Březen 2017

Teď mým novým domovem je vřes, mech a tráva...

29. března 2017 v 21:55 | Knihomolka |  Na procházce s hudbou

Aneta Langerová - Tráva

Jsem jako tráva zvyklá růst, v noci bledé.
Kořínky protínám hliněné nebe...
chladivý déšť padá...
bouře zní a chvátá...
krajina vzdálená...
Stále voní a sílu má, voní a sílu má...

Znám křídla vran,
v jejich stínu spávám.
Mé bílé tělo, oči tvé spatřit nemohou.
Teď mým novým domovem je
vřes, mech a tráva.
Budu tam, kde modré chrpy vykvetou.

Nade mnou svítá horizont, barvu mění
Paprsků se dotýkám, hřejí kameny v mých dlaních
Doznívají zvony, ale duše má je mladá.
Ze spánku se budí a vstává...
krajiny vzdálená...
stále voní a sílu má... voní a sílu má

Znám křídla vran
v jejich stínu spávám.
Mé bílé tělo, oči tvé spatřit nemohou.
Teď mým novým domovem je
vřes, mech a tráva.
Budu tam, kde modré chrpy vykvetou.





Ljudmila Ulická: Daniel Stein, překladatel

26. března 2017 v 22:49 | Knihomolka |  Výpisky z knih



"... celý život přemýšlím, proč je svět plný neporozumění? Na všech úrovních! Staří nerozumějí mladým, mladí starým, nerozumějí si sousedi, učitelé a žáci, nadřízení a podřízení, státy nerozumějí svému lidu a lid svým vládcům. Neexistuje porozumění mezi třídami - to Karl Marx si vymyslel, že jedna třída musí bezpodmíněčně nenávidět druhou. Ale ve skutečnosti si nerozumějí! Nebudu uvádět příklady, úplně se mi to příčí.
Člověk nerozumí přírodě, není s to si osvojit jazyk, kterým mu příroda nad slunce jasněji ukazuje, jak škodí zemi, jak jí působí bolest a že jen kouká, jak by ji nadobro zničil. A hlavní neporozumění je, že člověk nerozumí Bohu, tomu, co se mu Bůh pokouší vnuknout prostřednictvím všech známých textů, prostřednictvím zázraků, zjevení, přírodních katastrof, které se čas od času snášejí na lidstvo.
Nevím, proč je to tak. Možná proto, že pro dnešního člověka není důležité, aby 'porozuměl', ale aby 'zvítězil', 'podmanil si' a 'konzumoval'. Koneckonců, ke zmatení jazyků podle biblického příběhu došlo v době, kdy si lidé usmysleli, že postaví věž do nebes - zjevně nechápali, že si vytyčili mylný, nedosažitelný a nesmyslný cíl..."

"Život končí, Pawle, a svět se ani trošku nezlepšil. Však ty mi rozumíš."

"Příliš mnoho lidí na světě věří v pravidla, ve svíce, sochy a jiné věcičky, věří v zajímavé lidi a ve zvláštní ideje. Hledat v tom smysl je asi stejně hloupé, jako hledat pravdu. Ale já chci, aby víra, kterou má každý člověk jako osobní tajemtví, byla očištěna od slupek a smetí. Až k celistvému a nedělitelnému zrnu. Jedna věc je věřit, druhá je vědět, ale nejdůležitější je vědět, v co věříš."

"Nic ti nemůžu poradit. Jsme k tomu předurčeni. Ten, kdo zůstává, má vždycky pocit viny vůči těm, kdo odešli. Je to dočasný jev, uplyne nějaká doba a tvůj Alex bude nějakému blízkému člověku vyprávět, jaký má vůči tobě pocit viny, protože tě málo miloval. Je to něco jako základní chemie lidských vztahů."
A hodně přísně dodala: "Ewo, nešťourej se v sobě. Co považuješ za nutné a možné udělat, to dělej, a co se nedaří, nedělej. Dovol si to. Podívej se na Ritu - nemůže být jiná, i ty si můžeš dovolit zůstat taková, jaká jsi. Jsi přece správné děvče."

"... jazyk opravdu není důležitý, význam má pouze obsah, který se za ním skrývá."

"Ve světě, ve kterém žijeme, je příliš mnoho zášti. Poté, co jsme přežili poslední válku v Evropě, by se zdálo, že už není možné navršit takovou nálož nenávisti, kterou za ta léta národy vyčerpaly. Ukázalo se ale, že nenávisti neubylo. Nikdo nic nezapomněl a nikdo nechce nic odpustit. Odpouštět je opravdu velmi těžké.
(...)
Až naše země zpustne a bude zkroucená jako starý koberec, až vyschlé kosti povstanou - soudit nás nebudou podle toho, v jakém jazyce jsme se modlili, ale podle toho, zda jsme ve svých srdcích našli soucit a slitování. A to je celý cíl. Jiný nemáme."

"... kniha, kterou je třeba umět číst - je to kniha života každého jednotlivého člověka, která se skládá z otázek a odpovědí. Odpovědi obyčejně nepředcházejí otázky. Ale když se otázka položí správně, odpověď obvykle přijde okamžitě. Chce to jen jisté umění, aby ji člověk uměl přečíst."

Říkali nám, že tady v Bělorusku za války místní obyvatelé pomáhali Němcům, vydávali jim Židy. Co si o tom myslíte?
"Lidé jsou různí. To se ví, že někteří pomáhali proti Židům. Někteří zase ne. Židy nemají v lásce. Teda nás. Ale mě Nastěnka zachránila. Měla sestru Ňuru, která za ní celou válku chodila a říkávala: já to tvoje žídě udám, udám. A Nastěnka jí říkala: jen si běž, běž, zabijou i mě se Simkou a tebe vezmou jedním vrzem, protože já jim řeknu, že tvůj manžel odešel do Rudé armády. Strčila Ňuře nějaké jídlo nebo oblečení a ta odešla. Lidem v Bělorusku se vždycky žilo špatně, za války obzvlášť. A tomu, kdo udal Žida, dali dvacet německých marek a oblečení toho člověka. Náš soused Michej za pěkný dlouhý kožich udal krejčího Nuchmana. Poláky hledali taky, ale míň.
Řeknu vám to takhle, kdyby všichni lidé byli dobří, nebyla by ani válka. Na shledanou."

"... věřte si, jak chcete, to je vaše osobní věc, ale dodržujte přikázání, chovejte se důstojně. Mimochodem, aby se člověk dobře choval, nemusí být ani křesťan. Může být dokonce nikdo. Nejposlednější agnostik, přízemní ateista. Ale Danielovou volbou byl Ježíš a Daniel věřil, že Ježíš otevírá srdce a lidé se jeho jménem zbavují nenávisti a zloby... "

"... přišla jsem na několik skutečností, o kterých jsem dřív nevěděla. Že názor není nutný. Není nutné mít za každou cenu názor na všechny otázky."

"V duši cítím, že jsem s Danielem prožila důležitou lekci, a když se snažím přijít na to, co tak důležitého jsem se dozvěděla, celá lekce spočívá v tom, že to, v co člověk věří, nemá vůbec žádný význam, váží jenom to, jak se chová. Není to kdovíjaká moudrost. Ale Daniel mi ji vložil rovnou do srdce."



Citace převzaty z: ULICKÁ, Ljudmila. Daniel Stein, překladatel. 1. vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2012. 394 s. ISBN 978-80-7432-196-2

Michael Cunningham - výpisky z díla

15. března 2017 v 22:19 | Knihomolka |  Výpisky z knih



HODINY

"Člověk má v hlavě vždycky lepší knihu, než jakou potom dokáže napsat na papír."

"Stejně je však ráda, že to ví (protože - sama nechápe, jak se to stalo - najednou to skutečně ví): že je možné přestat žít. Přináší to do duše klid, mít před očima pletu voleb, možnost si vybrat, beze strachu či lstivých úskoků."

"Pořádáme nejrůznější společenské večírky, odcházíme od rodin, abychom žili osaměle někde v Kanadě, potíme krev při psaní knih, kterým se nikdy nepodaří změnit svět - přes všechno naše nadání, neutuchající úsilí i bláhově pošetilé naděje. Žijeme svoje životy, děláme to, co děláme, a pak jdeme spát - jak je to prosté a obyčejné! Několik nás skočí z okna nebo se jde utopit či spolyká hrst prášků; podstatně víc je těch, kteří zemřou při různých nehodách. A většinu z nás, obrovskou většinu těch ostatních, pomalu sežere nějaká nemoc nebo - když máme velké štěstí - sám čas. Útěchu nám může poskytnout jediné: tu a tam nějaká hodina, během níž náš život - navzdory obecné nepřízni osudu a planým nadějím - propukne naplno a poskytne nám všechno, o čem jsme kdy snili, ačkoli všichni víme, že po těchto šťastných hodinách nevyhnutelně přijdou docela jiné, mnohem temnější a obtížnější. Ale přesto pečujeme o svou obec, vítáme každé nové ráno a především - víc než cokoli jiného - doufáme, že se nám těch blažených hodin dostane co nejvíc. Jen samo nebe ví, proč to tak milujeme."


Virginia Woolfová: Deníky

13. března 2017 v 22:25 | Knihomolka |  Výpisky z knih



"Příběhy se musí vyprávět. Dopisy pouštět z ruky. Sledujeme v nich, co činí lidské srdce, ne hnutí svalů či osudu."

"Věřím, že je to dobrá metoda: držet v ruce jakoby namočený štětec a tu a tam něco přemáznout či přimáznout, čímž se spojí už zaschlé části komponované původně zvlášť. (...) Ale je to 'neskutečné'? Je to jen cosi, čeho jsem se pokoušela dosáhnout? Myslím, že ne. A myslím také - a už jsem to někde řekla -, že jsem se tady ponořila do nejbohatších vrstev hlubin své mysli. Teď můžu psát a psát, což je ten nejšťastnější pocit na světě."

"... A pokud jde o duši - proč jsem tvrdila, že ji vynechám? Už nevím. Je pravda, že o ní člověk nemůže psát přímo. Když se na ni podívá, duše zmizí..."

" Proč člověk neobjeví, v čem spočívá život? Něco, na co může ukázat prstem a říct: 'To je ono.' Moje sklíčenost je pocit mučivý. Hledám - ale není to ono, není to ono. Co je to? Umřu dřív, než to najdu? Jak jsem včera večer kráčela po Russell Square, spatřila jsem na obloze hory - ohromné mraky. A měsíc, který vychází nad Persií. Mám pocit něčeho velkého a úžasného kdesi tam, co je právě to ono. Nemyslím tím doslova krásu. Ten pocit spočívá v tom, že taková věc stačí sama o sobě; je uspokojivá; čehosi dosáhla. Ještě je tu pocit mé vlastní cizoty, jak tak chodím po zemi, pocit nekonečné podivnosti lidského postavení. Jak tak klušu přes Russell Square a zahlédnu tam nahoře měsíc a ty hory z mraků. Kdo jsem? Co jsem? A tak dál. Tyhle otázky mě věčně pronásledují. Pak narazím na nějakou konkrétní skutečnost - na dopis, osobu - a znovu se k nim vracím s pocitem velké svěžesti. A tak to jde dál a dál. Ale když jsem se takhle ukázala a je to, myslím, pravda, dost často narazím na tohle 'ono'; a pak se cítím úplně klidná."

"... napíšu si tady první stránky té nejskvělejší knihy na světě. Takhle by vypadala kniha vytvořená pouze a poctivě z vlastních myšlenek. Za předpokladu, že by je člověk zachytil dřív, než se stanou 'uměleckým dílem'. Ještě horké a nepředvídatelné, tak jak se v mozku rodí - když například člověk kráčí po ashehamském kopci. Jistěže to nejde; proces pojmenování je zdlouhavý a plný klamů. Musíte se zarazit a hledat slovo. A existuje i jistá větná forma, která vyžaduje, aby ji člověk naplnil."

Stephen King - výpisky z díla

9. března 2017 v 21:07 | Knihomolka |  Výpisky z knih



OSTROV DUMA KEY
"Namlouváme si hlouposti tak často, že bychom se tím mohli živit."


TO
"Všechno je mnohem těžší, když je to doopravdy. Když máš srdce v hrdle. Když to není hra."

"Zevnitř je to fajn. Mluvím o vnějšku. Něco, co by mělo být pryč a není. Z takových snů se probouzím a myslím si 'Celý můj příjemný život není nic než oko nějakého tajfunu, který neznám.' Mám strach. Ale pak to prostě... vybledne. Tak, jak tomu u snů bývá."

"Každým rokem vypadal svět víc a víc jako jeden obrovský elektronický strašidelný dům, kde spolu žili v tísnivé koexistenci digitální duchové a poděšené lidské bytosti."

"Za všechno na tomhle světě se musí platit. Možná proto nás Bůh učinil nejprve dětmi a nechal nás při zemi, protože ON ví, že musíte hodně padat a krvácet, než se naučíte tuto jednoduchou lekci. Musíte zaplatit za to, co dostanete, máte to, za co jste zaplatili... a dřív nebo později se to, co vlastníte, k vám dostane."

"Točí-li se kola vesmíru správně, pak je dobro vždy kompenzováno zlem - ale i dobro může být strašné jako zlo."

"Možná ani něco takového jako dobří a špatní kamarádi neexistuje - možná existují prostě jen kamarádi, lidé, kteří za vámi stojí, když je vám nejhůř, a kteří vám pomáhají překonávat samotu. A kvůli nim asi stojí za to mít strach, doufat a žít. A možná také i za ně zemřít, když je to třeba. Žádní dobří kamarádi. Žádní špatní kamarádi. Jen lidé, keré chcete, s nimiž potřebujete být; lidé, kteří se zabydlí ve vašem srdci."


Z BUICKU 8
"Někdy, když je všechno špatně, dotane se nám pomoci, kterou jsme nečekali. A někdy to pořád nestačí."


SRDCE V ATLANTIDĚ
"Cosi ve mně, cosi, co odporovalo svým nejlepším zájmům, ale bylo to velmi mocné, si stále vyhrazovalo právo mě eskortovat k útesu... a pak mě z něj shodit."

Haruki Murakami - výpisky z díla

9. března 2017 v 0:09 | Knihomolka |  Výpisky z knih



NA JIH OD HRANIC, NA ZÁPAD OD SLUNCE

"Když zaprší, kytky rozkvetou, když ne, tak prostě uschnou. Ještěrky sežerou hmyz a ptáci pak sežerou je. Ale nakonec stejně všichni umřou. Umřou a vyschnou na troud. Jedna generace odejde, nastoupí další, to je pravidlo. Každý žijeme jinak. A každý jinak umíráme. Ale to není důležité.
Nakonec zůstane vždycky jen poušť. Jedině ta přežije. (...) Všecko na světě postupně někam zmizí. Něco je pryč znenadání, jako když utne, něco se jen tak pomalu rozplývá. A nakonec zůstáne vždycky jenom poušť. (...) Nade vším jako by visela hniloba a rozklad. A já do toho všeho neoddělitelně patřil. Tak jako stín vypálený do zdi."

"Mám dojem, že jsem se až doteď vlastně chtěl pořád stát někým jiným, než jsem. Myslím, že jsem se pořád snažil dostat někam jinam, než jsem byl, začít tam žít úplně nový život a stát se úplně novým člověkem. Pořád jsem to tak opakoval, až doteď. Trochu se mi to i dařilo, trochu to byly jen takové pózy. Řekl bych, že jsem se tím chtěl od něčeho osvobodit. Chtěl jsem to opravdu a naplno, věřil jsem, že když se budu opravdu snažit, nakonec se to povede. Jenže nakonec to obvykle nikam nevedlo. Ať jsem šel, kam jsem chtěl, pořád jsem byl úplně stejný, s věčně stejnými chybami a nedostatky. Jen se změnilo prostředí a hlasy lidí, ale já jsem se nezměnil ani trochu, nikdo lepší se ze mne nestal. Pořád ty samé fatální chyby, a po nich pořád ten samý hlad, pořád ta samá žízeň. Trápilo mě to až doteď a myslím, že se to už nezmění. Protože ty chyby, to jsem vlastně já sám. Teď už to chápu. Chtěl bych teď být nějak jinak a líp sám sebou, kvůli tobě. Možná, že to dokážu, i když ani to nebude nic jednoduchého, ale chci se o to teď snažit, a možná, že se mi to nakonec povede. I když se bojím, že jestli se někdy stane něco podobného, jako teď, nejspíš udělám zase to samé. Že tě asi zase zraním a ublížím ti. Nemůžu ti vůbec nic slíbit. Takový prostě jsem. Už nevěřím, že bych s tím dokázal něco doopravdy udělat. Je to silnějši než já."


Paulo Coelho: Veronika se rozhodla zemřít

7. března 2017 v 21:07 | Knihomolka |  Výpisky z knih
....
Jedenáctého listopadu 1997 se Veronika rozhodla, že teď - konečně! - nastala ta pravá chvíle k sebevraždě. Pečlivě uklidila pokojík, který jí pronajaly jeptišky v klášteře, vypnula topení, vyčistila si zuby a lehla si do postele.
......


Při čekání na smrt si tedy Veronika začala číst o informatice, o něčem, co ji ani v nejmenším nezajímalo - což bylo charakteristické pro celý její život, protože vyhledávala jen to nejsnadnější nebo to, co měla na dosah ruky.

"Nic se na tomto světě neděje náhodou."

Do svých čtyřiadvaceti let Veronika prožila všechno, co mohla - a nebylo toho málo! -, a byla si téměř jista, že na konci všeho je smrt. Proto si zvolila sebevraždu: zkrátka svobodu. Věčné zapomnění.
V hloubi duše však přece jen trochu zapochybovala: co když Bůh existuje? Tisíce let civilizace udělaly ze sebevraždy tabu, urážku všech náboženských přikázání: člověk bojuje, aby přežil, a ne aby se vzdával.Lidské plémě se musí množit. Společnost potřebuje pracovní sílu. Manželská dvojice musí mít důvod, proč žít dál společně, i když už láska pomine, vždyť každá země potřebuje vojáky, politiky a umělce.
"Jestliže existuje Bůh - a mám-li být upřímná, tak tomu nevěřím -, pak je mu jasné, že lidské chápání má své meze. To On stvořil tenhle zmatek, kde existuje bída, nespravedlnost, hrabivost, samota. Myslel to jistě dobře, ale nic kloudného z toho nevzešlo; jestliže Bůh existuje, bude velkomyslný k bytostem, které zatoužily odejít z téhle Země dřív, a možná se dokonce omluví, že nás tu přinutil žít."
Ať jdou všechna tabu a pověry k čertu! Její pobožná matka říkávala: Bůh zná minulost, přítomnost i budoucnost. V tom případě ji poslal na svět s plným vědomím toho, že se nakonec zabije, a její čin jej nepřekvapí.