Haruki Murakami - výpisky z díla

9. března 2017 v 0:09 | Knihomolka |  Výpisky z knih



NA JIH OD HRANIC, NA ZÁPAD OD SLUNCE

"Když zaprší, kytky rozkvetou, když ne, tak prostě uschnou. Ještěrky sežerou hmyz a ptáci pak sežerou je. Ale nakonec stejně všichni umřou. Umřou a vyschnou na troud. Jedna generace odejde, nastoupí další, to je pravidlo. Každý žijeme jinak. A každý jinak umíráme. Ale to není důležité.
Nakonec zůstane vždycky jen poušť. Jedině ta přežije. (...) Všecko na světě postupně někam zmizí. Něco je pryč znenadání, jako když utne, něco se jen tak pomalu rozplývá. A nakonec zůstáne vždycky jenom poušť. (...) Nade vším jako by visela hniloba a rozklad. A já do toho všeho neoddělitelně patřil. Tak jako stín vypálený do zdi."

"Mám dojem, že jsem se až doteď vlastně chtěl pořád stát někým jiným, než jsem. Myslím, že jsem se pořád snažil dostat někam jinam, než jsem byl, začít tam žít úplně nový život a stát se úplně novým člověkem. Pořád jsem to tak opakoval, až doteď. Trochu se mi to i dařilo, trochu to byly jen takové pózy. Řekl bych, že jsem se tím chtěl od něčeho osvobodit. Chtěl jsem to opravdu a naplno, věřil jsem, že když se budu opravdu snažit, nakonec se to povede. Jenže nakonec to obvykle nikam nevedlo. Ať jsem šel, kam jsem chtěl, pořád jsem byl úplně stejný, s věčně stejnými chybami a nedostatky. Jen se změnilo prostředí a hlasy lidí, ale já jsem se nezměnil ani trochu, nikdo lepší se ze mne nestal. Pořád ty samé fatální chyby, a po nich pořád ten samý hlad, pořád ta samá žízeň. Trápilo mě to až doteď a myslím, že se to už nezmění. Protože ty chyby, to jsem vlastně já sám. Teď už to chápu. Chtěl bych teď být nějak jinak a líp sám sebou, kvůli tobě. Možná, že to dokážu, i když ani to nebude nic jednoduchého, ale chci se o to teď snažit, a možná, že se mi to nakonec povede. I když se bojím, že jestli se někdy stane něco podobného, jako teď, nejspíš udělám zase to samé. Že tě asi zase zraním a ublížím ti. Nemůžu ti vůbec nic slíbit. Takový prostě jsem. Už nevěřím, že bych s tím dokázal něco doopravdy udělat. Je to silnějši než já."




KAFKA NA POBŘEŽÍ

"Na tomhle světě vítězí ti, kdo si postaví vyšší a pevnější plot. A když to nebudeš respektovat, zaženou tě do pouště."

"Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoli se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestu sám se sebou."

"Pročpak spolu asi lidé válčí? Co je vede k tomu, že se po statisících, po milionech ženou proti sobě, aby se navzájem povraždili? Může za to jejich zloba, nebo spíš strach? Ale možná, že zloba a strach jsou vlastně jen dvě různá označení pro totéž."

"Všichni ustavičně ztrácíme něco důležitého. Důležité šance a možnosti, city, které se nedají ničím nahradit. To už je jeden ze smyslů lidské existence. Ale někde ve svých hlavách, aspoň já myslím, že v hlavách, máme každý takový pokojík, kam ukládáme vzpomínky na všecky ty ztracené věci. Takovou nějakou místnost s regály, jako máme tady v knihovně. A v jednom kuse vyplňujeme katalogizační lístky, abychom se ve své vlastní mysli ještě vůbec vyznali. Musíme v té místnosti zametat, větrat, vyměňovat květinám vodu. Jinými slovy: žiješ pak na věky ve své osobní knihovně."

"Specifická váha času na tebe doléhá jako mnohoznačný starý sen. Postupuješ dál a dál, abys tím časem prošel. Nejspíš mu už neunikneš, kdybys šel třeba světa kraj. Ale i přesto se o takovou cestu musíš pokusit a na ten kraj světa dojít. Protože jsou věci, které neodokážeš, pokud nezajdeš až úplně nakonec."



SPUTNIK, MÁ LÁSKA

"Už od dob, co jsem byla úplně malá. Jakmile ničemu nerozumím, začnu jedno po druhém zdvihat slova, co se mi válí u nohou, a zkouším je řadit do jednoho souvislého textu. Pokud mi ten text nevyhovuje, tak ho znovu rozeberu na kusy a přeskládám do jiné podoby. Když jsem to takhle párkrát zopakovala, začala jsem konečně být s to uvažovat jako všichni ostatní. Samotné psaní pro mne nebylo nijak zvlášť otravné ani namáhavé. Tak jako jiné děti sbírají pěkné kamínky nebo žaludy, byla jsem zas já blázen do psaní. Úplně přirozeně, jako bych dýchala, jsem brala papír a tužku a psala a psala a psala. A tak jsem uvažovala."

"Ve světě, kde žijeme totiž ve skutečnosti věci "které známe" a "věci, které neznáme", existují fatálně neoddělitelě, jako siamská děvčata, jako jeden velký chaos. Chaos, chaos... (...) neseme si v sobě "věci, které (jak si aspoň myslíme) známe" a "věci, které neznáme" nevyhnutelně spojené jedny s druhými. A spousta lidí žije tak, že si mezi ně pro usnadnění staví zástěnu. Je to tak přee příjemnější a pohodlnější. Já ale tuhle zástěnu jednoduše strhla dolů. Nemohla jsem totiž jinak. Nesnáším totiž jakékoliv zástěny. Jsem už holt jednou taková.
Jenomže, jestli můžu ještě jednou použít svůj příměr se siamskými dvojčay, ty dvě sestry si rozhodně nežijí pořád v klidu a pohodě. Vážně jim nejde pořád jen to, aby jedna druhou chápaly. Spíš tomu bývá přesně naopak. Pravá ruka neví, co dělá levá, levá zas neví nic o pravé. A na nás tak padá zmatek, přestáváme jasně vidět a nakonec se s něčím srazíme. Bum."

"Ve snu od sebe nemusíš rozlišovat a oddělovat nic. Vůbec nic. Protože v něm nikdy neexistovaly žádné hranice. Proto se taky ve snu skoro nikdo s ničím nesráží, a pokud přece jenom, nebolí to. V reálném světě je to ale jiné. Realita kouše. Realita, realita..."

"Takže, co vlastně máme dělat, abychom se vyhnuli kolizi? Teoreticky je to prosté. Musíme snít. Musíme snít, co to jenom jde. Vkročit do světa snů a už se z něj nevracet. Zůstat v něm žít už navěky."

"Uvažoval jsem, proč musíme být všichni tak osamělí. K čemu je podobná osamělost dobrá. Na svět se rodí také spousty lidí, všichni vzájemně touží jeden po druhém, po tom, co v sobě mají druzí - tak proč musíme být tolik sami? Udržuje snad naši planetu v chodu opuštěnost lidská?"

"Takhle teď tedy každý po svém přežíváme, napadlo mě. I kdybychom byli fatálně ztracení, i kdyby nás obrali o jakkoli důležité věci, i kdyby z nás samých zbývala už jen kůže, ve které vězí někdo docela jiný, můžeme ještě vždycky tímhle stylem mlčky žít svůj život dál. Napřahovat ruce, přitahovat si stanovené množství času a hned ho zase pouštět dozadu. Pořád stejně, den co den - v některých případech dokonce opravdu obratně. Při tom pomyšlení jsem se cítil hrozně prázdný."



NORSKÉ DŘEVO

"Smrt není opakem života, smrt je jeho součást."

"... brát si věci příliš k srdci neznamená nutně, že je chápeme správně."

"Vyzraju. Dospěju. Nic jinýho mi stejně nezbývá. Chtěl jsem si žít jako sedmnácti nebo osmnáctiletej, co to půjde.Ale už nechci. Už nejsem kluk. Mám zodpovědnost. Prostě nejsem takovej, jakýho jsi mě znával, Kizuki. Už je mi dvacet a musím platit životu účty."

"Mysli si, že je život krabice sušenek.
V krabici se sušenkama je spousta druhů sušenek a ty máš některý z nich rád a některý ne. A když sníš nejdřív ty, co ti chutnaj, zbydou ti nakonec jen ty nedobrý. Myslím, že se těm nedobrejm nedá vyhnout, takže když skousneš nejdřív je, zůstanou ti pak už jen ty lepší. A život je něco jako taková veliká krabice sušenek."

"My všichni, zdraví i nemocní, jsme jen nedokonalé lidské bytosti žijící v nedokonalém světě. V životě nemůžeš všechno přeměřovat podle pravítka a úhloměru ani čekat, že bude jasný jako bankovní účet. (...)
Dej věcem volnost a ony se samy najdou cestu. Kdyby ses třeba rozkrájel, nezabráníš tomu, aby lidé kolem tebe trpěli, když přide jejich čas. Takový je život. Možná Ti, co jsem teď napsala, zní velkohubě, ale připadá mi, že už je načase, aby ses naučil právě takhle žít. Ty bys byl, promiň, občas nejradši, aby se celý svět točil podle Tebe. Jestli jednou nechceš skončit v ústavu, měl by ses víc otevřít, Vrhni se do života jako do řeky. I mně, slavé a nedokonalé ženské, občas připadá nádherný. Vážně. Takže se snaž být šťastnější. Zapracuj na tom."

"Snad je to tak. Zatímco žijeme, narůstá v nás smrt. Ale to je jen jedna část pravdy, kterou si musíme osvojit. Matčina smrt mě naučila něco jiného. Že totiž žádná pravda nemůže vyléčit bolest ze ztráty milovaného člověka. Žádná pravda, žádná upřímnost, žádná síla ani laskavost nemůže takovou bolest vyhojit. Můžeme ji přetrpět a něco si z ní odnést. Ale ani to nás nijak neochrání před dalším utrpením, jež může přijít."

"... Ten pohřeb mě opravdu strašně sebral. "Takhle by přece nikdo skončit neměl."
Reiko natáhla ruku a pohladila mě po hlavě. "Právě takhle jednou všichni skončíme. I já, i ty."


Citováno z:
MURAKAMI, Haruki. Na jih od hranic, na západ od slunce. 1. vyd. Praha: Odeon, 2004. 174 s. Světová knihovna; sv. 27. ISBN 80-207-1157-0.
MURAKAMI, Haruki. Kafka na pobřeží. 1. vyd. Praha: Odeon, 2006. 556 s. Světová knihovna; sv. 47. ISBN 80-207-1226-7.
MURAKAMI, Haruki. Sputnik, má láska. 1. vyd. Praha: Odeon, 2009. 218 s. Světová knihovna; sv. 84. ISBN 978-80-207-1303-2.
MURAKAMI, Haruki. Norské dřevo. 3. vyd. Praha: Odeon, 2009. 302 s. Světová knihovna; sv. 19. ISBN 978-80-207-1302-5.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama