Virginia Woolfová: Deníky

13. března 2017 v 22:25 | Knihomolka |  Výpisky z knih



"Příběhy se musí vyprávět. Dopisy pouštět z ruky. Sledujeme v nich, co činí lidské srdce, ne hnutí svalů či osudu."

"Věřím, že je to dobrá metoda: držet v ruce jakoby namočený štětec a tu a tam něco přemáznout či přimáznout, čímž se spojí už zaschlé části komponované původně zvlášť. (...) Ale je to 'neskutečné'? Je to jen cosi, čeho jsem se pokoušela dosáhnout? Myslím, že ne. A myslím také - a už jsem to někde řekla -, že jsem se tady ponořila do nejbohatších vrstev hlubin své mysli. Teď můžu psát a psát, což je ten nejšťastnější pocit na světě."

"... A pokud jde o duši - proč jsem tvrdila, že ji vynechám? Už nevím. Je pravda, že o ní člověk nemůže psát přímo. Když se na ni podívá, duše zmizí..."

" Proč člověk neobjeví, v čem spočívá život? Něco, na co může ukázat prstem a říct: 'To je ono.' Moje sklíčenost je pocit mučivý. Hledám - ale není to ono, není to ono. Co je to? Umřu dřív, než to najdu? Jak jsem včera večer kráčela po Russell Square, spatřila jsem na obloze hory - ohromné mraky. A měsíc, který vychází nad Persií. Mám pocit něčeho velkého a úžasného kdesi tam, co je právě to ono. Nemyslím tím doslova krásu. Ten pocit spočívá v tom, že taková věc stačí sama o sobě; je uspokojivá; čehosi dosáhla. Ještě je tu pocit mé vlastní cizoty, jak tak chodím po zemi, pocit nekonečné podivnosti lidského postavení. Jak tak klušu přes Russell Square a zahlédnu tam nahoře měsíc a ty hory z mraků. Kdo jsem? Co jsem? A tak dál. Tyhle otázky mě věčně pronásledují. Pak narazím na nějakou konkrétní skutečnost - na dopis, osobu - a znovu se k nim vracím s pocitem velké svěžesti. A tak to jde dál a dál. Ale když jsem se takhle ukázala a je to, myslím, pravda, dost často narazím na tohle 'ono'; a pak se cítím úplně klidná."

"... napíšu si tady první stránky té nejskvělejší knihy na světě. Takhle by vypadala kniha vytvořená pouze a poctivě z vlastních myšlenek. Za předpokladu, že by je člověk zachytil dřív, než se stanou 'uměleckým dílem'. Ještě horké a nepředvídatelné, tak jak se v mozku rodí - když například člověk kráčí po ashehamském kopci. Jistěže to nejde; proces pojmenování je zdlouhavý a plný klamů. Musíte se zarazit a hledat slovo. A existuje i jistá větná forma, která vyžaduje, aby ji člověk naplnil."


"Instinktivně okamžitě spustím ochrannou clonu a zatracuji ji. Jsou takové hranaté, trapné a upozorňují na sebe. Jenže to je velká chyba. Tyhle clony mě totiž vyřazují. Nespouštějte clony, protože ty tvoří sama naše kůže. Soustřeďte se na to, před čím se chcete chránit a co nemá s tou clonou nic společného. Tenhle zvyk chránit se je ovšem tak všeobecný, že nám nejspíš pomáhá zůstat při smyslech. Kdybychom neměli tenhle prostředek, jak si lidi nepouštět k tělu, asi bychom se úplně rozdali, člověk jako zvláštní jedinec by přestal existovat. Ovšem převažují ochranné clony, ne účast s jinými."

"Chtěla jsem dodat ještě pár poznámek k mystické stránce tohoto hloubání. Že nakonec člověku nezbývá on sám, ale cosi ve vesmíru. Tohle mě děsí a vzrušuje uprostřed hluboké chmury, sklíčenosti, nudy, nebo co to je. Člověk jako by viděl někde v dálce míhající se ploutev. Jakého obrazu můžu dosáhnout, abych vyjádřila to, co mám na mysli? Myslím, že vlastně žádný takový není. Zajímavé na tom je, že ať jsem si až dosud myslela nebo cítila cokoli, nikdy to nebylo takové. Život je, řečeno střízlivě a přesně, ta nejpodivnější věc; má v sobě podstatu skutečnosti. Takový pocit jsem mívala jako dítě - jednou jsem třeba nemohla překročit louži, protože mě napadlo, jak je to divné - co jsem vlatně zač? A tak dále."

"Už znám ten pocit, kdy nedokážu sestavit větu a sedím, mumlám si a motám se na místě. Nic mě nenapadá, hlavu mám prázdnou jako slepé okno. Zavřu tedy dveře pracovny a jdu si lehnout, uši si ucpu špunty a tak proležím den či dva. A jaký dlouhý kus během té doby urazím! Ty pocity, které mi plíží po páteři a do hlavy, hned jak jim dám šanci. Ta příšerná únava, to utrpení a zoufalství; a pak božská úleva a odpočinek; a poté zase ta mizérie."

"Stromy tu rostly pevně a jistě - proč jsem si všimla zrovna těch stromů? Vzhled věcí mě dovede silně přitahovat. Třeba zrovna teď - sleduju havrany, jak odolávají silnému větru, a přitom si instinktivně snažím vybavit: 'Jak se to jen řekne?' - a chci ještě víc oživit ten drsný vzdušný proud a chvění havraního křídla, které se pohybuje, jako by vzduch byl samý hřeben, vlnka a nerovnost. Stoupají a zase klesají, nahoru, dolů, jako by se třeli o vzduch a napínali síly jako plavci v bouřlivých vodách. Ale jak málo dokážu svým perem sdělit, oproti tomu, co tak živě vnímají mé oči, a nejen oči - také jakési nervové vlákno či vějířovitá membrána mého živočišného druhu."

"Často mě teď přepadá pocit, jako by mi začínalo být chladno, jako by na mě přestalo svítit slunce. Jako by se podstata vlastní existence ochlazovala - ale teprve to začíná. Člověk zchladne a zestříbří jako měsíc. Tohle léto se vyznačovalo čilým ruchem, prožila jsem je asi až příliš lidem na očích. Často jsem si připadala, jako bych tady vstupovala do nějakého útočiště; do kláštera. Jako bych tu měla zbožné útočiště před velkým utrpením - a přitom stále pocit jakési hrůzy - člověk se tolik bojí samoty. Toho, že dohlédne na dno. To je jeden z pocitů, které jsem tu prožívala někdy v srpnu. A pak jsem se dopracovala k vědomí toho, čemu říkám 'skutečnost' - toho, co vidím před sebou; vědomí čehosi abstraktního, co ovšem sídlí na obloze a na pahorcích kolem - a na ničem jiném nezáleží; v tom také spočinu a přetrvám. Nazývám to skutečností. A někdy si říkám, že to je pro mě nejnutnější; to, co hledám. Ale kdoví - jakmile se člověk chopí pera a začne psát? Je těžké nevymýšlet si, že skutečnost je to a ono, a přitom jde stále o totéž. V tom také možná spočívá moje nadání, to mě možní odlišuje od ostatních. Je myslím vzácné mít tak vyhraněnou představu čehosi - ale stejně, kdo ví? Ráda bych to nějak vyjádřila."

"Konečky prstů má zažloutlé od cigaret. Dole mu chybí jeden zub. Páchnou mu vlasy. V očích má pochyby. V jeho modré ponožce zeje díra. A přece je rozhodný a odhodlaný - to mě právě tak skličuje. Jako by si byl jistý, že právě jeho názor je ten správný - ty naše, to jsou jen takové vrtochy a úchylky. A pokud je jeho názor ten správný, ví bůh, že není proč žít - ani trochu. Sobectví mužů mě pořád překvapuje a šokuje. Znám snad ženu, která by dokázala sedět u mě v křesle od tří do půl sedmé, a nevzala mezitím ani trošku na vědomí, že třeba mám práci, jsem unavená nebo mě to nudí? A seděla by tady a vedla řeči o svých problémech a starostech? Věčně na něco nadávala či někomu záviděla? Tu by snědla pár čokoládových bonbonů, pak si přečetla něco z knihy a nakonec odešla, zjevně spokojená sama se sebou a zahalená do jakéhosi oparu vlastní dokonalosti?"

"Stojí život na pevných základech, nebo vám prokluzuje pod rukama? Tyhle dva protiklady mě pronásledují. Takhle to jde celou věčnost; vydrží věčně; sahá až na samé dno světa - tenhle okamžik, v kterém se nacházím. A také je pomíjivý,letmý, průsvitný. Pominu jako ten odraz mraku na vlnách. Možná je to tím, že ačkoli se měníme, jeden následuje druhého, tak rychle, tak rychle, přesto kráčíme jako lidské bytosti v jakési posloupnosti a spojitosti, a prochází námi světlo. Ale co je to světlo? Pomíjivost lidského života na mě působí takovou měrou, že se často loučím, jako by to bylo napořád..."

(o G. G. Byronovi) "Pravda je možná v tom, že pokud vás nabíjí tak vysoké napětí, nevejdete se do normálních lidských citů, a musíte tudíž pózovat; musíte opěvovat; prostě se nevejdete. Do Hostinského alba kdysi napsal, že je mu sto let. A pokud poměřujete život city, pak to odpovídalo."

"Slunce hřálo, šli jsme pěšky přes Caburn; domů jsme to vzali přes Horley a všimli jsme si tří mužů, jak vyrazili od nějakého modrého auta a hnali se prostovlasí přes pole. Uprostřed pole leželo mezo stromy a pasoucími se kravami stříbrnomodré letadlo, na první pohled nepoškozené. Dnes ráno jsme se dočetli v novinách, že to letadlo se zřítilo a zabili se přitom tři muži. My jsme ale pokračovali v cestě, což mi připomnělo epitaf z jedné řecké čítanky: Já klesl ke dnu - lodi pluly dál."

"Jsou to proměny duše. Nevěřím ve stárnutí. Věřím v to, že člověk neustále mění svou polohu vůči slunci. Odtud tedy pramení můj optimismus."

"Lehko se řekne, že si člověk bude psát poznámky, ale psaní je moc obtížné umění. Stále je totiž nutné vybírat - a já jsem moc ospalá, takže jen prosévám písek mezi prsty. Psaní není ani v nejmenším snadné. Když přemýšlíme o tom, co napsat, zdá se to jednoduché, jenže pak se ta myšlenka vypaří, nebo se rozběhne do všech stran."

"Najednou mi dochází, že tenhle stav, ten stav sklíčenosti, je pro většinu lidí normální."

"Virginie, ty přece víš, že jsem ve zdejším výboru," začal. "Debatovali jsme o tom, jestli bychom tam neměli mít nějaké ženy" - napadlo mě, že možná navrhnou mě - a já bych to odmítla. "Ale přece v něm už byly, ne?" povídám. "Vzpomínám si na paní Greenovou."
"Ano, ano. Byla v něm paní Greenová. A sir Leslie Stephen tehdy řekl - nikdy víc. Byly s ní jen samé problémy. Tak jsem namítl, že snad ženy šly mezitím do sebe, ne? Ale všichni trvali na svém. Ne, ne, ne, ženy jsou prostě nemožné. Nechtěli o tom ani slyšet."
(...)
Dnes ráno ve vaně jsem si vymyslela větu do své knihy O pohrdání, jež bude znít - jedna má přítelkyně, které nabídli... jednu z těch cen - jen kvůli ní se měla učinit ta nevídaná výjimka - zkrátka měla být poctěna - už nevím čím... Tak ta mi řekla: A oni si doopravdy mysleli, že to přijmu. Namouvěru byli překvapeni i mým naprosto umírněným a pokorným odmítnutím. Tys jim neřekla, co si o nich myslíš, když se ti odvážili navrhnout, aby sis smočila nos v těch pomejích? poznamenala jsem. Nikdy, odpověděla. A taky jim připomenu M. Pattisona a dodám, že účast s někým vyžaduje tutéž energii jako vyzdít stěnu ze sedmi set cihel. A zároveň předvedu, že nemůžete dost dobře vysedávat ve výborech, pokud musíte současně nalévat čaj...
Závěs toho chrámu - ať to byla univerzita nebo katedrála, akademická či církevní půda, už nevím - měl být pozvednut a jako nevídaná výjimka měla ona být milostivě vpuštěna. Ale co naše civilizace? Dva tisíce let jsme vykonávaly práce, za které nám nikdo neplatil. Teď už mě nemůžete podplatit. Kbelík pomejí? Ne, odmítám, přestože si hluboce vážím ctěného pana... Zkrátka člověk musí lhát a používat všechny dostupné mastičky na boláky téhle hrozivě zapálené ješitnosti našich bratří. Pravdu se můžou odvážit vyslovit jen ty ženy, jejichž otcové byli řezníci a odkázali jim podíl na jatkách.

"Čím je představa složitější, tím méně ji lze učinit předmětem satiry; čím chápavější je, tím méně se hodí ke shrnutí a lineárnímu rozvíjení."



Citace převzaty z: WOOLFOVÁ, Virginia. Deníky. Praha: Odeon, 2011. 428 s. ISBN 978-80-207-1349-0
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama