Michael Cunningham - výpisky z díla

15. března 2017 v 22:19 | Knihomolka |  Výpisky z knih



HODINY

"Člověk má v hlavě vždycky lepší knihu, než jakou potom dokáže napsat na papír."

"Stejně je však ráda, že to ví (protože - sama nechápe, jak se to stalo - najednou to skutečně ví): že je možné přestat žít. Přináší to do duše klid, mít před očima pletu voleb, možnost si vybrat, beze strachu či lstivých úskoků."

"Pořádáme nejrůznější společenské večírky, odcházíme od rodin, abychom žili osaměle někde v Kanadě, potíme krev při psaní knih, kterým se nikdy nepodaří změnit svět - přes všechno naše nadání, neutuchající úsilí i bláhově pošetilé naděje. Žijeme svoje životy, děláme to, co děláme, a pak jdeme spát - jak je to prosté a obyčejné! Několik nás skočí z okna nebo se jde utopit či spolyká hrst prášků; podstatně víc je těch, kteří zemřou při různých nehodách. A většinu z nás, obrovskou většinu těch ostatních, pomalu sežere nějaká nemoc nebo - když máme velké štěstí - sám čas. Útěchu nám může poskytnout jediné: tu a tam nějaká hodina, během níž náš život - navzdory obecné nepřízni osudu a planým nadějím - propukne naplno a poskytne nám všechno, o čem jsme kdy snili, ačkoli všichni víme, že po těchto šťastných hodinách nevyhnutelně přijdou docela jiné, mnohem temnější a obtížnější. Ale přesto pečujeme o svou obec, vítáme každé nové ráno a především - víc než cokoli jiného - doufáme, že se nám těch blažených hodin dostane co nejvíc. Jen samo nebe ví, proč to tak milujeme."




ZA SOUMRAKU

"Ve dne vidíte chodce během pětatřiceti kroků jeho životní dráhy. V noci se ulice umí stát vlastním autoportrétem ve vysokém rozlišení. Pokud se na ni díváte dost dlouho, začne vám připadat jako nějaký Nauman, třeba Mapování ateliéru - je to podivná fascinace, která se hlásí postupně, když sledujete, jak se údajně prázdnými nočními pokoji mihne kočka, můra, myš; je to sílící pocit, že pokoje nejsou nikdy prázdné, nejen pro ten pokradmý zvířecí život, ale i pro jejich vlastní neživé já, pro ty hromady papírů a nedopité šálky kávy, které tam zůstanou, ne sice vědomé, ale ani ne tak dlouho nevědomé - strašidelné, dalo by se říct -, když lidé náhle zmizí a všechno zůstane přesně tak, jak to bylo ve chvíli, kdy se zvedli a odešli. Kdyby on sám zemřel, nebo se prostě jen oblékl a odešel a už se nevrátil, v tomhle pokoji by něco z něj zbylo, něco mezi portrétem a podstatou."

"Ale Peter nestál o to trávit život v suterénu. Chtěl dávat věco do pohybu (někteří by to možná nazvali jinak), chtěl být člověkem přítomnosti, ačkoli nedokázal přítomností žít docela; nemohl si pomoci, aby netruchlil po části ztraceného světa, nebyl sice schopen říct po které části, ale jistě po něčem, co je jiné než tohle, jiné než hromady černých pytlů s odpadky na ulici a křiklavé malé butiky, které přicházejí a odcházejí. Je to trapné, je to sentimentální, s lidmi o tom nemluví, ale v určitých chvílích - třeba teď - mu to připadá jako vůbec ten nejzákladnější rys jeho já: to přesvědčení, i přes veškeré důkazy o opaku, že na nás jednou sestoupí jaká strašlivá oslepující krása a jako hněv boží všechno pohltí, udělá z nás sirotky, podruhé nás porodí a zanechá nás užaslým úvahám o tom, jak přesně teď máme začít znova."

"Možná se nám srdce nad druhými nesvírá soucitem, když vidíme jejich ctnosti, ale když je téměř k nesnesení poznáváme v jejich nejnižší podobě, v jejich smutku, obžerství a pošetilosti. Ano, ctnosti jsou potřeba také - alespoň nějaké ctnosti - ale třeba na Emmě Bovaryové, Anně Karenině nebo Raskolnikovi nám nezáleží proto, že jsou dobří. Záleží nám na nich proto, že nejsou obdivuhodní, že jsou jako my a že jim to velcí spisovatelé odpustili."

"Já mám pocit, jako kdybych začínal... jako kdybych najednou viděl svět jít dál beze mě. A taky, proč bych ho tak vidět neměl? Jenomže já nemám... nemám ani tušení, co dělat. Hrozně dlouho jsem si myslel, že když budu odmítat všechny ty, no víš, jasně špatné nápady, jako je třeba právnická fakulta, tak se ten dobrý nápad musí prostě nějak vynořit. Ale začínám chápat, jak začínali ti staříci, co nikdy ni nedokázali. Člověk je nejdřív neúspěšný, ale mladý a roztomilý. A pak..."

"Umři mladý, zůstaň hezký. Blondie, ne? Považujeme to za moderní fenomén, tenhle kult mláví, jenže podívejte se na všechny slavné portréty, některé i stovky let staré. Ty bohyně od Botticelliho a Rubense, Goyova Maya, Madame X. Nebo Manetova Olympia, která svého času šokovala, protože Manet namaloval svou milenku se stejným typickým obdivem, jaká byl až do té doby vyhrazen pro aristokratické slušné dívky pózující pro obrazy bohyň. Dnes už skoro nikdo neví, že Olympia byla Manetova děvka, a i kdyby věděl, bylo by to každému jedno, ačkoli se dá předpokládat, že ve skutečném světě byla hloupá, vulgární a ne tak docela hygienicky čistá (Paříž v 60. letech 19. století byla prostě taková). Dnes je nesmrtelná, je to slavná kráska lidské historie, dočista vydrhnutá pozorností velkého umělce. A samozřejmě si nemůžeme nevšimnout, že ji Manet nenamalovat o dvacet let později, když už čas započal svou práci. Svět odjakživa uctíval to, co se rodí. Zatracený svět."

"Mlátíme do díže a nutíme medvěda tancovat, ačkoli by se nad námi i hvězdy rozplakaly.
Ale i to je něco - není to pouhé nic -, mít díž, podle které by se dalo tancovat. Pokud jste medvěd."



SNĚHOVÁ KRÁLOVNA

"Myslím, že lidi si se vším moc lámou hlavu. Že nejlepší je prostě do toho jít a dělat chyby. Třeba - No tak se vezmeme. No tak budem mít děti. Co na tom, že naše důvody nejsou úplně čisté a vznešené. Podle mě člověk může být čistý a vznešený celý život a nakonec, no, nakonec skončit vlastně sám."

"V lidech je víc, než si člověk myslí. A taky míň. Trik je v tom, nějak se vyznat v obojím."



DOMOV NA KONCI SVĚTA

"Ze svých prvních lásek se možná už nikdy nedokážeme vzpamatovat. Nezkrotná mladická rozhazovačnost nám umožňuje, že svou oddaností marnotratně plýtváme na všechny strany, vedeni mylným předpokladem, že i později v životě vždycky budeme mít z čeho rozdávat."

"Ano, na světě existuje krása, i když je podstatně drsnější, než jak se opovažujeme doufat. Je tak nepodobná podzimní farmě na tapetách v jídelně mých rodičů, jako je pouhá lidská kost nepodobná celému muži nebo ženě. Někde na tomhle kontinentu teď Clare a Rebecca spí v nějakém motelu nebo možná v obýváku nějaké kamarádky. Když před námi vyvstane temně modrá silueta našeho domu, uvědomím si, že domov je i místo, z něhož se dá uniknout. Tenhle dům je náš domov. Máme ho proto, abychom z něj mohli utíkat, a máme ho i proto, abychom se do něj mohli vracet."



Citace převzaty z:
CUNNINGHAM, Michael. Hodiny. Přel. Miroslav Jindra. 3. vyd. Praha: Odeon, 2010. 191 s. ISBN 978-80-207-1340-7.
CUNNINGHAM, Michael. Za soumraku. Přel. Veronika Volhejnová. 1. vyd. Praha: Odeon, 2011. 220 s. Světová knihovna; sv. 111. ISBN 978-80-207-1369-8.
CUNNINGHAM, Michael. Sněhová královna. Přel. Veronika Volhejnová. 1. vyd. Praha: Odeon, 2015. 257 s. Světová knihovna; sv. 170. ISBN 978-80-207-1625-5.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama