Paulo Coelho: Veronika se rozhodla zemřít

7. března 2017 v 21:07 | Knihomolka |  Výpisky z knih
....
Jedenáctého listopadu 1997 se Veronika rozhodla, že teď - konečně! - nastala ta pravá chvíle k sebevraždě. Pečlivě uklidila pokojík, který jí pronajaly jeptišky v klášteře, vypnula topení, vyčistila si zuby a lehla si do postele.
......


Při čekání na smrt si tedy Veronika začala číst o informatice, o něčem, co ji ani v nejmenším nezajímalo - což bylo charakteristické pro celý její život, protože vyhledávala jen to nejsnadnější nebo to, co měla na dosah ruky.

"Nic se na tomto světě neděje náhodou."

Do svých čtyřiadvaceti let Veronika prožila všechno, co mohla - a nebylo toho málo! -, a byla si téměř jista, že na konci všeho je smrt. Proto si zvolila sebevraždu: zkrátka svobodu. Věčné zapomnění.
V hloubi duše však přece jen trochu zapochybovala: co když Bůh existuje? Tisíce let civilizace udělaly ze sebevraždy tabu, urážku všech náboženských přikázání: člověk bojuje, aby přežil, a ne aby se vzdával.Lidské plémě se musí množit. Společnost potřebuje pracovní sílu. Manželská dvojice musí mít důvod, proč žít dál společně, i když už láska pomine, vždyť každá země potřebuje vojáky, politiky a umělce.
"Jestliže existuje Bůh - a mám-li být upřímná, tak tomu nevěřím -, pak je mu jasné, že lidské chápání má své meze. To On stvořil tenhle zmatek, kde existuje bída, nespravedlnost, hrabivost, samota. Myslel to jistě dobře, ale nic kloudného z toho nevzešlo; jestliže Bůh existuje, bude velkomyslný k bytostem, které zatoužily odejít z téhle Země dřív, a možná se dokonce omluví, že nás tu přinutil žít."
Ať jdou všechna tabu a pověry k čertu! Její pobožná matka říkávala: Bůh zná minulost, přítomnost i budoucnost. V tom případě ji poslal na svět s plným vědomím toho, že se nakonec zabije, a její čin jej nepřekvapí.



"Moje teta před několika měsíci spáchala sebevraždu," pokračoval ženský hlas. "Skoro osm let se jí vůbec nechtělo vyjít z pokoje ven, pořád jenom jedla, tloustla, kouřila, brala sedativa a většinu času prospala. Měla dvě dcery a manžela, který ji miloval."
Veronika se pokusila otočit hlavu směrem, odkud hlas přicházel, ale nešlo to.
"Jenom jednou jsem viděla, že na něco zareagovala: když si její manžel našel milenku. To pak dělala scény, zhubla o pár kilo, rozbíjela sklenice a celé týdny svým křikem nenechala sousedy spát. Může to vypadat hloupě, ale já si myslím, že to bylo nejšťastnější období jejího života: o něco bojovala, cítila, že žije a že dokáže na něco reagovat."
"Co mně je do toho?" uvažovala Veronika, a nedokázala ze sebe vypravit ani slovo. "Já nejsem ničí teta a manžela taky nemám!"
"Manžel nakonec milenku nechal," pokračovala žena. "A moje teta začala být postupně zase tak pasivní jako dřív. Jednou mi zatelefonovala a řekla, že se rozhodla žít jinak: přestala kouřit. Ještě ten týden začala brát víc sedativ, protože jí chyběly cigarety, a pak všem oznámila, že se zabije.
Nikdo jí nevěřil. Jednou ráno mi nechala na záznamníku vzkaz, kterým se se mnou loučila, a hned nato si pustila plyn. Ten vzkaz jsem si poslechla několikrát: ještě nikdy nemluvila tak klidně a vyrovnaně. Říkala, že není ani šťastná, ani nešťastná, a že to není k vydržení."
Veronika pocítila soucit s ženou, která jí ten příběh vyprávěla a zřejmě se snažila pochopit, proč se její teta zabila. Jak soudit - ve světě, kde se každý snaží za každou cenu přežít - lidi, kteří se rozhodnou zemřít?
To nemůže posoudit nikdo. Každý zná rozměr vlastního utrpení nebo naprosté ztráty smyslu svého života.

Jednoho dne mě ty věčně stejné řeči přestanou bavit, a abych jí udělala radost, tak se za nějakého muže vdám a budu si namlouvat, že ho miluji. Oba nakonec přijdeme na to, jak snít o společné budoucnosti, o venkovském domku, o našich dětech a jejich budoucnosti. První rok se budeme často milovat, druhý rok už méně a počínaje třetím rokem asi budeme myslet na sex jednou za čtrnáct dní a to pomyšlení se stane skutkem tak jednou za měsíc. A horší bude, že spolu skoro nebudeme mluvit. Já se budu snažit té situaci přizpůsobit a přijít na to, co vlastně dělám špatně - když on se o mě vůbec nezajímá, a místo, aby se mi věnoval, ustavičně mluví jen o svých kamarádech, jak by to byl opravdu celý jeho svět.
Jakmile bude naše manželství zralé k rozchodu, tak otěhotním. Narodí se nám dítě, nějaký čas si zase budeme bližší, ale brzo zase bude všechno stejné jako dřív.
Já pak začnu tloustnout jako ta teta ošetřovatelky ze včerejška - anebo kdoví z kterého dne. Začnu držet dietu a každý den a každý týden mě bude ničit zjištění, že přes veškerou snahu přibývám na váze. To pak budu brát ty zázračné pilulky proti depresi - a po nocích lásky, které tak rychle utečou, porodím další děti. Všem lidem budu říkat, že žiju jen pro své děti, ale ve skutečnosti to ony budou vyžadovat, abych pro ně žila.
Lidé nás budou považovat za šťastný pár, a nikdo nebude tušit, kolik samoty, hořkosti a odříkání se skrývá za celým tím zdáním štěstí.
Teprve když si můj muž najde svou první milenku, udělám možná scénu jako ta ošetřovatelčina teta nebo budu znova uvažovat o sebevraždě. Ale to už budu stará a zbabělá, budu mít dvě nebo tři děti, které budou potřebovat mou pomoc, a já je budu muset vychovávat a připravovat je pro život - dřív než se odhodlám všeho nechat. Nespáchám sebevraždu: udělám scénu, pohrozím, že odejdu i s dětmi. On se jako každý mužský zalekne, řekne, že mě miluje a že už se to nebude opakovat. Nikdy ho nenapadne, že kdybych se opravdu rozhodla odejít, nezbylo by mi, než se vrátit k rodičům, tam zůstat až do konce života a přitom den co den poslouchat matčiny lamentace, že jsem promarnila poslední šanci, jak být šťastná, že přes některé chybičky to byl skvělý manžel a že naše děti ten rozvod určitě poznamená.
Za dva nebo tři roky se v jeho životě objeví další žena. Já na to buď přijdu sama, nebo mi to někdo poví, ale tentokrát se budu tvářit, že nic nevím. Všechnu mou energii vyčerpá boj proti předešlé milence, nic mi z ní nezůstane, život je lepší přijímat takový, jaký ve skutečnosti je, a ne takový, jak jsem si jej představovala. Máma měla pravdu.
On bude ke mně pořád hodný, já budu dál pracovat v knihovně, jíst sendviče na náměstí u divadla, číst knihy, které nikdy nedočtu, dívat se na pořady v televizi, které budou pořád stejné i za deset, dvacet nebo padesát let.
Jenomže si budu připadat provinile, když ty sendviče budu jíst, protože budu tloustnout; a už nebudu chodit po barech, protože doma bude manžel chtít, abych se starala o děti.
Od té doby nezbude než čekat, až děti vyrostou, každý den myslet na sebevraždu, a neodvážit se ji spáchat. Jednoho krásného dne si uvědomím, že takový už je život, nedá se nic dělat, nic se nezmění. A se vším se smířím.

"Nechcete vědět, jak na tom jste?"
"Já to vím," odpověděla Veronika. "Je to něco jiného, než co vidíte na mém těle; děje se to v mé duši."

"Jeden mocný čaroděj chtěl zničit jakési království, a tak do studny, z níž si brali vodu všichni obyvatelé té země, nalil kouzelný lektvar. Kdo se té vody napil, se zbláznil.
Na druhý den ráno se jí napili všichni lidé z království a zbláznili se, až na krále - který měl pro sebe a svou rodinu vlastní studnu, k níž se čaroděj nedostal. Znepokojený král se snažil své poddané nějak zvládnout a nařídil řadu bezpečnostních a zdravotních opatření: ovšem strážníci a úředníci se té otrávené vody napili také, královy příkazy považovali za nesmysl a nehodlali je plnit.
Když se pak obyvatelé království o těch dekretech dozvěděli, došli k názoru, že jejich panovník se zbláznil a že teď přikazuje samé hlouposti. S křikem se shromáždili před hradem a žádali, aby král odstoupil.
Zoufalý vládce se tedy chystal vzdát trůnu, ale královna mu v tom zabránila a řekla: 'Teď půjdeme k té studni a taky se napijeme. Budeme pak stejní jako oni.'
Tak se také stalo: král s královnou se napili vody šílenství a okamžitě začali říkat nesmysly. Jejich poddaní pak od svého požadavku ustoupili: když král teď prokazuje takovou moudrost, proč by nemohl vládnout v té zemi dál?
V království potom nastal klid, přestože se jeho obyvatelé chovali docela jinak než jejich sousedé. A král mohl vládnout až do konce svých dní."

"... Víte přece, co existuje tam venku, za zdmi Villette?"
"Lidé, kteří se napili ze stejné studny."
"Přesně tak," řekla Zedka. "Myslí si, že jsou normální, protože všichni dělají totéž."

"Zvláštní je, že se u mě deprese nikdy nevyskytly za těch zatažených, šedivých a chladných dnů. Za takového počasí jsem cítila, že příroda je se mnou v souladu, že je obrazem mé duše. Jakmile naproti tomu zazářilo slunce, na ulici začaly dovádět děti a všichni si pochvalovali krásný den, tak já jsem se cítila hrozně špatně. Jako by bylo nespravedlivé, že se předvádí celá ta nádhera, když já z ní nic nemám."

Jednou odpoledne šla kolem sochy velkého slovinského básníka Prešerna a zamyslela se nad jeho životem. Jako čtyřiatřicetiletý muž vešel jednoho dne do kostela a spatřil tam mladičkou Juliji Primicovou a vášnivě se do ní zamiloval. Jako nějaký dávný menestrel jí začal psát básně a doufal, že se stane jeho ženou.
Julija však pocházela z bohaté měťanské rodiny a Prešeren - až na to, že ji tenkrát náhodou uviděl v kostele - už se nikdy nedostal do její blízkosti. To setkání však inspirovalo jeho nejlepší verše a jeho jméno obestřelo legendou.
Básníkova socha na malém náměstí v centru Lublaně upírá oči jedním směrem: kdo by ten pohled sledoval, odhalil by - na protilehlé straně náměstí - ženskou tvář vytesanou na zdi jednoho domu. Právě tam bydlela Julija; Prešeren se i po smrti navěky dívá na svou nedostupnou lásku.
A co kdyby o ni byl víc bojoval?

"Co je to, být blázen?"
"Ano. Tentokrát ti odpovím prostě, bez jakýchkoli bajek: šílenství je neschopnost sdělit své myšlenky. Jako bys byla někde v cizí zemi - všechno vidíš, rozumíš všemu, co se kolem tebe děje, ale nedokážeš se vyjádřit a nemůžeš od nikoho čekat pomoc, protože nerozumíš jazyku, kterým se tam mluví."
"Všichni už jsme to někdy pocítili."
"Všichni jsme tak či onak blázni."

"... Proč se někteří lidé pokoušejí jít proti přirozenému běhu věcí - to znamená za všech okolností bojovat o přežití?"
"Proto jsem plakala," řekla Veronika. "Když jsem si vzala tu velkou dávku prášků, chtěla jsem zabít někoho, koho jsem nesnášela. Nevěděla jsem, že ve mně existují jiné Veroniky, které bych mohla mít ráda."
"Proč vlastně někdo sám sebe nesnáší?"
"Možná ze zbabělosti. Nebo z věčného strachu, že se mýlí, že nedělá to, co od něho druzí čekají."

"Musím se ovládnout. Já přece všechno, co se rozhodnu udělat, dokážu dovést až do konce."
Opravdu dovedla v životě hodně věcí do všech důsledků, ale jen takových věcí, na nichž nezáleželo - protahovala třeba neshody, které by vyřešila omluva, nebo se rozhodla už nevolat muži, do něhož se zamilovala, jen proto, že ten vztah by podle ní k ničemu nevedl. Neústupnost projevovala právě v tom, co bylo nejsnadnější: dokazovala si vlastní sílu a lhostejnost, přestože ve skutečnosti byla slabá a nikdy nevynikla ve studiu ani ve školních sportovních soutěžích a neuspěla ani v pokusu o udržení harmonického domova.
Překonala svoje běžné slabé stránky jenom proto, aby v důležitých a zásadních věcech selhala. Dokázala se tvářit jako nezávislá žena, a přitom zoufale potřebovala něčí společnost. Když někam přišla, obrátily se k ní všechny pohledy, ale obvykle nakonec zůstala večer sama, v klášteře u televizoru, na kterém ani nešlo pořádně naladit programy. Před přáteli ze sebe dělala záviděníhodný vzor - a svoje nejlepší síly spotřebovala na to, aby vypadala jako obraz, který si sama o sobě vytvořila.
Proto už jí nikdy nezbývalo dost energie, aby byla sama sebou - někým, kdo jako každý jiný na světě potřebuje ke štěstí druhé lidi. Ale s druhými lidmi se dalo tak těžko vyjít! Chovali se nepředvídaně, stavěli kolem sebe obranné zdi a ke všemu přistupovali stejně vlažně jako ona. Jakmile mezi ně přišel někdo s otevřenějším postojem k životu, buď ho okamžitě zavrhli, nebo mu křivdili tím, že ho považovali za méněcenného a "naivního".
Jistě: Na hodně lidí mohla zapůsobit svou silou a rozhodností, ale kam s tím došla? K prázdnotě. K naprostému osamění.

Láska, která nežádá nic na oplátku, v ní dokázala vzbudit pocit viny a odhodlání splnit matčina očekávání, i kdyby to znamenalo vzdát se všeho, co si sama pro sebe vysnila. Ta láska se před ní dlouhé roky snažila zatajit výzvy a prohnilost světa - a nechtěla vidět, že ona si to jednoho dne uvědomí a nebude tomu umět čelit.

"Co je to opravdové já?"
"To je to, co jste, ne to, co z vás udělali."

"Vzpomínáš si na nše první setkání? Tenkrát jsem ti vyprávěla tu historku, abys pochopila, že svět je přesně takový, jak jej vidíme. Všichni považovali krále za blázna, protože chtěl prosadit řád, který už v mysli jeho poddaných neexistoval.
V životě jsou však věci, u nichž nezáleží na tom, odkud se na ně díváme, jsou pořád stejné - a platí to pro všechny. Jako třeba láska.
Já bych řekla, že pokud někomu zbývá ze života jen velice krátký čas a on se rozhodne strávit jej tím, že se dívá na spícího muže, pak se to podobá lásce. A navíc: pokud má dotyčná osoba mezitím srdeční záchvat, a zůstane zticha - jen aby od toho muže nemusela odejít -, je to proto, že ta láska může být pořád větší."
"Může to být taky zouflaství," řekla Veronika. "Pouhý pokus dokázat, že koneckonců nemá cenu za něco na světě bojovat. Nemohu být zamilovaná do muže, který žije v jiném světě."
"Všichni žijeme ve svém vlastním světě. Když se ale podíváš na hvězdnatou oblohu, uvidíš, že všechny ty různé světy se doplňují, tvoří souhvězdí, sluneční soustavy, galaxie."

"... každá lidská bytost je jedinečná, má svoje vlastní instinkty, způsoby slasti, hledání dobrodružství. Společnost však nakonec prosadí kolektivní způsob - a lidi ani nenapadne se ptát, proč se tak mají chovat. Přijímají to, ale asi tak jako písař na stroji přijímá fakt, že QWERT je nejlepší možná klávesnice. Už jste se někdy setkala s člověkem, který by se vyptával, proč se ručičky na hodinách pohybují právě tímhle směrem, a ne opačným?"
"Ne."
"Kdyby se na to někdo zeptal, asi by uslyšel: ty jsi blázen! Kdyby na své otázce trval, pak by se snad lidé pokoušeli nějaký důvod najít, ale nakonec by to nechali být - protože není žádný jiný důvod než ten, o němž jsem se zmínil.
Takže se vracím k vaší otázce. Zopakujte mi ji."
"Jsem vyléčená?"
"Ne. Vy jste odlišná osoba, která chce být stejná jako druzí. A to je podle mne vážná nemoc."
"Je vážné se lišit?"
"Vážné je nutit se k tomu, aby byl člověk stejný jako druzí: vyvolává to neurózy, psychózy, paranoiu. Vážné je chtít být stejný, protože je to proti přírodě, proto zákonům Boha - který v žádném lese a pralese na světě nestvořil ani jediný lístek stejný jako druhý. Vy však odlišnost považujete za šílenství, a proto jste si k životu vybrala Villete. Protože se tady, kde jsou odlišní všichni, stáváte stejnou jako druzí."



Citace převzaty z: COELHO, Paulo. Veronika se rozhodla zemřít. Přel. Pavla Lidmilová. 1. vyd. - dotisk. Praha: Argo, 2000. 159 s. ISBN 80-7203-270-4

Zdroj obrázku: pinterest.com
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama