Duben 2017

Boualem Sansal: Němcova vesnice

26. dubna 2017 v 22:59 | Knihomolka |  Výpisky z knih


"Zločin je tak čitelný, je to něco, co velmi dobře známe, co si dovedeme velice snadno představit, něco, co vídáme a čítáme, o čem slýcháme po celý rok. Je to náš totem zasazený do středu Země, viditelný z Měsíce. Je to historie tohoto světa.."

"Zločin nevymažeš zločinem, ani sebevraždou. Na to máme zákony a jinak máme každý i svou lidskou paměť a zdravý rozum. A hlavně: Nejsme odpovědní za zločiny svých rodičů."

"...V naší rodině jsme zažili leccos, bídu, válku, deportaci a zase válku a exil a opovržení, samotu a tak dále. Takže mě poslouchej. Okamžitě tu záležitost ukončíš, jinak tě zničí. Především, své rodiče jsi už oplakal. Tím, že si budeš sám nad sebou naříkat, je nevzkřísíš. Každý rok jim budeš jako řádný syn na hrob a budeš se modlit, aby jejich duše odpočívaly v pokoji. Poděkuješ jim za to, že ti dali život a řekneš jim, že si ho užíváš, jak jen můžeš, ale bez přehánění a bez nadutosti. Pokud jde o to ostatní, holocaust a všechno barbarství na světě, modli se k Bohu, ať se to už nikdy nezopakuje. Víc udělat nemůžeš. Čti, angažuj se, jestli chceš, přispěj svou troškou do mlýna, ale víc nic. Všechno, co uděláš navíc, bude od ďábla, bude to znamenat, že tě přemohla nenávist, že se tě zmocnil duch odplaty. Běda ti, jestli se necháš okouzlit Zlem. Bude z tebe zrůda, ale už o tom nebudeš vědět."

"Ať jde o zločiny včerejší nebo dnešní, je to první etapa: je třeba pochopit, nedá se všechno dsoudit šmahem. Když jsi nosil kamís a bradku, mohl jsem si říct: Je to islamista, terorista, toho si podám. Ale nic takového, pátral jsem a pochopil, že k nim nepatříš, ty jsi Malrich, bezvadný kluk, a chceš žít svůj život jako každý. Nic není jednoduché, sebevražda tvého bratra to dokazuje."

Píšu vám - co víc?

23. dubna 2017 v 22:08 | Knihomolka |  Chvilky s poezií
/Taťjanin dopis Oněginovi/

Píšu vám - co víc? Píšu já vám.
Co na tom slova pozmění?
Vím, sama si tím přivolávám
trest - vaše opovržení.
Jestli však sebemenší závan
lítosti probudí váš cit,
ten nemůže mě zatratit.
Všechno by, věřte, ve mně spalo,
nikdy bych vám s tou bezmocí,
s tou hanbou nešla na oči,
mít naději, a třebas malou,
že občas, aspoň tu a tam
projížďka zavede vás k nám,
že vaše tvář, váš hlas v mém světě
mihne se, a že pak jen vás
budu mít v srdci po ten čas,
než zase znova přijedete.
Váš neláká však společnost.
Na vsi je všechno všední, skromné,
a v nás... v nás nenajdete skvost,
i když jste vítán v našem domě.

Proč jste mi přišel do cesty?
Nebýt vás, v tichém koutku země
nikdo tu trýzeň bolesti
nikdy by neprobudil ve mně.
Srdce, jen mládím rozjitřené,
čas léčí (nebo neléčí?)...
našla bych v někom zalíbení,
ctnost dobré matky, věrné ženy,
dala by mi klid bezpečí.

Někdo!... A kdo?... Ne, nikdo jiný!
Mé srdce jednou jen se vzdá.
Tak nebe ve svém dobrodiní
nezvratně rozhodlo: jsem tvá...
Celý můj život byl jen touha
po předurčeném setkání,
přicházíš od samého Boha
s příslibem věčné ochrany...
O tobě, milý, snívala jsem,
než jsem tě znala, byls mi vším,
tvé oči uhranuly mým,
srdce mi zaznělo tvým hlasem
už dávno... nebyl to jen sen!
Vešels, já k tobě oči zdvihla,
a bleskem zasažená, zjihlá,
má duše řekla: tvoje jsem...
Nešeptávalo ticho tvými
přísliby do mých povzdechů,
když trpěla jsem s nešťastnými,
když v trpkém hoři dávaly mi
modlitby slastnou útěchu?
Přelude, zbožně vysnívaný,
nesvitlo v chvíli rozjímání
nad lůžkem tvoje světlo z tmy?
Nepostáls tiše vedle něho?
Neukolébal srdce něhou
tvůj šepot vroucně milostný?
Kdo vlastně jsi, můj anděl strážce,
či ďábel v archandělské masce:
jistotu dej mým pochybám.
Snad se mi všechno jenom nezdá...
A co když je to pouhý klam
a jinak určila má hvězda...
Tak staň se. Osud příštích dnů
tvé vůli svěřím odevzdaně,
v nejbolestnější hodinu
můj pláč tě snažně prosí: chraň mě...
Považ: jsem tady samotná,
nikdo tu pochopení nemá,
už jenom blouzním... ničí, němá...
a přede mnou je černo... tma.

Čekám tě: jedním pohlédnutím
naději v srdci vykřísni,
anebo zpřetrhej ty sny
odsudkem zaslouženě krutým!

Končím! Jak strach z té hanby snést...
Jak jsem to mohla napsat... já... vám...
Mám záštitu však: vaši čest,
a té se bez váhání vzdávám...


Citováno z: PUŠKIN, A. S. Evžen Oněgin. Praha: Lidové nakladatelství, 1969. Máj: Knihovna československé mládeže; sv. 133. 256 s.

Svět bez lásky je jako mrtvý, řekl plačící muž.

22. dubna 2017 v 0:09 | Knihomolka |  Citáty

"Rieux věděl, co si ten plačící muž v tuto chvíli myslí, a myslel si totéž, co on, že tento svět bez lásky je jako mrtvý a že vždycky přijde chvíle, kdy je člověk unaven vězením, prací i odvahou a touží jen po milované tváři a po srdci rozradostněném něhou."
(Albert Camus - Mor)



Roman Cílek - Olga Hepnarová: Zabíjela, protože neuměla žít

18. dubna 2017 v 17:45 | Knihomolka |  Výpisky z knih

"... Vzpomínám si, že mi jednou řekl, abych se snažila stavět i na jiném než lidském společenství."
"Jak jste si tu myšlenku vyložila?"
"Až tak zcela jsem ji tehdy pochopit nemohla, ale zaujala mne. Myslím, že mne tím vyzýval k přemýšlení, k vytváření vlastního duševního světa a třeba i k četbě."

Knihařčin dopis o zmrzačené duši
... Do školy, do práce, tam, zpátky, všude jsem sama. Oni mluví, pořád se hemží a smějí se, třeba věcem, které mně vůbec k smíchu nejsou. Hovoří spolu, jen aby mluvili, a vůbec jim to nepřipadá divné. Ve škole sedím a třeba za celý den nepromluvím ani slovo.
Zvykla jsem si na to.
Chovám se k lidem přezíravě, snad je to uráží, ale já jimi nepohrdám, ne... Já nenávidím lidí... Víte, zajimalo by mě, jaký asi bude můj vztah k lidem později. Chtěla bych, aby pro mě lidi nebyli, aby mi byla lhostejná jejich slova, jejich úsměvy, jejich pohledy, jejich řeči. To bych si přála. Samotě dávám přednost před jejich společností, cítím nevyslovitelný odpor k většímu houfu lidí. Jsou vždycky ochotni někoho odsoudit. Zmrzačili mou duši. A proto je nenávidím. Nevěděli o mně nic, věděli akorát, že chodím kouřit. Říkali o mně, že jsem taková divná, že nevědí, co mi je, a že mají že mne strach... Teď konečně o mně všichni vědí, že jsem byla v psychiatrické léčebně. Už si konečně nebudou dělat starosti s tím, že jsem divná...
Je mi moc smutno, já je nenávidím, ale proč nikomu nedokážu ublížit?
V Tichém Američanovi jsou tato slova: Nepočítali bychom si všichni líp, kdybychom se nepokoušeli jeden druhému rozumět a smířili se se skutečností, že žádná lidská bytost nebude nikdy rozumět jiné, ani žena manželovi, milenec milence, ani rodiče dítěti?
Mně nikdo nerozumí. Nestojím už o to...
Jestliže existuje nějaká svoboda, pak je větší v člověku, který není vázán na ostatní, na kolektiv. Když jsem sama, jsem šťastná. Oni mně od sebe odvrhli a já se k nim mám vracet, ne - to nikdy neudělám. Necením se tak vysoko, abych stála proti nim. Jen má nenávist bude proti, ta nenávist, která nikomu neublíží a mně bude asi jen škodit. Lidí mě už nenajdou, změnila jsem se tolik, že už by mě zcela marně hledali, už je na to pozdě. Snažím se, aby mi nebyla samota přítěží, ale abych v ní byla šťastná i přes všechen stesk a hořkost.
Učí se se mnou jedna dívka. Byla v Bohnicích. Říkají o ní, že je cvok. Jestli to říkají i o mně, to nevím. Jednou jsem se jí zastala... Příští týden se bude probírat Nezval. Až se učitelka zeptá, jestli od něho někdo něco umí, přihlásím se a řeknu Akrobata. A jí potom někdy povím: Vando, to jsem říkala pro tebe. Ona má smysl pro poezii. Jinak s ní ale nemluvím, s nikým, nikdo nemluví se mnou, nikomu nic nedávám a od nikoho nic nechci.
To, co Vám píši, jsou myšlenky, kterými si také nejsem jista.
Jsem tak nešťastná, nebo jsem tak šťastná?
Nevím, co bych udělala, kdyby mi někdo z lidí řekl blázne! - jestli bych se na něj jen pohrdavě podívala a řekla třeba ubožáku, nebo jestli bych ho strašně ztloukla a řekla: I kdybych byla blázen, ty to o mně říkat nebudeš!, nebo bych se jen nahrbila a zase mlčela a zase byla smutná.
Nevím, ale Vy mi snad rozumíte...
V učení se mi daří dobře, ve škole vynikám v češtině. Knihařina se mi líbí. Mám ráda knihy. Z knih také mám víc než od lidí... O dovolené chci jet na Moravu. Na kole. Matka mi řekla: A to chceš jet sama? Ona neví, že jsem sama! Chtěla bych jezdit a zůstat kdekoliv, kde by se mi líbilo, a pak bych zase jela dál. Matka se také diví, že nechci chodit do tanečních... Říkat společenské fráze? Děkuji, nechci. Tak jako se obejdu bez lidí, obejdu se i bez tance.
Já bych si moc přála překonat sama sebe svým životem tak, jak jste mi to napsal.
Děkuje Vám
Olga Hepnarová

" Domýšlel jsem si s bolestí v srdci celou tragédii. Člověk, který je šťastný, i kdyby neměl třeba auto a jiný osobní majetek, by toto nikdy neudělal. Olga strašně chtěla žít tiše jako myška, ale neomaleností světa učinila pravý opak. Když si nemohla splnit touhu žít, zvolila touhu zabít. Zešílela..." (Miroslav D.)

Zakrývala své zoufalství mlčením, zátěžové situace zdánlivě lehce překonávala, urážky spolkla často bez komentáře, hněv se u ní projevoval málokdy a zakrývala ho cynickým smíchem... Obávala se lidského výsměchu, lidské hlouposti a neomaleností... Snažila se, přes svůj negativní postoj k širokému okruhu lidí, pomáhat jedincům, kteří měli nějaké problémy. Ani s těmito lidmi však však nezaváděla příliš hovor. Když byla chválena za pomoc, s úsměškem zakrývajícím nitro lidí hrubě odbývala, že není žádný zaopatřovací ústav. Občas byla zadumaná, zatrpkle myslela na minulost a s budoucností si nevěděla rady. V takových obdobích byla vždy krajně nepořádná a dokázala se orientovat jen v momentální přítomnosti... Podle mne byla ale velmi inteligentní, a když nebyla zrovna stižena svou chorobou, měla velmi rozumné úsudky, které by mohly být příkladem i na filozofické fakultě. Některé její názory bych chtěl uvést:
Na světě není spravedlnosti, neboť je jeden a půl miliardy zákonodárců. Kolik lidí na světě, tolik názorů na tu pravou pravdu.
Psychiatři hledají za vším a všude nežádoucí patologické jevy, mohou člověka zničit nebo prohlásit za Boha, aniž sami míří exaktním směrem vědy.
Létá se na Měsíc s vypětím všech sil člověka na směšných přežitých strojích, co stojí fůru peněz, a přitom jsou lidé, kteří neznají ani svoje bytí na tomto světě.
Prožijeme-li život špatně a těžce a není-li hezký, snažme se alespoň, aby náš konec byl dobrý a důstojný.
...

Člověk musí velmi mnoho vědět a znát, velmi mnoho právě z těch věcí, o kterých je nejméně učeno a které lze nejobtížněji poznat, než má jakési právo pokládat se za osobnost, která si z vlastního nitra může dávat účelné zákony. A než může se svým zákoníkem na trh (bez nebezpečí otřesu a shození), to už musí být sakramentsky vážná věc. No, je to moje svatá pravda. Každý pokrok lidstva něco stojí.

Obraz jsem nazvala událost (Eva Š.)
"... V reálném slova smyslu neumím dost dobře vysvětlit, proč mne v tom čase dění kolem Olgy Hepnarové tak silně oslovilo. Jako člověka, jako ženu i jako výtvarnici. Snad proto, že jsem v tehdejší značně pochmurné době hodně přemýšlela o vztazích mezi lidmi, o rodině, o bezmocnosti laskavosti vůči nelaskavému světu, jak napsali v katalogu k jedné mé výstavě. Spousta zla vychází z neschopnosti komunikovat. Starat se o komunikaci, pracovat na ní, to je naší morální povinností. A mám tím na mysli komunikaci s dětmi, se společností, se zvířaty, s přírodou, s architekturou. Máme nejen právo, ale přímo povinnost bránit před negací sami sebe i své blízké... Byla jsem vychována k tomu, že budu k dispozici rodině. Když si někdo udělá z rodiny chlívek, ve kterém platí jakýsi gestapácký režim - a je jedno, je-li to režim patriarchální, nebo matriarchální - chlívek, svinčik a vězení, ze kterého děti touží co nejrychleji utéci, je to morální prohra jeho tvůrce. Dva roky poté, co se ta věc s dívkou a náklaďákem stála, jsem pod dojmem téhle tragédie namalovala obraz UDÁLOST a napsala jsem k němu i krátký text. Na obraze je postava, která možná ani postavou není, tělo skryté pod šaty možná neexistuje, třeba jsou to jen odložené hadry. Krajina možná také není krajinou. Ruka možná není rukou, ale kalužinou. Provaz, za který ta přízračná bytost cosi táhne, ji zároveň škrtí. Navzdory tomu, co děsneho udělala, mi jí po tom všem, o čem jsem se porůznu dozvídala, bylo vlastně i líto. Dobře znám tu dobu, kdy mladí lidé v sobě nemají dostatek sebezáchovy a mají chuť se zabít. A měla jsem tenkrát příšernou zlost na psychiatra, který si prý na ni nenalezl čas. Přišlo mi vlastně nemorální, když ji odsoudili a popravili, spíš měli pověsit toho doktora."



Citováno z: CÍLEK, Roman. Olga Hepnarová: Zabíjela, protože neuměla žít. Praha: XYZ, 2010. 330 s. ISBN 978-80-7388-338-6.


E. M. Remarque: Říše snů/Gam

12. dubna 2017 v 22:29 | Knihomolka |  Výpisky z knih



"To plně chápu - když je takhle hezky, nechce se člověku vůbec mezi lidi"
"A přece přitom po lidech touží."
"Je to takové zvláštní - touží po člověku, který vůbec neexistuje."
"Možná touží po lidskosti v člověku..."
"Po čemsi bezejmenném..."
"Naše nejlepší touha je vždycky bezejmenná..."
"To je ale bolestné..."
"Jen zpočátku - později už to víme a naučíme se s tím žít. Život je zázrak, jenže bez kouzla."

"Maloval dekorace. Ze svého výdělku šetřil každý groš, nic si nedopřál, jen aby si mohl kupovat knihy. Četl celé noci. Goetha znal zčásti zpaměti. Postupně se v něm začal rodit básník; pak psal za nocí verše a dramata. Pevně věřil, že bude mít úspěch. Jak často hovořil o tom, že honorář za svou hru, která přece musí prorazit, využije k cestě do Itálie! Dokonce se už začal učit italsky.
Nikdy se toho nedožil, ani dramatu, ani té cesty. Po krátké době zemřel na starou plicní chorobu.
Jeden z těch mnoha německých nepraktických bláznů, mohl by někdo říct; a možná by měl i pravdu. Ale pro mne je v tom víc velikosti, než když někdo dobude svět."

"I když naše štěstí letí až ke hvězdám a slunci vstříc - i když naplněni blahem zvedáme ruce: jednou je našemu štěstí i našim snům konec a vždycky vše končí bědováním nad tím, co jsme ztratili. Být člověkem - jak těžký je to osud! Chtít se věčně držet za ruce, a přece se muset vždy znovu ztrácet podle věčných zákonů. Celý život zápasit, bojovat, jásat, trpět - a přece tu nakonec stát a mít jako jediné a poslední onu píseň o vlaštovkách: ... daleko svět, jenž býval kdysi můj. - Vlaštovčí let, vlaštovčí let - nevrací, cos měl tak rád - Nelze brát zpět, nelze brát zpět - jen zpěvu naslouchat. - Život jde dál... dál..., až také ústa, která jsme kdysi milovali, žalují: ... Ach, daleko svět, - jenž býval kdysi můj."

"Když jsem byl mladý, tvrdíval jsem, že muž vůbec nedokáže milovat. To jsem pak odvolal. Člověk se musí propracovat od čistě pohlavní, tělesné lásky k lásce duchovní. Mnozí lidé označují za lásku omámení smyslů, ale láska má především duchovní, duševní podstatu. Proto ještě nemusí být platonická, unylá a netělesná, ale fyzický soulad by měl být pouze vystupňováním nebo probuzením psychického kontaktu. Láska je opojení, ale ne opojení smyslů, nýbrž duší. Nejsem žádný svatoušek, ale čistě tělesnou láskou opovrhuju. Souzvuk duší, vyvrcholený v maximum a podnícený tělesně - to je celá láska."

"Vždyť my lidé jsme podivná stvoření. Nevzájem se za své city stydíme, i když se dobře známe - ba někdy se stydíme i same před sebou. Proto ať je každý sám - tak sám, že ve tmě nezahlédne ani tvář toho druhého."

"Stát se člověkem..."
"Aby se z lidí stalo lidstvo."

"Příliš lpíme sami na sobě. Sobectví je ošklivé slovo. Nikdo nechce být sobcem, a všichni jimi jsou.
Tohle JÁ! Každý hledá svou melodii, svůj tón, svůj zvuk. Člověk kráčí mnoha cestami - a musí projít mnoha lidmi, než najde cestu sám k sobě. Žádné putování není těžší než cesta k sobě. Žádné putování není těžší než cesta k sobě. Je třeba zbavit se hodně ješitnosti, sebepřeceňování a představ o sobě.A to je velice citlivá věc. - Od JÁ k TY - to je velká cesta lidstva. Snad se to nikdy nepodaří, a přece o to neustále usilujeme. Přesto! Dostat se od JÁ k TY. K velkému TY! A pak od TY ke Všemu! - K velkému TO! A co jsou pak jména? Zvuk a dým... Cit je všechno! Cit beze slov a bez obrazu - ten nejhlubší klid..."

"Jsou lidé, kteří nemají odvahu k vlastnímu štěstí. A přijde-li, odvrhují je. Chtějí být nešťastní, ale nejsou; jejich neštěstí je totiž jejich štěstí. Každý před druhými běduje, jak špatně se mu vede. Proč si jednou nepočínat obráceně! Ukázat to dobré! Kdo neustále mluví o své smůle, nakonec tomu sám uvěří. Jak často si lidé docela zbytečně ztrpčují život - a ten je přitom tak krásný! Je třeba nebýt malicherný - vždycky být velkorysý. A pak je velký i život."


Citováno z: REMARQUE, Erich Maria - Říše snů; Gam. Přel. Zlata Kufnerová a Olga Kolečková. 3. vyd. Praha: Ikar, 2016. 318 s. ISBN 978-80-249-2942-2.

Gali Altari & Sagiv Cohen - Mehamerchakim (Z povzdálí)

4. dubna 2017 v 20:57 | Knihomolka |  O půlnoci s hudbou
Z povzdálí

A moře se neutišilo, jenom se vlní a vlní
Pomalu jsi sesbírala své tělo
Lidi, které jsi potkala, kteří tu byli pro tebe
A ve chvíli jsi zůstala proti svému stínu

Tvá krása, kouzlo v tobě
Nemůžeš se rozdělit se všemi
Podívej se kolem sebe, miluj sama sebe
A navždy opatruj svojí duši

Z povzdálí vidím, že utíkáš
Cesta zpátky je neznámá
Tam, kam jdeš, jsi ztracená
V tunelu, bez cíle
A nebesa jsou hranicí
Nezoufej v hlubinách
protože není žádná správná odpověď
na všechny otázky

Teď vytáhni šuplíky ze svého srdce
a vyprázdni opotřebené pocity
Možná najdeš štěstí, sílu,
které jsi s léty pohřbila

Vezmi teď své štěstí, svou sílu
A vyprázdni obnošené pocity
Podívej se kolem sebe, miluj se
A zachraň svojí duši