Sándor Márai - Svíce dohořívají

Pondělí v 22:16 | Knihomolka |  Výpisky z knih

"... Člověk žije, dokud má na zemi co dělat. Řeknu ti, jakou jsem učinil v uplynulých jednačtyřiceti letech zkušenost, když jsem žil sám v lese, zatímco ty jsi byl v tropech a cestoval po světě. I samota je dostatečně zvláštní..., někdy připomíná prales, je plná nebezpečí a překvapení. Znám všechny její varianty. Nudu, kterou se nadarmo snažíš rozptýlit uměle vytvořeným rozvrhem života. A potom náhlé výbuchy. I samota je stejně tajuplná jako džungle. Člověk žije podle přísně stanovenéh řádu, a potom se jednoho dne pomátne jako ty tvé Malajky. Má kolem sebe pokoje, titul a hodnost a strašlivě přehledný způsob života. A zčistajasna to všechno ze sebe shodí a uhání pryč se zbran v ruce anebo beze zbraně... toto je patrně nebezpečnější. Uhání do světa se strnulým pohledem v očích; kamarádi, dávní přátelé mu uhýbají z cesty. Jde do velkých měst, kupuje si ženy, všechno kolem něho vybuchuje, hledá a všude nalézá boj. A jak říkám, tohle ještě není to nejhorší. Snad ho při tom úprku odpraví jako prašivého, vzteklého psa. Snad narazí do zdi, střetne se s tisíci životními překážkami a roztříští se. Horší je, když někdo v sobě udusí hněv, který se mu o samotě nashromáždilv duši. Neuhání nikam. Nikoho nezabije. Co že dělá? Žije, čeká, dodržuje pořádek. Žije jako mniši podle nějaké pohanské, světské řehole..., jenže mnich to má snadné, protože má víru. Takový člověk, který odevzdá svou duši a osud samotě, víru nemá. Pouze čeká. Na den anebo na hodinu, kdy by všechno to, co ho k samotě dovedlo, ještě jednou probral s těmi nebo s tím, kdo ho dostali až tam. Připravuje se na tu chvíli deset let nebo čtyřicet let anebo zcela přesně řečeno jednačtyřicet let, jako se duleanti připravují na souboj. Všechno si v životě uspořádá, aby nikomu nic nedlužil, kdyby v souboji padl. A cvičí denně, jako cvičívají profesionální soubojníci. Čím že se cvičí? Svými vzpomínkami, tím, aby omámení samotou a časem neprobudilo v jeho duši a srdci smíření. Existuje totiž v životě souboj bez kordů a na ten má smysl se dokonale připravit. Ten je nejnebezpečnější."

"Na důležitější otázky člověk vždycky nakonec odpovídá celým životem. Není podstatné, co mezitím říká, jakými slovy a argumenty se brání. Nakonec, na konci všeho odpovídá fakty života na otázky, které mu svět tak tvrdošíjně adresoval. Kdo jsi?... Co jsi doopravdy chtěl?... Co jsi doopravdy věděl?... Čemu jsi byl věrný a čemu ses zpronevěřil? Vůči čemu nebo komu jsi byl odvážný nebo zbabělý?... Toto jsou ty otázky. A člověk na ně odpovídá, jak umí, upřímně nebo lživě; to ale není moc důležité. Důležité je, že nakonec odpovídá celým svým životem."

"Toto je ta největší rána, jakou může osud postihnout člověka. Touha být jiný, než kdo je; bolestnější touha v lidském srdci ani hořet nemůže. Život totiž ani jinak vydržet nelze, je to možné pouze s vědomím, že se smíříme s tím, co znamenáme sami pro sebe a pro svět. Musíme přijmout, že jsme takoví nebo onací, a musíme vědět, že sotva se s tím smíříme, život nás za tuto moudrost nepochválí, nepřipnou nám na prsa záslužný řád, když víme a snášíme, že jsme ješitní nebo sobečtí anebo že jsme plešatí a břichatí - ne, musíme vědět, že žádnou odměnu ani pochvalu nedostaneme. Toto tajemství pozůstává jenom z toho, že to musíme snášet. Musíme snášet svůj charakter, povahu, jejíž chyby, sobectví a nestřídmost nezmění ani zkušenost, ani poznání těchto vlastností. Musíme snášet, že naše touhy nenalézají ve světě plnou odezvu. Musíme snášet, že ti lidé, které máme rádi, nás rádi nemají anebo nás nemají rádi tak, jak doufáme. Musíme snést zradu a nevěru a musíme snést charakterovou anebo intelektuální výjimečnost jiného člověka, což patří k nejtěžším lidským úkolům."

"Říkala, že nikdy nechce přede mnou něco skrývat, tajemství nechce ani sama před sebou, a proto zaznamená všechno, o čem je jí zatěžko mluvit. Jak říkám, pochopil jsem mnohem později, že kdo se takto utíká do upřímnosti, ten se něčeho bojí, bojí se, že jednoho dne se jeho život naplní něčím, o co se nebude moci se mnou podělit, opravdovým tajemstvím, nepopsatelným a nevyslovitelným."

"... byl jsem opuštěný jako ten strom na pasece v mém lese, den před vypuknutím války vichřice kolem něho povyvracea celý les. Na pasece zůstal jediný strom, poblíž loveckého zámečku. Během čtvrtstoletí už kolem něho vyrostl nový les. Ten jediný strom patří ještě k těm někdejším a vztek, který se v přírodě jmenuje vichřice, vyvrátil kolem něho všecko, co s ním bylo spřízněné. A vidíš, ten strom přesto žije dodnes, s obrovskou a nepochopitelnou silou. Jaký má asi cíl?... Žádný. Chce zůstat. Život a patrně všechno, co žije, nemá jiný cíl než zůstat pokud možno co nejdéle a obnovovat se."

"Existuje něco horšího než smrt a utrpení... To, že člověk ztratí sebúctu. Existuje něco, co dokáže tak bolet, zraňovat se a spalovat, že od takových muk snad neosvobodí ani smrt - jestli v nás člověk nebo dva lidé zraní hlubokou sebeúctu, bez níž už nedokážeme zůstat lidmi. Ješitnost, řekneš. Ano, ješitnost..., a přesto je tato sebeúcta nejniternějším obsahem lidského života. Proto jsem se tajemství bál. Proto souhlasíme s jakýmkoli řešením, s řešením i podlým a zbabělým - rozhlédni se v životě, mezi lidmi najdeš vždycky taková polovičatá řešení. Někdo odejde daleko od člověka nebo od lidí, které má rád, protože se bojí tajemství, jiný tam zůstane a mlčí, věčně čeká na nějakou odpověď... Toto jsem viděl. Toto jsem zažil. Není to zbabělost, ne... Poslední obrana pudu sebezáchovy."

"Svět nakonec žádnou váhu nemá. Důležité je jenom to, co nám zůstane v srdci."


Citováno z: MÁRAI, Sándor. Svíce dohořívají. 1. vyd. Voznice; Praha: Leda; Rozmluvy, 2014. 181 s. ISBN 978-80-7335-381-0.
 

Goce Smilevski - Freudova sestra/Návrat slov

21. června 2017 v 21:45 | Knihomolka |  Výpisky z knih


FREUDOVA SESTRA

"Nemám ti co odpouštět. Nespáchal jsi žádný zločin. Zapomněl jsi udělat něco dobrého. My všichni jsme v životě zapomněli učinit mnoho dobrých věcí. A nemůžeme odhadnout, které z těch opomenutí dovolí zlu, aby člověka pozřelo."

"Šaškové byli onou částí lidského rodu, která se možná moudře vzdala rozumu, možná se vědomě rozhodli být na posměch ostatním lidem a tak se posmívat celému světu. A také tomu, který svět tak chybně stvořil. Právě vědomí, že svět je chybně stvořen, bylo možná hlavní příčinou toho, že se vzdali rozumu."

"Jednou se mi zdálo, jak se můj dům potopil. Všude samá voda. Je tohle potopa?, ptala jsem se ve spánku. Chtěla jsem utéci, mezi zdmi však bylo slyšet dětský pláč. To jsou moje děti, někdo je zazdil mezi stěny, říkávala jsem si ve snu. Prsty jsem škrábala po zdech, strhávala jsem omítku, omítka mi vytrhávala nehty. Voda se valila stále silněji, zalila mě až k hlavě a topila mě. Ale já jsem i pod vodou slyšela ten dětský pláč, který se ozýval mezi stěnami."

"Na tomto světě není spravedlnosti. Žádný trest nemůže napravit nespravedlnost, neboť minulost nelze změnit a ukřivdění zůstanou se svou ztrátou. A kdyby v nějakém jiném světě bylo dosaženo spravedlnosti v souvislosti s tím, co tu bylo ztraceno, kdyby tam ukřivděným vrátili to, co tu ztratili, nebude to návrat ke splnění života, bude to pouhá útěcha. To, co se v daném okamžiku ztratí, nikdy nemůže být podruhé nahrazeno, protože ztraceno muselo být právě v okamžiku, kdy zmizelo. Takže i kdyby po smrti v tomto světě pokračovalo bytí v nějakém jiném světě, to bytí v tom jiném světě by bylo jenom útěchou. V materiálním světě je všechno velká nespravedlnost, a protože nevíme, zda po tomto bytí budeme existovat v nějaké jiné realitě, v nějakém útěšném bytí, jedinou útěchou na tomto světě je krása."

"Blouznění je někdy útěkem od bolesti k otupělosti, zatímco někdy je útěk od bolesti útěkem k ještě větší bolesti."

"V žití jsou všichni lidé odlišní, zatímco v umírání je každý jiný a všichni jsou si podobní: Všichni vypouštějí duši vydechnutím, ovšem každý vydechuje vlastním způsobem."

"Se smrtí nezmizíme. Člověk je jako ruka, která je vložena do nějaké loutky a pohybuje s ní. Když se člověk rodí, vsune se do těla jako ruka do loutky. Když tělo umírá, člověk se z ní vysouvá jako ruka z loutky."



Jacques Prévert - Zavřené oči

20. června 2017 v 20:51 | Knihomolka |  Chvilky s poezií

Láska je skoro nic,
tak jako duše.
Lehké slovo.

Skalice, která taje ve vodě
a barví,
modrý déšť.

Víme o sobě všechno
a přece pořád hledáme
s úpornou, neoblomnou
jistotou
jiného člověka,
kterého jsme kdysi dávno
poznali
a bez kterého
nemůžeme žít.
 


J. C. Oatesová - Hrobařova dcera

14. června 2017 v 22:27 | Knihomolka |  Výpisky z knih

"Dějiny neexistují. Jediné, co existuje, jsou jednotlivci, a to ještě v jednotlivých okamžicích, oddělených jako rozsypané obratle."

"Surovce si ústupky neusmíříš. Nemůžeš čekat, že se nabaží své krutosti a půjde si hledat jinou oběť."

"Svými vědomostmi se nechlub. Skrývej je jako kteroukoli slabost. Protože i vědět příliš mnoho je slabost, když ostatní vědí příliš málo."

... jejímu synovi bylo dáno, aby hrál na klavír.
"'Bylo dáno', paní Jonesová? Kým?"
"Tím, co v sobě máme všichni, pane Sarrantini, a co nepoznáme, dokud tomu nedáme průchod."

... v kině Bay Palace vídá jen útržky filmů, nikdy žádný celý. A než si našla práci uvaděčky, do kina moc nechodila - "Naši filmy neschvalovali." Takže teď vídá jen části filmů, zato mnohokrát zopakované. Vídá konce scén dlouho před jejich začátky. Začátky filmů hned po jejich dramatických závěrech. Příběhy ve smyčkách. Plynoucí odnikud nikam. Předem ví, co který herec řekne, i ve chvíli, kdy kamera zabere "novou" scénu. Ví, kdy se diváci budou smát, i přesto, že každé obecenstvo je nové a jeho smích je spontánní. Ví, co předznamenává hudební nápověda, i když se nedívá na plátno. Člověku to pokřivuje představu, co může čekat od života. Protože život běží bez hudby, bez nápovědy. Většina věcí se odehrává v tichu. Člověk žije jen dopředu a vzpomíná jen zpátky. Nic nemůže prožít znovu, může si to jen znovu vybavit, a to ještě neúplně. A život není jednoduchý jako filmový příběh, je toho v něm víc, než si člověk může zapamatovat.
"A to, na co se zapomene, zmizí, jako by to nikdy neexistovalo. Než nad tím brečet, to už je lepší smát se."

Když žena otevře své tělo muži, muž si ho vezme, jako by mu patřilo. Když tě muž miluje tímhle způsobem, začne tě nenávidět. Časem. Muž ti nikdy neodpustí, že jeho láska k tobě pramení ze slabosti.

..."holocaust" je historická událost stejně nahodilá jako všechny ostatní historické události. Dějiny, stejně jako evoluce, nemají žádný smysl, neexistuje žádný cíl nebo pokrok. Evoluce je termín označující něco, co je. Ti zbožní fabulátoři chtějí tvrdit, že nacistická genocida byla neopakovatelnou historickou událostí, že nás povznesla nad dějiny. To jsou žvásty, jak jsem vždycky tvrdila a vždycky budu tvrdit. Genocid bylo, je a bude spousta, dokud je člověk člověkem. Dějiny jsou vynález historiků. Touhu po "smyslu" chápe fyzická antropologie jen jako jeden z mnoha rysů našeho druhu. Jestli dějiny skutečně existují, pak je to obrovská řeka/jezero, kam se vlévají nesčetné říčky a přítoky. Všechny jedním směrem. Na rozdíl od žumpy se historie nemůže ucpat. Nelze ji "podrobit testu" - "doložit na příkladu". Ona prostě je. Pokud jednotlivé přítoky vyschnou, řeka zmizí. Řeka nemá žádný "osud". Jediné, co existuje, jsou nahodilé události v čase.


Citováno z: OATESOVÁ, Joyce Carol. Hrobařova dcera. 1. vyd. Brno: BB/art, 2009. 511 s. ISBN 978-80-7381-617-9.

Olga Tokarczuková: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

1. června 2017 v 0:29 | Knihomolka |  Výpisky z knih

"Dnes už nikdo nemá odvahu vymyslet nic nového. Jen se bez ustání mluví o tom, jak je to teď, a rozvíjejí se staré nápady. Skutečnost zestárla, zesenilněla, protože pro ni platí stejné zákony jako pro kterýkoli jiný živý organismus; stárne. Její nejmenší součásti, smysly, podléhají apoptóze jako buňky v těle. Apoptóza je přirozená smrt, způsobená únavou a vyčerpáním hmoty. V řečtině to slovo znamená: opadávání plátků. Světu opadaly plátky."

"Musím si dávat pozor. Teď už sí to troufnu říct: nejsem dobrou Astroložkou, bohužel. V mém charakteru se vyskytuje jistá anomálie, která rozmazává obraz polohy planet. Dívám se na ně skrz svůj strach, a přes zdánlivý klid ducha, který mi naivně a prostoduše připisují lidé, vidím všechno jako v černém zrcadle, jako přes kouřové sklo. Pozoruji svět stejně, jako se jiní dívají na zatmění Slunce. Stejně já vidím zatmělou Zemi. Vidím, jak se poslepu pohybujeme ve věčné Mlze, jako Brouci chycení do krabičky krutým dítětem. Je jednoduché nám ublížit, poškodit nás, rozlámat na kousíčky naše mistrovsky slátané, směšné existence. Vidím jen Katastrofy. Ale pokud je na počátku všeho Pád, je možné ještě více nebýt?"

"Bůh stvořil Člověka šťastného a bohatého. Ale rozum učinil z nevinných chudáky," parafrázovala jsem Blakea.
Jen slovo Bůh říkám v uvozovkách."

"Člověk má přece vůči Zvířatům cítit zodpovědnost, má jim pomáhat přežít, a těm, která si ochočil, má vracet jejich lásku a věrnost, protože nám dávají víc, než od nás dostávají. Musí svůj život prožít důstojně, aby splnila své Účty a v karmickém indexu měla všechny zápočty za tento semestr.. Byl jsem Zvířetem, žil a jedl; pásl jsem se na zelených pastvinách, rodil Mladé, zahříval je svým tělem; budoval hnízda, splnil jsem, co se ode mě očekávalo. Když je někdo zabije a ono umírá v Hrůze a Strachu, jako ten Divočák, jehož tělo jsem včera našla a které tam pořád leží, pokořené, zneuctěné a pošpiněné krví, proměněné ve zdechlinu, pak je Zvíře odsouzeno k peklu. Lidi to nevidí? Jejich rozum to není schopen pochopit? Lidé mají povinnost dovést Zvířáta v jednotlivých životech až k Osvobození. Všichni míříme stejným směrem, od otroctví ke svobodě, od rituálu ke svobodné volbě.
Vždyť je to jen Divočák. A co ta smršť jatečního masa, která každý den dopadá na město jako nekonečný apokalyptický liják? Ten déšť je předzvěstí masakru, nemoci, všeobecného šílenství, zatemnění Mysli. Protože žádné lidské srdce není schopno snést tolik bolesti. Celá složitá lidská psychika vznikla proto, aby Člověk nemohl pochopit, co ve skutečnosti vidí. Aby k němu nepronikla pravda, aby byl zaslepen iluzemi, prázdným žvaněním. Svět je vězením plným utrpení, které je vymyšleno tak, že pro vlastní přežití musíme ubližovat jiným."

"Není úniku. Nemůžu být nikým jiným, než jsem. Je to strašné. Raději bychom se cítili svobodní a měli pocit, že se kdykoli můžeme znovu stvořit. Spojení s něčím tak velkým a monumentálním, jako je nebe, nás děsí. Raději bychom byli malí, takže by se naše malé hříchy staly odpustitelnými.
Proto jsem přesvědčená, že naše vězení je třeba důkladně poznat."

"Věřím, že můj Organismus je v dobrém stavu," psal Blake. "ale je stižen mnoha Chorobami, o nichž nikdo kromě mě neví. Když jsem byl mladý, mnoho míst ve mně vždy vyvolávalo tutéž Chorobu. Přišla druhý Den, jindy o dva či tři dny později, ale vždy se stejnými Projevy, se stejnou Bolestí Žaludku. Sir Francis Bacon hovořil o potřebě Disciplíny, které se bylo zapotřebí podřizovat v Horách. Sir Francis Bacon je lhář. Žádné cvičení neučiní z Člověka a někoho jiného, ani v nejmenším, a takovou disciplínu já nazývám Nadutostí a Hloupostí."

"Kdybych třeba chtěla sepsat své vzpomínky, jak bych to měla udělat?" hlesla jsem nesměle.
"Musíte si sednout ke stolu a donutit se psát. Pak to přijde samo. Nic neopravujte. Je třeba napsat všechno, co vás napadne."
Zvláštní rada. Nechtěla jsem psát všechno. Chtěla bych napsat jen to, co se mi zdá dobré a užitečné. Myslela jsem, že ještě něco řekne, ale ona mlčela. Byla jsem zklamaná.
"Jste zklamaná?" zeptala se, jako by mi četla myšlenky.
"Ano."
"Když nemůžete mluvit, musíte psát," řekla "Hodně to pomáhá."

"Pro lidi v mém věku už nejsou na světě místa, která by milovali a kam by opravdu patřili. Přestala existovat místa dětství a mládí, vesnice, kam jsme jezdili na prázdniny, parky s nepohodlnými lavičkami, kde jsme prožívali první lásky, stará města, kavárny, domy. Ještě bolestnější je, zachovala-li se jejich vnější forma, protože pak tato místa připomínají skořápku, která už nic neobsahuje. Nemám se kam vrátit. Připomíná to vězení. Obzor toho, co vidím, jsou zdi mé cely. Za nimi existuje svět, který je cizí a nepatří mi. Takže pro lidi, jako jsem já, je možný jen svět teď a tady. Každé potom je nejisté, budoucnost je jen nevýrazně načrtnutá, připomíná přelud, který může být zničen jakýmkoli sebemenším pohybem vzduchu."

"Jiskry přicházejí ze samotného zdroje světla a jsou vytvořeny z nejčistšího jasu, to říkají nejstarší legendy. Když se má narodit Člověk, jiskra začne padat. Nejdříve letí temnotou vesmírného prostoru, potom galaxiemi a nakonec, než spadne se, na Zem, otlouká se, chudinka, o oběžné dráhy planet. Každá z nich znečišťuje jiskru svými Vlastnostmi a ona tmavne a hasne.
Nejdřív udává rámec onoho vesmírného experimentu Pluto. Stanovuje základní pravidla - život je krátkou epizodou, po níž následuje smrt, která jednoho dne umožní jiskře dostat se z pasti; jiná možnost není. Život je něco jako pokusný trenažér, velmi obtížný. Proto se bude počítat všechno, co uděláš, každá myšlenka a každý skutek, ale ne proto, abys byl potrestán nebo odměněn, ale protože budují tvůj svět. Tak ten stroj funguje. Potom padající jiskra protínání Neptunovu dráhu a ztrácí se v jeho mlhovinách. Neptun ti dává všechny iluze, sny o útěku, o létání, drogy a knihy. Uran tě vybavuje schopností vzpoury, vůle, umožňuje ti nevzdávat se, je důkazem původu jiskry. Jakmile jiskra prolétá kolem prstence Saturnu, je jasné, že na ni čeká vězení. Pracovní tábor, nemocnice, normy, zákony a formuláře, nemocné tělo, smrtelná nemoc, smrt milovaného Člověka. Ale Jupiter jí poskytuje radost a potěšení, důstojnost a optimismus, krásný dárek: nějak-to-dopadne. Mars dává sílu a agresivitu, určitě se budou hodit. Když prolétává kolem slunce, je oslepená, z bývalé identity jí zůstává jen malé, zakrnělé Já, oddělené od zbytku, a tak už to zůstane. Představuji si to takto: malý trup, zmrzačená bytost s utrženými křídly, Moucha uzamčená krutými dětmi; kdo ví, jak přežije v Temnotě. Bohyně budiž pochváleny za to, že v cestě Pádu stojí Venuše. Jiskra od ní dostává dar lásky, nejčistšího citu, jediného, který ji i jiné jiskry může zachránit; díky darům Venuše se budou moci vzájemně podporovat a spojovat. Těsně před dopadem se ještě zachycuje o malou, zvláštní planetu, která připomíná hypnotizovaného králíka, netočí se kolem své osy, ale pohybuje se rychle, zahleděná do Slunce. To je Merkur. Ten dává jazyk, schopnost mluvit. Když míjí Měsíc, dostává od něj něco tak nehmatatelného, jako je duše.
Teprve pak dopadá na Zemi a okamžitě se obléká do těla. Lidského, zvířecího nebo rostlinného.
A tak to funguje."

"A jak si poradím já? Vždyť taková jsem. Můj život není základním kamenem ničeho, ani v mé době, teď, ani v žádné jiné, nikdy.
Ale proč bychom měli být užiteční a komu? Kdo rozdělil svět na neužitečné a užitečné, a jakým právem? Nemá snad bodlák právo na život? Nebo Myš, která požírá zrní ve skladech, Včely a Trubci, plevel a růže. Čí mozek byl tak drzý, že určil, kdo je lepší a kdo horší? Velký strom, křivý a děravý, přežil věky a nebyl pokácen, protože z něj nešlo nic vyrobit. Jeho příklad by měl povzbudit všechny, kteří jsou jako my. Všichni znají prospěch z užitečného, ale nikdo ho nehledá u neužitečného."

"Jeden starověký mnich, Astrolog (bylo to v dobách, kdy ještě svatý Augustin nezakázal číst budoucnost z hvězd), předpověděl z Horoskopu vlastní smrt. Měl zemřít po úderu kamenem, který mu spadne na hlavu. Proto od té doby neustále nosil pod mnišskou kapucí železnou čepici. Jednou, na Velký pátek, si ji však sundal spolu s kapucí, spíše proto, aby na sebe nepoutal pozornost církevního shromáždění, než ze snahy zalíbit se Bohu. A právě v tom okamžiku mu malý kamínek, který se uvolnil z klenby, spadl na holou hlavu a způsobil mu drobnou oděrku. Mnich si však byl jist, že se tím naplnila chmurná předpověď, takže urovnal všechny své záležitosti a do měsíce umřel.
Tak to funguje, Dione. Já ale vím, že mám ještě dost času."


Citováno z: TOKARCZUKOVÁ, Olga. Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. 1. vyd. Brno: Host, 2010. 259 s. ISBN 978-80-7294-392-0.

Ani hlásku...

18. května 2017 v 23:53 |  Na procházce s hudbou

Díváš se na svět přes ulici
Nesnášíš, čím se tvůj život stal
Táhne se po příjezdové cestě
A ty nevydáš ani hlásku
Protože ses vždycky učil držet v sobě
Věci, které bys chtěl říct
Vždycky se budeš bát

Je tu jen nenávist
Jsou tu jen slzy
Je tu jen bolest
Není tu žádná láska
Takže co uděláš?
Jsou tu jen lži
Je tu jen strach
Je tu jen bolest
Není tu žádná láska

Zbořený jako zrcadlo rozbité na kousky
Naučil ses ten horší způsob jak zavřít pusu a usmát se
Kdyby tyhle zdi mohly mluvit, měly by tolik co říct
Protože pokaždé když bojuješ, jizvy se zahojí
Ale nikdy nezmizí

....

Není tu žádná láska...



Další články


Kam dál