše" a vyslovíte poděkování za spravedlivý soud. Možná že dokonce překonáte i mě: dokážete vraždit, aniž byste prolil kapku krve. Vařit v olivovém oleji a mumlat třikrát "Svatý".

"Pověz ve svých modlitbách, Micheli, že samota, touha a stesk jsou víc, než dokážeme snést. A bez nich jsme vyhaslí. Řekni, že jsme chtěli přijímat a vracet lásku, ale zbloudili jsme. Řekni, aby na nás nezapomněli, že stále ještě světélkujeme ve tmě. Zkus najít cestu, kudy mám vyjít. Kde je ta hledaná země."


Citováno z: OZ, Amos. Černá skříňka. Přel. Jiřina Šedinová. Praha; Litomyšl: Paseka, 2010. 276 s. ISBN 978-80-7432-42-2

Ivan Skála - Chtěl bych být

3. listopadu 2017 v 0:17 |  Chvilky s poezií

"Věřila jsem, že člověk má deset životů. S každým pořádným šrámem může ztratit jeden, dva nebo tři. Ale pořád mu jich zbývá sedm. Říkala jsem si: ještě je dobrý, když jich zbývá pět nebo alespoň tři. Stač tři životy, aby se člověk dokázal pořádně poprat. Pomáhalo mi to. Aspoň jsem si to myslela. Není to pravda. Člověk má život jenom jeden..."
(Kotva u přívozu,1980)


Chtěl bych být něčím,
bez čehož se nemůžeš obejít
bez čehož se nemůžeš nikdy a nikde obejít
chtěl bych být solí,
chtěl bych být solí tvého života

Chtěl bych být solí
jež se usazuje na tvé kůži v jemných šupinkách,
když v srpnovém parnu mácháš prádlo,
když připravuješ oběd,
nebo když zpocena během náhle usedáš
pod strom pod první nahodilý kámen

Chtěl bych být slzou na tvých řasách, na tvém víčku.
A když už jsem nemohl být prvním dětským pláčem,
který omyl tvé oči z první lidské bolesti,

chtěl bych být aspoň slzou,
která se ve chvílích rozechvění
sbírá v koutku tvého oka

A všem tvým cestám chtěl bych býti sůl,
jež ojící kazajku námořníka
po každém šplíchnutí vášnivě kamsi směřující vlny,
po každém poryvu vlhkého houževnatého větru.

Chtěl bych být tím slaným větrem
jež ti přivane moře a dálky a sny a krajiny
odevšad, kde jsme nebyli,
kam se nikdy nepodíváme
ale kde stejně lámou chléb
drsnou rukou,
jež se podobná naší.

Chtěl bych se proměnit ve velké slané krystalky
na anýzové střídě tvého každodenního chleba.
Chtěl bych být solí,
abych byl do posledního tvého sousta s tebou.
Chtěl bych být solí tvého života
 


Diane Setterfieldová - Bellmann & Black

30. října 2017 v 22:39 |  Výpisky z knih

&

Existuje příběh mhohem starší než tenhle. A v něm jsou dva havrani společníky a rádci nejvyššího severského boha Ódina. Jeden z těchto ptáků se jmenoval Hugin, což na onom místě a za onoho času znamenalo Myšlenka, druhý Munin, což značilo Paměť. Žili na kouzelném jasanu, který rostl tam, kde se stýkaly hranice mnoha světů, a z jeho větví se vydávali na výpravy: rozmarně poletovali mezi světy a sbírali informace pro Ódina. Jiní tvorové nedokázali hranice různých světů překračovat, ale Myšlenka a Paměť si létali, kam se jim zlíbilo, a zpátky se vraceli se smíchem.
Myšlenka a Paměť zplodily rozsáhlé potomstvo. Všichni z jejich rodu byli obdařeni mocnými duševními schopnostmi, jež jim umožňovaly získávat od předků značné množství znalostí a předávat je dál.
Z rodové linie Myšlenky a Paměti pocházeli i havrani, kteří žili na dubu poblíž Bellmanových. Mladý havran sražený kamenem byl příslušníkem bůhvíkolikátého pokolení jejich pra-pra-pravnoučat.
V den, kdy bylo Willi Bellmanovi deset let a čtyři dny, tito havrani udělali, co museli, aby dali najevo žal nad svou ztrátou. Potom z toho nebezpečného místa odletěli. Nevrátili se už nikdy.
Onen strom dosud stojí. Můžete si ho jít prohlédnout i teď - ano, přesně tak: i v dnešní době -, avšak v jeho větvích nespatříte jediného havrana. Pořád vědí, co se stalo. Havrani jsou stvořeni z myšlenky a paměti. Vědí všechno a nezapomínají.

Protože se zabýváme tímto tématem, dodejme, že dalším kolektivním označením pro havraní hejno je v některých částech světa krutost. Myšlenku a Paměť to poněkud uvádí do rozpaků.

&


Co se týče havraních společenství, existuje pro ně celá řada kolektivních označení. V některých částech světa lidé nazývají hejno havranů vyprávěním.

Všechny příběhy musejí dospět ke konci: i tenhle. Příběh každého tvora. I ten váš.
Největším milovníkem příběhů je havran. Sklízí příběhy, dokud je co sklízet, což znamená: dokud existují bohové a lidé a havrani. A havran má na příběhy dobrou paměť - předlouhou.
Až se ke konci nachýlí i vás příběh, havran ho sklidí, jako jsem já sklidil příběh Williama Bellmana. Až se tedy dostanete na poslední řádek poslední stránky, budou už na vás čekat Myšlenka či Paměť anebo jeden z jejich četnýc potomků, aby vás doprovodili poté, co se kniha s vaším příběhem zavře. Cestou nad poslední prázdnou stránkou a za deskami, které vás nasměrují k onomu dalšímu neznámému místu, pak havran váš příběh sklidí. Později se vrátí bez vás. A v pravý čas se vydá k bílé stránce oblohy, kde se zúčastní nejdůležitějšího ze všech havraních rituálů.
Všichni se slijí do inkoustové louže černi. Vzlétne první, po něm druhý, pak další stovky a tisíce jako inkoustově černá znamení na nebi bílém jako papír a potomci Myšlenky a Paměti společně zatančí, vyjadřujíce vášnivý, velkolepý kolektivní čin: vyprávění o bozích, o lidech, o havranech.

Mimochodem, i my pro vás máme jedno kolektivní označení: společenství vás lidí nazýváme zábavou.


Citováno z: SETTERFIELDOVÁ, Diane - Bellman & Black. Praha: Ikar, 2015. ISBN 978-80-249-2752-7.

Nicole Kraussová - Dějiny lásky/Velký dům

24. října 2017 v 23:18 |  Výpisky z knih



DĚJINY LÁSKY

"... někdy, chcete-li namalovat pouze hlavu, musíte se vzdát zbytku postavy. Chcete-li namalovat list, musíte obětovat krajinu. Zpočátku se vám může zdát, že se omezujete, avšak po chvíli zjistíte, že máte-li něčeho čtvrt centimetru, mnohem spíš se zmocníte nějakého pocitu z vesmíru, než kdybyste předstírali, že děláte celou oblohu.
Máma si nevybrala list nebo hlavu. Vybrala si tátu, a aby si uchovala určitý pocit, obětovala svět."

"Jsi o něco šťastnější a taky o něco smutnější."
"Což se navzájem vyruší, takže jsem úplně stejná."
"Vůbec ne. To, že jsi dneska o něco šťastnější, na tom, že jsi taky o něco smutnější, vůbec nic nemění. Den ode dne jsi o něco víc obojí, z čehož plyne, že právě teď jsi nejšťastnější i nesmutnější, jakás kdy byla." "Jak to víš?" "Tak se zamysli. Bylas někdy šťastnější než právě teď, když tu ležíme v trávě?" "Asi ne. Ne." "A bylas někdy smutnější?" "Ne." "I když pozor, u všech to tak nefunguje. Někteří lidi, jako tvoje sestra, jsou prostě den ode dne šťastnější. Jiní, jako Bejla Ašová, jsou jenom smutnější a smutnější. A ostatní, jako ty, jsou obojí." "A ty? Jsi právě teď nejšťastnější i nejsmutnější v životě?" "Jistěže jsem." "A proč?" "Protože mě nic nedokáže učinit šťastnějším ani smutnějším než ty."

"Listy jsou teď všude, a padají a padají - vracejí svět zpátky do země. Občas zapomenu, že svět se neřídí stejným řádem jako já. Že všechno neumírá, nebo pokud ano, navrátí se k životu - a jakpak by ne, se sluníčkem a dalšími obvyklými podněty. Občas mě napadá: jsem starší než tenhle strom, starší než tahle lavička, starší než déšť. A přece. Nejsem starší než déšť. Prší už léta a bude pršet, i když tu už nebudu..."

"Patrně byl přesvědčen, že do tohoto světa nepatří. Chtěl jsem mu říct: Kdo, když ne ty?"

"Pamatuju si, kdy jsem si poprvé uvědomil, že dokážu vidět věci, které nejsou skutečné. Bylo mi deset a šel jsem domů ze školy. Kolem proběhlo pár kluků ze třídy, hulákali a smáli se. Chtěl jsem být jako oni. A přece. Nevěděl jsem jak. Vždycky jsem měl pocit, že jsem jiný než ostatní. Bolelo to. A pak jsem zahnul za roh a spatřil jsem ho. Obrovského slona, jak stojí sám na náměstí. Věděl jsem, že si ho představuju. Chtěl jsem tomu věřit.
Tak jsem to zkusil.
A zjistil jsem, že to jde."



VELKÝ DŮM

"Jsou chvíle, kdy na vás přijde jakási jasnozřivost a vy najednou prohlédnete skrz zdi do jiného rozměru, na který jste zapomněli nebo se rozhodli ho nevnímat, abyste mohli dál žít s nejrůznějšími iluzemi, díky nimž je život, zejména život s druhými, vůbec možný."

"Vždycky jsem ráda cestovala nalehko; nějak potřebuji mít pocit, že mohu kdykoliv odkudkoliv bez námahy odejít. Představa tíhy mě znervózňovala, jako bych žila na zamrzlém jezeře a každá další domácí pastička - hrnec, křeslo či lampa - hrozila, že bude právě onou věcí, která mě strhne pod led. Jedinou výjimkou byly knihy, kterých jsem si volně dopřávala, protože mi nepřipadalo, že by mi doopravdy patřily; proto jsem také nikdy nepociťovala potřebu dočítat ty, co se mi nelíbí, ani povinnost, by se mi doopravdy líbily. Přes jistý nedostatek zodpovědnosti jsem si ale zároveň dopřávala svobodu nechat se jimi zasáhnout: když jsem někdy konečně narazila na tu pravou knihu, krutě to na mě dolehlo: vyrvala ve mně díru, její zásluhou se můj život stal ještě nebezpečnějším, protože jsem nedokázala kontrolovat, co tím otvorem projde.
Angličtinu jsem si vybrala za hlavní obor, protože jsem ráda četla, a ne proto, že bych měla sebemenší tušení, co bych jednou chtěla dělat. Jenže toho podzimu v Oxfordu se můj vztah ke knihám začal měnit. Došlo k tomu pomalu, téměř jsem to nepostřehla. S ubíhajícími týdny jsem čím dál tím méně tušila, o čem bych následující tři roky mohla psát dizertaci, a ten ohromný úkol mě začal udolávat. Kdykoliv jsem se ocitla v knihovně, doléhala na mě neurčitá, ponorná úzkost. Ze začátku jsem si skoro neuvědomovala, o co jde, vnímala jsem jen nervózní chvění v útrobách. To ale den ode dne sílilo a s ním i můj pocit zbytečnosti a marnosti. Četla jsem, ale nevnímala význam slov. Vždycky jsem zalistovala zpátky a začala na místě, které jsem si ještě pamatovala, jenže za chvíly se mi věty zase rozpadly před očima a já bezcílně klouzala stránkami jako vodoměrka po stojaté vodě. Byla jsem z toho čím dál tím nervóznější a začala jsem se cesst do knihovny děsit. Začala jsem se bát, že se začnu bát. Když jsem vešla do knihovny, zmocňovala se mě panika. A obzvlášť náročné pro mě bylo, že a panika souvisela se čtením - s něčím, co odjakživa bývalo středem mého života a co pro mě dřív bylo hradbou proti zoufalství. Už předtím jsem byla často smutná, ale ještě nikdy jsem nezažila takový pocit vnitřního napadení - jako by si moje bytost vyvinula alergii sama na sebe. V noci jsem bděla a cítila, že i když ležím bez hnutí, na nějaké jiné úrovni se od sebe čím dál víc odpoutávám.
Pracovat jsem nedokázala, a tak jsem trávila dny bloumáním po Oxfordu, chodila jsem do kina Fénix, probírala jsem se starými tisky v obchodě na High Street nebo jsem zabíjela čas v antropologickém muzeu mezi kostrami, nástroji a rozpraskanými miskami, které patřívaly dávno zmizelým lidem. Věci, které jsem měla před očima, jsem ale sotva vnímala. Duše mi zmrtvěla a celá bytost oněměla, jako kdyby někdo někde vypnul hlavní spínač. Běžely týdny a můj život ztratil veškerý smysl. Jako kdyby přes noc někdo z mé tělesné schránky vysál veškerý obsah, ale ona si dál chodila po světě jakoby nic. Prázdnota ovšem neznamenala apatii: v každém koutě na mě číhala úzkost, samota a zoufalství a čekaly, až mi budou moci zabránit v pohybu po ulicích..."

"Ne vždycky jsem na tom byla takhle; byly doby, kdy jsem si představovala, že se můj život bude ubírat jinou cestou. Je pravda, že jsem si záhy zvykla trávit dlouhé hodiny o samotě. Došla jsem k poznání, že lidskou společnost nepotřebuji tolik, jako ji potřebují ostatní. Po celém dni stráveném psaním mi dalo práci zapříst rozhovor, bylo to jako brodit se betonem, a tak jsem se často rozhodla nepouštět se do toho, místo toho se najíst v restauraci nad knížkou nebo si vyjít sama na dlouhou procházku a rozmotávat po městě vlákno samoty. Na samotu, na skutečnou samotu, si ale člověk nezvykne, a jelikož jsem byla pořád ještě mladá, považovala jsem svou situaci za dočasnou a nepřestávala jsem doufat a představovat si, že někoho potkám, zamiluji se a že spolu budeme sdílet své životy, každý z nás bude volný a nezávislý, ale přesto budeme spoutáni láskou. Ano, byly časy, kdy jsem se ještě ostatním neuzavírala. Když mě před lety opustil R., nechápala jsem to. Co jsem mohla vědět o opravdovém osamění? Byla jsem mladá, překypovala jsem city a přetékala touhou, žila jsem blíž vlastnímu povrchu. Jednou v noci jsem se vrátila domů a našla jsem ho v posteli schouleného do klubíčka. Když jsem se ho dotkla, cuknul sebou a svinul se ještě těsněji. Nech mě být, zašeptal nebo spíš vydávil, jako by jeho hlas vycházel ze dna studny. Miluju tě, řekla jsem, pohladila ho po vlasech, a to klubíčko se ještě víc naježilo, jako vyděšený nebo nemocný dikobraz.
Jak málo jsem mu tehdy rozuměla, jak málo jsem chápala, že čím víc se skrýváš, tím větší nutnost stahovat se do ústraní pociťuješ a že za chvíli zkrátka už nemůžeš žít mezi ostatními. Zkoušela jsem se s ním hádat, ve své pýše jsem si myslela, že by ho má láska mohla zachránit, dokázat mu jeho vlastní cenu, jeho krásu a dobrotu. Vylez ven, vylez ven, ať jsi kde jsi, zpívala jsem mu do ouška, až jednoho dne vstal, odešel a vzal si s sebou všechen svůj nábytek - že by to pro mě začalo právě tehdy? Ta skutečná samota? Že jsem se tenkrát začala ne schovávat, ale couvat tak pozvolna, že jsem si toho nejdřív ani nevšimla, že by to bylo za těch bouřlivých nocí, kdy jsem seděla s tím malým klíčem v ruce, každou chvíli jsem vyskakovala, abych utáhla okenní kličky, a pečetila jsem se uvnitř před vyjícím větrem? Ano, je možné, že tam to začalo nebo skoro začalo, přesně to neřeknu, ale trvalo léta, než jsem dospěla na konec té pouti do svého nitra, než jsem zatarasila všechny únikové cesty..."


Citováno z:
KRAUSSOVÁ, Nicole. Dějiny lásky. Praha: Argo, 2006. 246 s. ISBN 80-7203-762-5
KRAUSSOVÁ, Nicole. Velký dům. Praha: Argo, 2012. 307 s. ISBN 978-80-257-0526-1

Všichni už dávno ví...

15. října 2017 v 22:58 | Knihomolka |  Na procházce s hudbou

"Někdy mě děsí pomyšlení, že to, co chci sdělit, všichni už dávno ví. Lidé, které potkávám na ulici, ví stejně dobře jako já, že žijí v pekle, ale už si na tu myšlenku zvykli, naučili se s ní žít. Každý z nich je ovinutý stejným zámotkem zoufalství a smutku. Já jsem loser, černá ovce ve stádě, idiot, který přináší odhalení ze včerejších novin, špatnou zprávu, kterou nikdo nepotřebuje, protože ji každý zná.
Občas si myslím, že všichni žijí v pekle, ale už si na tu myšlenku zvykli. Ale za okamžik se zase zklidním. Ne, takhle to v žádném případě nemůže být. Na peklo si nejde zvyknout, proto je taky peklem."

(Sergej Kuzněcov - Motýlí kůže)






Citováno z: KUZNĚCOV, Sergej. Motýlí kůže. Brno: Jota, 2014. s. 133-134. ISBN 978-80-7462-698-2

Další články


Kam dál