Joanne Greenbergová - Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem

Neděle v 20:46 |  Výpisky z knih

"Tudíž ten, kdo je přítel - každý, kdo tě má rád nebo koho upoutáš - přijde k záhubě; buď to způsobíš ty nebo za to může blízký vztah k tobě..."

"Někdy se člověk musí rvát s něčím, co nepovolí, a uchýlit se tam, kde je bezpečné bláznit."

"V království Yru bylo neutrální místo, které se nazývalo Čtvrtá úroveň. Tam se bylo možné dostat pouze náhodou, nikdy ne pomocí nějaké formule či silou vůle. Na Čtvrté úrovni neexistovaly žádné city, které by bylo třeba snášet, nebyla tu žádná minulost ani budoucnost, které by člověka obrušovaly. Nebyla tu žádná paměť, žádné já, nebylo tu nic než holá fakta, která přicházela bez vyžádání..."

"Povězte mi nějaké slovo v tom jazyce," vyzýval ji hlas zvenku.
"Quaru," řekla roztržitě.
"Co to znamená?"
"Cože?" Náhle na něj pohlédla, pohlédla na krutě tvrdé rysy jeho nesouhlasné tváře. On dokonce i seděl přísně!
"Co to znamená, to slovo, které jste vyslovila? Co to bylo?"
"Quaru..." opakovala. Tahle srážka ji znervózňovala a Debora slyšela, jak její vlastní hlas říká bohům: Ale já jsem slíbila... "Znamená to... znamená to vlnovitě a vzbuzuje to představu čehosi víc mořského, někdy chladu, nebo také toho hebkého, svištivého zvuku. Znamená to jednat tak, jak jedná vlna."
"Proč tedy neřeknete jen vlnovitě?" zeptal se.
"No..." Nastoupil černý pot, který byl předehrou Trestu. "Používá se to k označení všeho, co je vlnovité, ale vzbuzuje to zároveň představu moře, a to může být někdy velmi krásné."
"Rozumím," přikývl. Věděla, že nerozumí.
"Někdy to můžete použít pro vyjádření toho, jak vane vítr nebo pro označení krásných dlouhých šatů, vlasů, které se kadeří, nebo... nebo odchodu."
"Znamená to i odchod?"
"Ne..." odpověděla Debora. "... existuje ještě jiné slovo, které znamená odchod."
"Jaké slovo?" Znělo to jako žádost.
"... Závisí na tom, zda se uvažuje o návratu..." vykoktala nešťastně.
"Velmi zajímavé," poznamenal.
"je také jedno úsloví-" (Právě si ho vymyslela, aby zachránila sebe i je.) "Zní: Nestřílej sekerou."
"Střílet sekerou?" podivil se.
Asi je to amerikanismus; zkusila to tedy znovu: "Neoperuj mozek krumpáčem.

"... změř si nenávist, kterou teď cítíš, a taky pocit hanby. To množství je také mírou tvé schopnosti pro lásku, radost a soucit."

"Nenecháme toho, dokud to všechno neuvidíme. Až bude po všem, budeš si stále ještě moci zvolit Yr, když si to budeš skutečně přát. Chci jen, abys měla možnost výběru. Cchci ti jenom poskytnout volbu; tvou opravdovou a vědomou volbu."


Citováno z : GREENBERGOVÁ, Joanne. Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem. Přel. Libuše a Luboš Trávníčkovi. Praha: Triton, 2012. 278 s. ISBN 978-80-7387-620-3.
 

Jan Burác Buryánek - Stane se

1. června 2018 v 20:00 |  Chvilky s poezií

Nějak se to vymyká z rukou
a běh událostí přestávám kontrolovat
a je too těžký, je to temný, je to takový
že by to mělo bejt jinak
hrozivých událostí číhaj' všude kolem
a chtěj' se uskutečňovat
houstnou těžký mraky, rostou silný tlaky
a v mý hlavě špína
a v mý hlavě špína

Stane se přesně to, čeho se nejvíc bojím
to abych pochopil, že nebylo čeho se bát
a před bolestí - když se chci osvobodit
že před ní není možný uhejbat

Z obavy, že nedostanu všechno radši nechci nic
a šílím z toho beztvarýho nechtění
a pomalu mi dochází, že znakem pýchy
můžou být i samota a sebeničení
a že můj strach že přijde krach
je jediný, co krachy přivolává
svět není dobrej ani špatnej
všechno řídí moje hlava
a v tý hlavě špína
a v tý hlavě špína

Stane se přesně to, čeho se nejvíc bojim
to abych pochopil, že nebylo čeho se bát
a před bolestí - když se chci osvobodit
že před ní není možný uhejbat

Raději zrady z vášně, raději těžký viny
jen ne tu smířlivou melancholii
bez lidí a událostí, hluboko v sobě
hluboko v epilogu žití


Haruki Murakami - 1Q84

28. května 2018 v 20:14 |  Výpisky z knih

Jak v něm narůstaly podobné pochyby, začal si Tengo od matematiky držet odstup. A zároveň ho o to silněji započal vábit tajemný les příběhů. Jistěže i četba knížek byla jen další formou úniku. Když zaklapl stránky, musel se zase vrátit do reality. Od jisté doby si ale uědomil, že v něm návraty z románového světa nevyvolávají tak velkou frustraci jako ty ze světa číslic. Pročpak asi? Hodně se o tom napřemýšlel a nakonec na jedno řešení připadl. Ať už mu totiž v lese příběhů vyvstávaly všechny možné souvislosti sebejasněji, jasné a jednoznačné odpovědi muu tam nikdo nenabízel. To byl ten rozdíl oproti matematice. Posláním příběhů totiž obecně řečeno je vyjádřit určitý problém v jiné formě. A vlastnosti a vnitřní směřování takového převodu nám pak ve výsledném vyprávění napovědí odpověď. Právě takové náznaky odpovědí si odtud Tengo odnášel zpátky do reálného světa. Náznaky, podobné kouskům papíru, popsaným nesrozumitelnými zaříkadly. Občas postrádaly souvislost a nemohl je uplatnit hned. Skrývaly v sobě však možnost. Jednoho dne to zaříkadlo možná pochopí. A tahle možnost pak Tenga hřála v mysli víc a víc.

"Když někoho dokážeš doopravdy milovat, i jen jednoho jedinýho člověka, znamená to, že máš naději. I když s tím člověkem třeba nemůžeš být."

"Tyhle pocity si nevybíráš," řekla Aomame. "Tlačej se na tebe samy od sebe. To není, jako když otevřeš menu a chceš si dát něco k jídlu."
"Spíš jako když si vybereš špatně a pak toho lituješ."
Obě se zasmály.
Pak promluvila Aomame. "Hele, podívej, ať jde o jídelní lístky, o chlapy, nebo o něco jinýho - člověk má pocit, že si vybírá, ale možná, že si ve skutečnosti nevybíráš nic. Že je to od začátku předem daný a my jenom děláme, jako bysme si vybíraly. Že ta takzvaná svobodná vůle je jenom utkvělá představa. Někdy ti mám ten dojem."
"Kdyby to byla pravda, byl by teda život pěkná deprese."
"To asi jo."
"Jenomže když dokážeš někoho mí doopravdy ráda, ať už je ten někdo jak chce příšernej, tak i když tě pak on sám třeba rád nemá, minimálně už aspoň tvůj život není takový peklo. I když je třeba sebedepresivnější."
"Přesně tak."
"Jenomže, Aomame, víš co?" zeptala se Ajumi. "Já ti mám dojem, že tenhle svět v sobě stejně nemá žádnou logiku, a laskavosti jenom hrozně málo."
"Možná," řekla Aomame. "To už teď ale stejně nezměníme."
"Je po záruce a zakoupený zboží už nejde vyměnit," dodala Ajumi.
"A ani už nemáme účtenku."
"Dalo by se říct."
"Ale není to nakonec jedno? Tenhleten svět stejně skončí dřív, než bys řekla švec," shrnula Aomame.
"To už se moc těším."
"A potom nám přijde Království."
"To už se vůbec nemůžu dočkat."

Stará paní se usmála. "Jsi velice pozoruhodný člověk, děvenko."
"jsem úplně obyčejná," ohradila se Aomame. "Jen prostě ráda čtu. Zvlášť knihy o historii."
"I já ráda čítám knihy o historii. Můžeme se z nich naučit, že jsme v podstatě pořád stejní. Oblečení nebo způsob života se mohou lišit sebevíc., naše uvažování a skutky se ale až natolik nemění. Z hlediska genů nejsou lidé koneckonců ničím víc než pouhými nosiči, cestou vedoucí někam dál. Přesedají z jedné naší generacce na druhou, jako by za sebou nechávali ležet schvácené koně. A vůbec si přitom nelámou hlavu úvahami, co je snad dobré a co zlé. Je jim úplně jedno, jestli jsme šťastní, nebo nešťastní. Jsme prostě pouhými prostředky. Lámou si hlavu jen s tím, co pro ně samé bude nejvýhodnější."
"My sami se však uvažování nad tím, co je dobré a co zlé, nikdy úplně nevyhneme. To jste chtěla říct?"

"Oni dokážou zapomenout," řekla Ajumi. "Já ale nezapomínám. To máš to samý jako s genocidou v lidskejch dějinách. Ti, co to dělali, si vždycky najdou důvod, jak si to celý omluvit a pak na to zapomenout. Jak nevidět to, co vidět nechtějí. Ti, kterým se to stalo, ale zapomenout nemůžou. Ani to nedokážou přehlížet. Paměť se dědí z rodičů na děti. Víš, Aomame, svět je jeden nekonečnej boj jedněch vzpomínek s druhejma."

... Jenomže - napadá Tenga - kdo už má na světě tu moc, aby v něm dokázal zachránit úplně každého? I kdyby se všichni bozi světa spojili v jedno, ani tak by asi nezvládli zrušit jaderné zbraně anebo vykořenit terorismus. Neodstranili by sucha v Africe a Johna Lennona nepřivedli zpátky mezi živé. Kdepak, namísto toho by mezi nimi nejspíš zavládl rozkol a začali by se do krve hádat. A na světě by pak zavládl ještě větší chaos, než je teď.

Právě tohle znamená zůstat naživu, nahlédne Aoname. Lidem je dána naděje, která je pak jako palivo pohání v životě k určitému cíli. Bez naděje člověk nemůže žít dál. Je to však stejné jako hodit si mincí. Jestli padne líc, nebo rub, nevím, dokud mince doopravdy nedopadne.



Citáty převzaty z:
MURAKAMI, Haruki. 1Q84: Kniha 1 a 2. Přel. Tomáš Jurkovič. Praha: Odeon, 2012. ISBN 978-80-207-1456-5.
MURAKAMI, Haruki. 1Q84: Kniha 3. Přel. Tomáš Jurkovič. Praha: Odeon, 2013. ISBN 978-80-207-1514-2.
 


Aneta Langerová - Jsem

24. dubna 2018 v 20:59 |  Na procházce s hudbou

místy v krajinách
stopy v cizích tvářích
v podvědomí strach
jsem

teplem v peřinách
střepy pod polštáři
už ne sebevrah
jen člověk beze jmen

když mi odpouštíš
pohybem dlaní probudíš den
ale nejsi blíž
jen připomínáš
kým jsem

světluška zimních rán
vítr z dvou světových stran
bezbarvá hladina vod
člověk v mém těle je sám
vkrádá se pod víčka tam
kde bez břehů protékám a mizím

ničí bytost v tmách
ničí tón v ozvěnách
ční z vodních řas
tvůj stín

peruť víří prach
z rtuti čtu ti v snách
až rty ztlumí hlas ti prozradím

jsem
světluška zimních rán
vítr z dvou světových stran
bezbarvá hladina vod
člověk v mém těle je sám
vkrádá se pod víčka tam
kde bez břehů protékám

z nenarozených květů kopretin
z dvou různých světů z pleti konkubín
spletitá cesta k cíli

s oslněním i s chutí stát se tím
co dávno je tu co sama nevidím
nechci přestat dokud jsme živí

....


Max Jacob - Kalíšek na kostky

24. dubna 2018 v 0:20 |  Chvilky s poezií


V TIŠINĚ LESA
Do tišiny lesa ještě nedorazila tma a listy dosud nepotupila bouře smutku. Do tišiny lesa, odkud prchly dryády už nevrátí.
V tišině lesa už potok nečeří vlny, poněvadž bystřiny proudí téměř bez vody a v kruhu.
V tišině lesa stojí strom černý jako černota a za stromem je keř, který má tvar hlavy a hoří, a hoří krvavými a zlatými plameny.
V tišině lesa, do něhož se dryády už nevrátí, stojí tři vraníci, jsou to koně Tří králů a tři králové už nesedí na koních ani na ničem jiném, a ti koně mluví lidskou řečí.


KRASOHLED
Všechno vypadalo jako mozaika: zvířata chodila nohama vzhůru až na osla, který měl na bílém břiše napsána slova, jež se neustále měnila. Věž byla divadelní kukátko; byly tam zlacené čalouny s černými kravami; a také princeznička v černých šatech, těžko říci, zda na její róbě byla zelená slunce nebo zda prosvítala děrami v hadrech.


UŽ SE NEVRÁTÍ
Kdy se k Oféliinu hrobu vrátí hrobníci? Ofélie ve svém nesmrtelném hrobě dosud neleží; pokud si to však bude bílý kůň přát, položí do něj hrobníky. A bílý kůn? chodí sem den co den spásat oblázky. Je to bílý kůň z hospody U Bílého koníčka naproti hrobu. Má šestatřicet žeber. Hrob je okno otevřené do záhady.


JEDEN ÚSMĚV ZA STO SLZÍ
Kůň ztěžka dýchá: lektvar, který mu měl dodat rozletu, selhal! a modly na hřebeni hor se dosud neukázaly. Muž koně pobodával jako bez rozumu a svět nebyl větši než kabalasa. Korouhev kouře vyznačovala rodnou půdu. Couvnout? odsud se nikdo nevrátil. Pokračovat vpřed? běda! kůň co nevidět zdechne. Vtom však je ve vzduchu slyšet hudbu, jako by se škvířil ideál. Jaro hraje pétanque se zelenými stromy, a úval vyvrhne na čtyřicet hříbat.


PŘEVTĚLENÍ
Tady je jenom tma a ticho! kaluže krve mají tvar oblaků. Sedm žen Modrovousových už ve skříni není. Zůstal z nich jen tento čepec z organtýnu! Ale tam! tam! na oceánu, tam je sedmero galér, sedm galér, na nichž visí z ráhen do moře lanoví jako copy na ženská ramena. A ony se blíží! blíží! už jsou tu!


NAPROSTÁ TROSKA
V mládí jsem si myslel, že duchové a víly se obtěžovali vést moje kroky, a ať jsem byl počastován jakoukoli urážkou, domníval jsem se, že druhým kdosi našeptává slova, jejichž cílem je jen a jen mé dobro. Realita a neštěstí, jejichž řízením jsem se stal zpěvákem na tomto náměstí, mě poučily, že o mne bohové nikdy nestáli. Ó duchové, ó víly, navraťte mi dnes mou iluzi.


ŽIVOT A MOŘSKÉ DMUTÍ
Někdy jsme díky nevímjakému jasu zahlédli vrchol vlny a občas také zvuk našich nástrojů nedokázal zastřít hluk oceánu, který přicházel blíž a blíž. Stálým společníkem noci ve vile bylo moře. Tvůj hlas měl pekelný názvuk a klavír už nebyl víc než znělý stín. V tu chvíli ses ty, klidný ve své červené námořnické blůze, dotkl koncem smyčce mého ramene, právě když mě ochromovalo vzrušení z Potopy. "Znova!" řekl jsi. Ó živote! ó bolesti! ó trýzně věčně nových začátků! kolikrát jen, když na mne doléhal oceán nouze! kolikrát jen jsem řekl, přemáhaje zármutky, bože! až příliš skutečné! "Znova!" a má vůle byla jako ta tolik strašlivá vila oné noci. Noci pro mne nemají než slapy rovnodennosti.


BIBLIOFIL
Knižní vazba je pozlacená mříž, která vězní pestrobarevné papoušky kakadu, lodě, jejichž plachtami jsou poštovní známky, sultánky, které nosí na hlavě celé ráje, aby ukázaly, jak jsu bohaté. Kniha vězní hrdinky, které jsou velmi chudé, parolodi, které jsou velmi ušpiněné, a ubohé šedé vrabčáky. Autor je hlava vězněná velikou bílou zdí (narážím tu na náprsenku jeho košile).


SVÍTÁNÍ ANEBO SOUMRAK
Světlo vychází z ohybu té tak bělostné klenby, světlo vychází odnaproti, schodiště vede dolů naproti tomu světlu, není ale vidět! ne, opravdu na ně nebude vidět! vidět budou jen má záda na hraně podesty. Nebudou vidět stěny, dokud ponořené do tmy, vidět bude jen na muže, kteří prozatím stojí ve výklencích. Prvního halí přítmí; je zahalen tmou; druhého jsem neviděl, jen jsem ho vytušil; třetí sestoupil dolů, přišel až ke mně; žádný další se nepohnul. Ten, který sestoupil, má kostkované kalhoty, vlasy až v obočí a ty vlasy jsou černé, položil si mou ruku na tvář, má totiž tváře hniličky; vypadá jako bezvýznamný člověk a vrátí se zpátky do své tmy, vrátí se zase nahoru do svého výklenku. Světlo vychází z ohybu té tak bělostné klenby proti mně, proti mně. A já pochopím, že ti muži jsou z mých budoucích knih.


TROCHU NEPŘEDVÍDANÉ, NIKOLI VŠAK NEPŘEDVÍDATELNÉ THEOSOFIE
Hradby jsou bělejší a ve větší dáli. Brány už nelze rozeznat. To je chvíle, kdy myslívám na své zmřelé dítě. Rozvedl jsem se, znovu oženil, ovdověl a rozjímám. Ó, úžasná tváři mé první ženy! byla plavá, měla čistý výraz lidí, kteří netrpěli.
Ó andělský obličejíku našeho děcka: zemřelého děcka! Po řadu večerů jsem znovu měl před očima jeho pohřeb: za pohřebním vozem se vlekly všemožné defekty: ty, jež se týkají břicha, ty, jež se týkají čela, ty, jež se týkají stehna, ty, jež se týkají chodidla. Byli tu i jednorucí, kulhaví, chromci o berlích a slepci.
Oplakávejte svoje nebožky! oplakávejte své krásné zemřelé dítě, plakali byste s menším bolm, kdyby s průvody na hřbitov netáhly samy chrliče z Notre-Dame.



Citace převzaty z: JACOB, Max. Kalíšek na kostky. přel. Michal Novotný. Praha: Torst, 2012. ISBN 978-80-7215-444-9.

M. J. Lermontov - 11. června 1831

19. dubna 2018 v 22:37 |  Chvilky s poezií
Má duše, vzpomínám, od dětských let
hledala zázračné. A měl jsem rád
veškeré svody světa, ne však svět,
ten uměl mě jen zřídka upoutat.
A i ten trošek chvil byl bolestný,
i osazoval jsem své tajné sny
těmito chvílemi. Leč ani sen
nemohl jimi býti oslněn.

Často jsem v mžiku silnou myšlenkou
žil celé věky jiným životem,
nevěda o zemi. A nejednou
jsem plakal, vznícen bolestivým snem.
Jenomže všechny tyto představy
veliké lásky nebo bezpráví
nebyly z hlíny země, byly báj,
všechno v nich bylo peklo - nebo ráj.

Chlad liter může těžko vyslovit
svár myšlenek. Je lidský zvuk či tvar
dost silný, aby mohl vyjádřit
stesk po blaženství? Cítím strašný žár
vznešených vášní, ale slova lžou,
a já bych rád dal celou bytost svou,
kdybych i jenom stínem mohl vlít
do cizích prsou tento žhavý cit.

Sláva a proslulost - co jsou, co jsou?
A rád jim dávám vše, já nešťastný,
tak hroznou vládu mají nade mnou.
Vláčím své mučivé a smutné ny
bez cíle, pomlouván, a strašně sám -
a věřím jim. Vždyť z nebes byl mi dán
slib nesmrtelnosti, i vracím zpět
smrti vše to, co poskytuje svět.

Pro božské není hrobu. Jedenkrát
až bude ze mne prach, svět dojatý
a nechápavý přijde úctu vzdát
mým snům. A ty, můj anděli, a ty
nezemřeš se mnou, neboť láska má
věčnému životu tě odevzdá.
S mým jménem budou vyslovovat tvé,
vzpomínajíce v živém na mrtvé.

K mrtvým jsou lidé spravedliví, syn
- co otec proklínával - zbožňuje.
Aby to člověk poznal, do šedin
nemusí dožít. Končiť vše, co je.
Vždyť člověka svět déle nehostí
než kvítek, ve srovnání s věčností
je stejně časný. Duše jedině
kolébku přežije a nezhyne.

A tak i její díla. Nejednou
na břehu řeky samoten jsem tál
a hleděl jsem, jak modré vody jdou
za vlnou vlna jako hřmící val,
a stuhu bílých pěn jsem viděl vlát
a hleděl jsem a byl jsem zaujat
jen touto myšlenkou a byl jsem pln
hlubokých dum v tom víru hřmících vln.

A byl jsem šťasten.. Ó smět nemyslit
na jedny oči, které stále zřím!
Co stály slz, a dosud nemám klid!
Dávno je druhý má a vládne jim,
i já už jinou miluji, či snad
chci milovat, a prosím tisíckrát
o nová muka, ale v srdci zní
živoucí smutné echo dávných dní.

Další články


Kam dál