Ale chybí vám bytí...

18. listopadu 2018 v 19:40 |  Chvilky s poezií


Guillaume Basset - Šafaříkova

Májové třešně už nás neutěší
Jsme posetí čepelkami jejich okvětních lístků
Sklep vede do hloubky podél kamenů bez naděje
A pronášíme slova za která už nedosáhneme dál
Básně nedokázaly nikdy nikoho vyléčit
A ne že bychom byli zraněni
Nebo se hroutil svět
A ne že bychom byli ztraceni
Nebo na pokraji zbloudění
Ani to není tak že by ticho drtilo
Všechno úplně všechno co říkáme
Celé je to prostší mnohem prostší
A každá báseň to našeptává
Každá to potvrzuje
Každá přejala ten hlas
Hlas odtamtud z hrobových nocí
Ne že byste nežili
Ale vám chybí bytí


(z francouzštiny přeložil Jaromír Typlt)



zdroj obrázku: artzolo.com (Ganesh Panda)
 

Rupi Kaur - Mléko a med

14. listopadu 2018 v 0:49 |  Chvilky s poezií

ne
nebude
to láska na
první pohled
až se potkáme
bude to láska na první
vzpomínku protože jsem tě
viděla už v očích své matky když mi
říkala abych si vzala takového muže
jakého bych jednou chtěla mít vlastního syna


vím že
bych měla chtít víc
než každou noc
zapadnout za obzor
jako slunce



možná jsi nebyl má první láska
ale jsi příčinou
že všechny ostatní lásky
nejsou důležité


zacházíte s nimi jako by
měli vaše srdce
ale ne každý může být tak
jemný a citlivý

nevidíte je
takové jací jsou
vidíte je jacá
by mohli být

rozdáváte se
dokud vás celou nevycucnou
a vy zůstanete prázdné


Hana Prošková - Zametačky sněhu

3. října 2018 v 0:02 |  Chvilky s poezií

Hana Prošková (1924 - 2002) je v literatuře známá spíše díky svým povídkám s detektivem Vašátkem, už méně známo ale je, že původně začínala jako básnířka. Její prvotina nesla název Oblaka a vyšla v roce 1962. Verše, které psala "do šuplíku", byly vydány až po její smrti, v roce 2004 pod souhrným názvem Zametačky sněhu. Nejsou datované, ani nemají žádný název. A jak píše v doslovu Pavel Šrut: "Vím, jak snadno se dnes verše píší a tisknou. Proto si tím víc vážím básní, které byly psány pro domo sua a přitom mohou jaksi navzdory oslovit právě tou skromností a soukromostí - ne fajnšmekry, ale čtenáře, kteří přistupují k poezii s nedůvěrou či s ostychem."


Neznáš ty také úsilí

být naživu a dělat, co se dá?
Podívej! Právě sem tam kroužili,
teď najednou se hejno pozvedá

Slyšíš, jak tichne pod křídly
vzduch bílý na dotek
Nad mlhu vyráží tříštěn kormidly
ten ostrý zvláštní skřek

Vzdalují se a mlha sbírá z nich
svou hustou vlhkou běl
Kdo jsou to? Nevíš? Právě o raccích
člověk tak málo přemýšlel

Chomáčky křiku, je nám všem
dáno být také dušemi?
Cítím, jak uvnitř plna jsem
výřiku, jenž v ústech vázne mi


Když jsem s ním, je mi hrozně z toho,

jak začínám být nedoslýchavá vůči hlasům mrtvých
Když nejsem s ním, je mi teskno
Když jsem i nejsem s ním, je mi hrozně, neboť vím,
že láskou k němu ztrácím napořád všechno,
co na mě míval rád,
a potom přijde sen: že se známe, když byl malý hoch,
hrajeme si spolu, vtom jeho matka
vyhlédne z okna v zástěře
a řekne mi: Běž si jinam hrát,
vždyť je ženatý, že se nestydíš!


Copak je s tebou, duše, zase chceš

se tady zařizovat
Už zase sháníš, sotva vydechneš,
vše, co nemůžeš potřebovat,

jak pomatená vlaštovka, jež sbírá
na hnízdo, když má čas letět k svým,
a lepí bezhlavě, kde zbyla škvíra,
zatímco temní noc Ach, tajemství

úniku, já je znám, když těžkne ticho
nad námi, strach, že sebe ztratím...
Však řekni, k jaké práci utíkali bychom,
kdyby se navždy přestal po nás ptáti?


Tak veliké rozlohy

pro tuhle jedinou hlavu
Snad platí jiný čas
než v tom jediném srdci

Snad je tam někde naděje,
ale co ty s ní
Jiné žízně chtějí
jiné naplnění

Jiný hlad
chce být jinak utišen,
ale pro tebe není jiná láska, než ta, co máš,
není jiný sen, než ten, do něhož jsi narozením pad
Ať jasní andělé mají tváře kamarádů,
které měl tady člověk rád



Už nikdy nepřijde náš čas,

který ještě nepřišel
Zajdeme beze stopy,
i vy, podivné příběhy

Zatímco vstupují stále noví a další
na otevřený svah života,
ale to je jejich výzva, naše ne
To je jejich čas, ne náš

Naše výzva nepřišla,
ačkoli jsme vyli také vyzváni
(v tom jsme se nemohli mýlit),
také nemohla projít mlčky kolem nás

Náš čas nepřijde,
ale také neprošel a neminul,
znamená-li to ještě čekat,
tedy jen z poslušnosti, ne už z naděje



Citováno z: PROŠKOVÁ, Hana. Zametačky sněhu. Praha: Aurora, 2004. ISBN 80-7299-071-3.
Fotografie: fdb.cz (upraveno)
 


Ruth Ozeki - Hledání přítomného okamžiku

17. září 2018 v 21:42 |  Výpisky z knih

"Filozofovat znamená naučit se umírat."




Minulost je zvláštní věc. Totiž, jak můžeme vědět, že skutečně existovala? Zdá se, že ano, ale kam se poděla teď? A pokud existovala, ale teď už neexistuje, tak kam zmizela?

"Jestli jsem se prala s vlnou?" zopakovala jsem. "Ne. To samozřejmě ne."
"Tak to zkus. Běž do vody, počkej si na největší vlnu a zkus ji zmlátit. Pěkně vší silou ji nakopni. Vyplácej ji holí. Jdi na to. Já se budu koukat.(...)
Znovu a znovu jsem se rozbíhala proti moři a mlátila jsem ho, až jsem byla tak unavená, že jsem skoro nedokázala stát na nohou. A pak, když jsem znovu upadla, jsem tam prostě zůstala ležet a dovolila jsem vlnám, aby mě omývaly a valily se přese mě, a napadlo mě, co by se stalo, kdybych se jim přestala bránit. Prostě bych nechala tělo svému osudu. Spláchly by mě vlny do moře? Žraloci by sežrali mé končetiny a vnitřní orgány. Malé rybky by si smlsly na mých prstech. Moje krásné bílé kosti by se snesly na dno oceánu, a tam by je porostly sasanky podobné květinám. V očních důlcích by se mi usadily perly. Vstala jsem a vrátila se k místu, kde pořád seděla babi Džiko. Odmotala si malý ručník z hlavy a podala mi ho.
"Maketa," řekla jsem a padla jsem do písku. "Prohrála jsem. Oceán zvítězil."
Usmála se. "A byl to hezký pocit?"
"Uhm," přisvědčila jsem.
"To je dobře," prohlásila. "Dáš si ještě rýžový bochánek?"
----
Seděly jsme tam ještě nějakou dobu a čekaly, až mi uschnou šortky a tričko. V dálce na pláž surfaři pořád dokola padali do vody a mizeli nám z dohledu.
"Taky to s vlnami prográvají," ukázala jsem tam.
Džiko přimhouřila oči, ale skrz své květy prázdnoty je neviděla.
"Tamhle," řekla jsem. "Vidíš ho? Teď se vztyčil... stojí... ještě stojí... a už spadl." Zasmála jsem se. Napohled to bylo zábavné.
Džiko přikývla, jako by se mnou souhlasila. "Nahoru, dolů, je to jedno a totéž," řekla.
To je Džičina typická poznámky, upozorňující na to, čemu říká ne-podvojná podstata existence, když já se jen chci dívat na hezké kluky, jak surfují. Hádat se s ní ale nechci, protože ona vždycky zvítězí, ale je to jako vtipy, kde musíte říct správnou narážku, aby vypravěč mohl vtip dokončit a říct pointu. A tak jsem namítla: "Ne, to není totéž. Pro surfaře určitě ne."
"Ano," souhlasila, "máš pravdu. není to totéž. Narovnala si brýle. "Ale taky to není odlišné."
No tak vidíš, co tím myslím!
"Ale on to je rozdíl, babi. Celý smysl surfování je v tom, aby se člověk udržel na vlně a nedostal se pod ní."
"Surfař, vlna, všechno je stejné."
Nevím, proč se s tím namáhám. "Ale to je hloupost," řekla jsem. "Surfař je člověk. Vlna je vlna. Jak by mohli být stejní?"
Džiko se podívala přes oceán tam, kde se voda setkávala s oblohou. "Vlna se rodí z hlubin oceánu," řekla. Člověk se rozdí z hlubin světa. Člověk vystupuje z úrovně okolního světa a valí se jako vlna, až přijde čas se znovu potopit dolů. Nahoru, dolů. Člověk, vlna."
Ukázala na strmé útesy, táhnoucí se podél pobřeží. "Džiko, hora, všechno je totéž. Hora je vysoká a bude žít ještě dlouho. Džiko je malá a už nebude žít dlouho. To je všechno."
Jak jsem řekla, takový styl hovorů je pro Džiko dost typický. Nikdy úplně nechápu, co říká, ale líbí se mi, že se mi to stejně snaží vysvětlovat. To je od ní hezké.
Bylo načase vrátit se do chrámu. Tričko a šortky už mi uschly a kůže mě děsně svědila od soli. Pomohla jsem Džiko vstát a šly jsme spolu na zastávku autobusu, a zase jsme se držely za ruce. Ještě jsem přemýšlela o tom, co mi říkala o vlnách, a byla jsem z toho smutná, protože jsem věděla, že její malá vlna už dlouho nevydrží a brzy znovu splyně s mořem, a přestože jsem věděla, že vodu zadržet nemůžu, sevřela jsem jí prsty o něco víc, aby mi neunikla.


K literatuře mě to teď táhne víc než v minulosti; ne k jednotlivým dílům, jako spíš k samotné myšlence literatury - k heroickému úsilí a vznešenosti naší lidské touhy vytvářet z našich myslí krásu - což mě dohání k slzám...

Existují ještě jiné věty i jiné světy, mami. To jsi mě naučila.

"... Odkud se slova berou? Přece od zemřelých lidí. Dědíme je po nich. Půjčujeme si je. Dočasně je používáme a ty zemřelé tím oživujeme. Staří Řekové věřili, že když čteš nahlas, tvoji řeč ti propůjčují zemřelí, aby tak mohli znovu promluvit."

Co když budu ve snu cestovat tak daleko, že se pak nedokážu vrátit včas, abych se stihla probudit?
"Pak pro tebe přijdu a přivedu tě zpátky."
Jak vypadá odloučení? Jako zeď? Vlna? Vodní masa? Záchvěv světla nebo vibrace částic atomu, které se rozdělují? Jaké to může být, proniknout skrz hmotu? Její prsty se tisknou k hrubé tkanině toho snu, rozpoznávají houževnatá vlákna a vědí, že je to papír, který by se co nevidět roztrhl, nebýt paměti vláken, která tam stále ulpívá, pružná, cévnatá a čnící do výšky. Strom byl minulost a papír je přítomnost, a přesto si papír stále pamatuje, jak stál vztyčeně a držel pohromadě v podobě stromu. Pamatuje se na svoji mízu jako na nějaký sen.

Kniha je jako velký hřbitov, na jehož náhrobcích už nedokážeme číst smazaná jména. Na druhé straně si občas některé jméno pamatujeme dobře, aniž víme, zda něco z bytosti, které jméno náleželo, na stránkách knihy vůbec přežilo.
(citát z: Marcel Proust, Le Temps retrouvé)

"... když píšu mám v hlavě celý krásný svět, ale když se na něj pokouším rozpomenout a popsat ho, změním ho tím a už se mi nikdy v té původní podobě nevrátí."



Citováno z: OZEKI, Ruth. Hledání přítomného okamžiku. Praha: Motto, 2014. 511 s. ISBN 978-80-267-0240-5.

Stephen Chbosky - Ten, kdo stojí v koutě

17. září 2018 v 21:32 |  Výpisky z knih
"Každý přijímá takovou lásku, jakou si podle svého názoru zaslouží."


"Nevím, jestli ses tak někdy cítil. Že se ti chce usnout na tisíc let. Nebo prostě nebýt. Nebo si prostě neuvědomovat, že jsi. Nebo tak něco. Myslím, že chtít něco takového je dost morbidní, ale když to na mě přijde, tak si takové věci přeju."

"Někdy se dívám ven, jak padá sníh, a říkám si, že spousta lidí už musela ten sníh vidět. Zrovna jako si říkám, že spousta lidí už četla ty knihy. A poslouchala ty písničky.
Rád bych věděl, jak se dnes cítí."

"Vzpomínám teď na to, jak jsem šel včera spát, a něco jsem si uvědomil. Něco, co je myslím důležité. Uvědomil jsem si, že mě přesto jak se večer vyvinul, vůbec netěší, že se Craig se Sam rozešel. Ani trochu.
Ani na chvilku mě nenapadlo, že by to mohlo znamenat, že by Sam začala mít ráda mě. Podstatné pro mě bylo jenom to, že Sam někdo ublížil. A řekl bych, že v tu chvíli jsem si uvědomil, že ji fakt miluju. Protože nebylo nic, co bych tím získal, a nezáleželo na tom."

"... A můžeme třeba sedět a divit se a jeden kvůli druhému se cítit mizerně a vyčítat spoustě lidí to, co udělali nebo neudělali nebo co nevěděli. Nevím, ale řekl bych, že se vždycky najde někdo, komu můžeš něco vyčítat. Možná že kdyby je děda nebil, máma by nebyla tak zakřiknutá. A možná by si nevzala tátu, kterému se násilí příčilo. A možná bych se nikdy nenarodil. Ale já jsem moc rád, že jsem se narodil, tak nevím, co na to všechno říct, zvlášť když to vypadá, že máma je se svým životem spokojená, a já nevím, co jiného by mohl člověk chtít.
Přijde mi, že kdybych vyčítal tetě Helen to, co udělala, musel bych taky vyčítat jejímu otci, že ji bil, a tomu rodinnému příteli, že s ní mělo, když byla malá. A tomu, kdo měl něco s ním. A Bohu, že tomu všemu nezabránil a nezabránil ani věcem, které jsou daleko horší.
Nějaký čas jsem to tak dělal, ale teď už to prostě dělat nemůžu. Protože to nikam nevede. Protože o to tu vůbec nejde.
Takový, jaký jsem, nejsem jenom kvůli tomu, co se mi zdálo o tetě Helen a na co jsem si vzpomněl. Na to jsem přišel, když jsem měl klid. A myslím, že je důležité si to uvědomit. Věci jsou pak jasnější a líp drží pohromadě. Nechápej mě špatně. Vím, že to, co se stalo, je důležité. A nesmím na to zapomínt. Ale je to podobné, jako když mi doktorka vyprávěla tu historku o dvou bratrech, kteří měli tátu, co hrozně pil. Z jednoho bratra vyrostl úspěšný tesař, který se nikdy nenapil. Ten druhý skončil jako alkoholik a byl na tom stejně jako jeho otec. Když se prvního bratra zeptali, proč nepije, řekl, že když viděl, co to udělalo s jeho otcem, nechtěl nic takového nikdy zažít. Když se zeptali druhého bratra, řekl, že se nejspíš naučil pít po tátovi. Takže mám pocit, že jsme tím, kým jsme, ze spousty různých důvodů. A na většinu z nich možná nikdy nepřijdeme. Ale i když není v naší moci změnit to, odkud pocházíme, pořád si můžeme vybrat, kam směřujeme. Pořád můžeme něco dělat. A můžeme se snažit, abychom s tím byli spokojení.
Myslím, že kdybych měl někdy děti a ty by byly espokojené, nikdy bych jim nevykládal o tom, jak v Číně strádají a takové věci, protože to nic nezmění na tom, že nejsou spokojené. A i když je a tom třeba někdo daleko hůř, nic to nezmění na tom, že ty jsi na tom zrovna takhle. Dobře nebo špatně. Třeba jak říkala moje sestra, když jsem byl nějakou dobu v nemocnici. Říkala, že se fakt bála, jaké to bude na vysoké, ale když uváží, čím jsem si prošel já, cítí se teď kvůli tomu fakt hloupě. Ale já nevím, proč by se měla cítit hloupě. Taky jsem se bál. A fakt si nemyslím, že jsem na tom o něco líp nebo hůř než ona. Nevím. Je to prostě jiné. Možná je dobré vnímat věci v nějakém kontextu, ale někdy je myslím ten jediný kontext v tom, že jsme fakt tady. Jak to říkala Sam. Protože je v pořádku, že něco cítíš. A že jsi přitom tím, kým jsi.


Citováno z: CHBOSKY, Stephen. Ten, kdo stojí v koutě. Nakladatelství Slovart, 2012. 212 s. ISBN 978-80-7529-722-8.

John Green - Hvězdy nám nepřály

2. září 2018 v 21:14 | Knihomolka |  Výpisky z knih



"Přijde doba," řekla jsem, "kdy budeme všichni mrtví. Všichni. přijde doba, kdy už vůbec nebudou lidi, co by si pamatovali, že někdy někdo existoval nebo že náš druh něco vykonal. Nezbude už nikdo, kdo by si mohl pamatovat Aristotela nebo Kleopatru, a už vůbec ne nás. Na všechno, co jsme dělali a psali a stavěli a mysleli a objevili, se zapomene a z tohohle - " mávla jsem doširoka rukou - "nezbude nic. Možná ta doba přijde brzo a možná až za miliony let, ale i jestli přežijeme zhroucení našeho slunce, nepřežijeme navždycky. Něco bylo předtím, než živý organismy získaly vědomí, a něco bude i potom. A jestli ti dělá starost zapomenutí lidskýho rodu, tak ti doporučuju, abys to ignoroval. Všichni ostatní to tak dělají."

Občas si člověk přečte nějakou knížku a pocítí až fanatickou potřebu přesvědčit úplně každého, aby si ji přečetl také, protože se mu zdá, že je to jediný způsob, jak náš roztříštěný svět uvést zase do pořádku. A pak jsou knihy jako Císařský neduh, o kterých lidem vykládat nemůžete, knihy tak jedinečné a zvláštní a vaše, že když o své lásce k nim promluvíte, máte dojem, že je zrazujete.

Bez bolesti by člověk nepoznal radost.
(Tohle je stará vesta v oboru úvah o utrpení, a je tak pitomá a neohrabaná, že by se o tom dalo mluvit nejmíň sto let, ale řeknu jenom jedno - existence brokolice rozhodně nijak neovlivňuje chuť čokolády.)

"Ale já věřím na opravdovou lásku, víš? Nevěřím, že všichni mají nárok mít oči, nebýt nemocní a tak, ale každý by měl mít opravdovou lásku a ta by měla trvat aspoň tak dlouho jako jeho život."

"Miluju tě a nehodlám si odpírat prostý potěšení říkat pravdu. Miluju tě a vím, že láska je jenom výkřik do prázdna a že nevyhnutelně přijde zapomnění, že jsme všichni odsouzení k záhubě a nastane den, kdy se všechno naše snažení obrátí v prach, a vím, že slunce pohltí jedinou zemi, kterou kdy budeme mít, a miluju tě."

Jsem přesvědčená, že člověk má víc možností jak vyprávět smutné příběhy, a my jsme si vybrali tu veselou.

"Když půjdeš do Rijksmusea... Což jsem fakt chtěl udělat, ale co si budeme namlouvat, ani jeden z nás není schopný chodit po muzeu. Ale chci říct tohle. Než jsme odjížděli, díval jsem se na tu sbírku na internetu. Kdyby ses tam dostala, a já doufám, že jednou to uděláš, tak uvidíš spoustu obrazů mrtvých lidí. Uvidíš Ježíše na kříži, pak někoho, koho zrovna bodají do krku, lidi, co umírají na moři a v bitvě a celou sbítku mučedníků. Ale ani. Jedno. Jediné. Dítě. S rakovinou. Nikoho, kdo to zabalil na mor nebo neštovice nebo žlutou zimnici nebo tak něco, protože není žádná sláva být nemocný. Nemá to žádný význam. Umřít na něco není čestná smrt."

"Já nevím, v co věřím, Hazel. Myslel jsem, že být dospělý znamená vědět, v co věříš, ale v mém případě to tak není.
Víš, v co věřím? Vzpomínám si, že když jsem byl na vysoké, chodil jsem na přednášky z matiky, učila nás taková drobounká stará paní. Mluvila o rychlých Fourierových transformacích, najednou se zarazila uprostřed věty a řekla: 'Občas to vypadá, jako by se vesmír dožadoval pozornosti,'
A tomu věřím. Věřím, že vesmír se dožaduje pozornosti. Myslím, že vesmír proti vší pravděpodobnosti tíhne ke vzniku vědomí a že zvýhodňuje inteligenci zčásti proto, že je rád, když si někdo všimne jeho elegance. A kdo jsem já, který tady žiju uprostřed historie, abych vesmíru vykládal, že on, anebo fakt, že ho pozoruju, jsou dočasné?"

"Jmenuju se Hazel. Augustus Waters byl velká láska mého života, i když nám hvězdy nepřály. Náš příběh byl jako milostný epos a já bych o něm nedokázala říct víc než jednu větu, protože pak bych se utopila v louži slz. Gus to věděl. Gus to ví. Nebudu vám vypravovat náš milostný příběh, protože - jako všechny skutečné milostné příběhy - zemře s námi, a je to tak správně. Doufala jsem, že on bude jednou mluvit na mém pohřbu, protože není nikdo, koho bych tam měla radši..." Rozplakala jsem se. "Dobře, neměla bych brečet, ale nejde to. Dobře. Tak dobře..."
Párkrát jsem se zhluboka nadechla a vrátila jsem se ke svému papíru. "Nemůžu mluvit o naší lásce, a tak budu mluvit o matematice. Nejsem matematik, ale vím jedno: Mezi nulou a jedničkou je nekonečná množina čísel. Je 0,1 a 0,12 a 0,112 a nekonečná sbírka dalších. Samozřejmě že je větší nekonečný soubor čísel mezi nulou a dvojkou nebo mezi nulou a milionem. Některá nekonečna jsou větší než jiná nekonečna. To nás naučil jeden spisovatel, kterého jsme oba mívali rádi. Jsou dny, a je jich hodně, kdy mi hrozně vadí, jak malé je to moje nekonečno. Chci víc čísel, než kolik jich patrně dostanu, a rozhodně chci víc čísel pro Augusta Waterse, než kolik jich měl. Jenže, Gusi, lásko moje, nedokážu ti ani říct, jak jsem vděčná za to naše malé nekonečno. Nevyměnila bych ho za nic na světě. Dal jsi mi v těch vyměřených dnech celou věčnost a já jsem ti za to vděčná."

... musela jsem pořád myslet na to, že jsou dva druhy dospělých. Jsou Peterové Van Houtenové, příšery, které jen hledají něco nebo někoho, komu by mohly ublížit. A pak jsou lidi jako moji rodiče, co chodí po světě jako zombíci a dělají, co je potřeba dělat, aby po něm mohli chodit dál.

Dlouho jsme tam pak jenom seděli a mlčeli, což mi vyhovovalo, a já jsem myslela na to, jak tenkrát, úplně na samém začátku, v Doslovném srdci Ježíšově, nám Gus řekl, že má strach ze zapomnění. Tenkrát jsem mu to odpověděla, že se bojí něčeho univerzálního a nevyhnutelného a že problém není samotné utrpení ani samotné zapomnění, ale zvrácená nesmyslnost těch věcí, ten nelidský nihilismus trápení. Myslela jsem na to, jak mi táta říkal, že si vesmír přeje, aby si ho někdo všiml. Jenže my chceme, aby si vesmír všiml nás, aby vesmíru nebylo úplně jedno, co se s námi stane - ne s kolektivní myšlenkou rozumného života, ale s každm z nás jako jedincem.

"Bolest vás nezmění, Hazel. Odhalí vás."

---------------------------

Van Houtene,

já jsem slušný člověk, ale mizerný spisovatel. Vy jste mizerný člověk, ale slušný spisovatel. Byl by z nás dobrý tým. Nežádám vás o žádné milosti, ale jestli máte čas - a podle toho, co jsem viděl, ho máte spoustu -, napadlo mě, že byste mohl napsat pohřební řeč pro Hazel. Mám poznámky a všechno, ale kdybyste z toho mohl udělat nějaký souvislý celek nebo tak něco? Nebo mi aspoň poradit, co bych měl říct jinak.

S Hazel je to takhle. Skoro každý je posedlý tím, aby na světě zanechal nějakou stopu. Odkaz. Přetrval svou smrt. Všichni chceme, aby si nás pamatovali. I já. Nejvíc mi vadí, že budu další zapomenutou obětí prastaré a neslavné války s nemocí.

Chci zanechat stopu.

Ale, Van Houtene: Stopy, které po sobě zanecháváme, jsou příliš často jizvy. Člověk postaví příšerné nákupní středisko nebo rozpoutá převrat nebo se pokusí stát se rockovou hvězdou a myslí si: "Teď si mě budou pamatovat." Jenže za a) si vás stejně nezapamatují a za b) za sebou zanecháte jen další jizvy. Z vašeho převratu se stane diktatura. Z vašeho nákupního střediska vřrd.

(No, možná přece jen nejsem tak mizerný spisovatel. Ale nedokážu dát myšlenky dohromady, Van Houtene. Moje myšlenky jsou hvězdy a já v nich nedokážu rozpoznat souhvězdí.)

Jsme jako smečka psů, co čurají na požární hydrant. Otravujeme podzemní vodu svými jedovatými čurankami, všechno označujeme MOJE ve směšném pokusu přežít svou msrt. Já nedokážu přestat očurávat hydranty. Vím, že to je dost hloupé a marné - v mém současném stavu kolosálně marné - ale jsem zvíře jako každý.

Hazel je jiná. Ta našlapuje jemně. Kráčí po zemi zlehka. Hazel zná pravdu: Je stejně pravděpodobné, že vesmíru ublížíme, jako že mu pomůžeme, a je dost nepravděpodobné, že vůbec jedno nebo druhé uděláme.

Lidé budoutvrdit, že je to smutné, protože zanechá menší jizvu a méně lidí si ji bude pamatovat. Ale ono to není smutné, Van Houtene. Je to triumf. Je to hrdinství. Není snad tohle pravé hrdinství? Jak to říkají lékaři: Především neublížit.

Skuteční hrdinové stejně nejsou lidé, kteří něco dělají; opravdoví hrdinové jsou ti, kdo si věcí VŠÍMAJÍ, kdo jim věnují pozornost. Ten, kdo vymyslel vakcínu proti neštovicím, v podstatě nevynalezl vůbec nic. Jen si všiml, že lidé, co měli plané neštovice, ty pravé nedostanou.

Když se můj PET tak rozsvítil, vplížil jsem se na jipku a viděl jsem ji, když byla bez sebe. Prostě jsem napochodoval dovnitř za sestrou v uniformě a mohl jsem vedle ní sedět asi deset minut, než mě přistihli. Vážně jsem tenkrát myslel, že umře dřív, než jí stačím říct, že i já umřu. Bylo to brutální, to neustálé mechanizované naléhání jednotky intenzivní péče. Z hrudi jí odkapávala tmavá rakovinová voda. Oči měla zavřené. Byla intubovaná. Ale její ruka byla pořád její ruka, byla ještě teplá a nehty měla nalakované tmavomodře, skoro načerno. Držel jsem ji za ruku, pokoušel si představit svět bez nás a asi vteřinu jsem byl tak slušný člověk, abych doufal, že umře a nikdy se nedozví, že já půjdu za ní. Pak jsem si ale přál víc času, abychom se mohli zamilovat. To přání se mi v podstatě splnilo. Zanechal jsem svou jizvu.

Přišel ošetřovatel a řekl mi, že musím odejít, že tam návštěvy nesmějí, a já jsem se zeptat, jak jí je, a ten chlapík řekl: "Pořád ještě přijímá vodu." Na poušti požehnání, na moři prokletí.

Co víc? Je strašně krásná. Člověk nikdy neunaví se na ni dívat. Nikdy si neděláte starosti, jestli není chytřejší než vy - víte, že je. Je vtipná a přitom nikdy není zlá. Miluju ji. Mám obrovské štěstí, že ji miluju, Van Houtene. Člověk si nemůže vybírat, jestli ho svět zraní nebo ne, ale může aspoň mluvit do toho, kdo ho zraní. Já jsem se svou volbou spokojený. Doufám, že ona s tou svojí taky.

Jsem, Auguste.
Jsem.


Citováno z: GREEN, John. Hvězdy nám nepřály. Praha: Knižní klub, 2013. 237 s. ISBN 978-80-242-3821-0.

Další články


Kam dál