Boualem Sansal: Němcova vesnice

26. dubna 2017 v 22:59 | Knihomolka |  Výpisky z knih


"Zločin je tak čitelný, je to něco, co velmi dobře známe, co si dovedeme velice snadno představit, něco, co vídáme a čítáme, o čem slýcháme po celý rok. Je to náš totem zasazený do středu Země, viditelný z Měsíce. Je to historie tohoto světa.."

"Zločin nevymažeš zločinem, ani sebevraždou. Na to máme zákony a jinak máme každý i svou lidskou paměť a zdravý rozum. A hlavně: Nejsme odpovědní za zločiny svých rodičů."

"...V naší rodině jsme zažili leccos, bídu, válku, deportaci a zase válku a exil a opovržení, samotu a tak dále. Takže mě poslouchej. Okamžitě tu záležitost ukončíš, jinak tě zničí. Především, své rodiče jsi už oplakal. Tím, že si budeš sám nad sebou naříkat, je nevzkřísíš. Každý rok jim budeš jako řádný syn na hrob a budeš se modlit, aby jejich duše odpočívaly v pokoji. Poděkuješ jim za to, že ti dali život a řekneš jim, že si ho užíváš, jak jen můžeš, ale bez přehánění a bez nadutosti. Pokud jde o to ostatní, holocaust a všechno barbarství na světě, modli se k Bohu, ať se to už nikdy nezopakuje. Víc udělat nemůžeš. Čti, angažuj se, jestli chceš, přispěj svou troškou do mlýna, ale víc nic. Všechno, co uděláš navíc, bude od ďábla, bude to znamenat, že tě přemohla nenávist, že se tě zmocnil duch odplaty. Běda ti, jestli se necháš okouzlit Zlem. Bude z tebe zrůda, ale už o tom nebudeš vědět."

"Ať jde o zločiny včerejší nebo dnešní, je to první etapa: je třeba pochopit, nedá se všechno dsoudit šmahem. Když jsi nosil kamís a bradku, mohl jsem si říct: Je to islamista, terorista, toho si podám. Ale nic takového, pátral jsem a pochopil, že k nim nepatříš, ty jsi Malrich, bezvadný kluk, a chceš žít svůj život jako každý. Nic není jednoduché, sebevražda tvého bratra to dokazuje."


"... Lidstvo je jen jedno, nejsou jich desítky, a zlo má v sobě, v morku kostí. Dění na světě nemá žádné opodstatnění. Hledat původ zla je nesmysl, prostě j, a bylo už před stvořením světa. Vymýšlet si zacvakávající postupy a vysvětlení s pružinou není k ničemu a položíme-li všechno na váhu, leda ji tím rozbijeme, rozhodně pokazíme. Toho se držím, zlo je věčně se opakující nehoda, při níž do zdi narazí jak dobří, tak špatní řidiči. Dobro zavládne pouze při pohřbu, to jsou jediné okamžiky v životě, kdy na vlastní oči vidíme, co jsme: prach,který příští závan větru odnese pryč. Protože dobro, a tom jsem přesvědčený, je právě v tom: vidět vlastní konec v konci druhých. Nic neodradí víc, nic nepůsobí blahodárněji. Když umřeli oni, umřeme i my, přesně o to jde. Jenomže dobro není, králem je zlo. To, co se přihodilo mému otci, se stalo i jiným, v Německu, jinde, včera, předevčírem, a bude se dít dál a dál, zítra i pozítří. Dokud se bude Země otáčet kolem Slunce, dokud bude život, to sladké třeštění, navštěvovat člověka, svůj protijed, to zběsilé třeštění, do té doby budou existovat zločiny, zločinci a oběti. A nikdy nekončící smutek. A spoluviníci. A diváci. A tyrani myjící si ruce nad naším utrpením. Přesto však tento zločin není jako jiné, a právě ped takovou naprostou cizostí já stojím. Sám. Sám jako nikdo na světě."

"Říkám si toto: Pokud na zemi zůstane jediný nepotrestaný zločin a mlčení zvítězí nad hněvem, pak si lidé nezaslouží žít. V lépe uspořádaném světě bych se vydal úřadům. Oblékl bych si černé šaty, předstoupil před soudce a řekl mu: 'Můj otec mučil a zabíjel tisíce ubohých lidí, kteří mu nic neudělali, a vyzul se z toho. Já dnes vím, co udělal, je však mrtvý, a tak jsem přišel místo něho. Suďte mě, zachraňte mě, prosím vás.' Zato v tomto světě bych jim ani nepřipadal směšný, rovnou by mě pokutovali za urážku soudu, vyprovodili by mě, udělali by mi kázání. Panebože, možná by na mne i mrkli! Nemohu dělat nic jiného než to zařídit sám. Ale nevím, vše je náhlé, vše je tajné, vše je odporné, vše je samá vytáčka a odklad toho, co nastane po konci světa, opět vládne přesvědčení, že lež je dobrou společenskou ochranou pro národy, efektivním dárkem pro vzpurné děti, povzbudivým způsobem života pro svědomité lidi. Plácám nesmysly, nechal jsem se strhnout a unášet fantazírováním, nevidím bóji, které bych se mohl přidržet. Jsem sám. Sám jako nikdo na světě; na tomto světě, který mi připadá tak vzdálený, tak falešně ustaraný, zahleděný do sebe, do svých rozmarů, svých drobných potěšení, svých ztřeštěností, z nichž je živ, asi jako je kanibal živ sám ze sebe, a který je pochybně zaslepený svou dobou, svými dramaty, svými sny, svou bezmocností. Samozřejmě že nějak reaguji, nejsem z těch, kteří se vyžívají ve svém utrpení, a nenávidím jakoukoli utkvělou myšlenku. Říkám si, že to všechno jsou dějiny a dějiny náleží minulosti a že minulost zemřela s těmi, kdo ji žili, zapomněli jsme, už nevíme, všechno se zrelativizovalo, dnes máme své problémy, a těch je habaděj, je to hrůza, řešení v nedohlednu, a přitom zítřek, naše jediná volba v životě, se blíží mílovými kroky a přináší krutosti a beznaděj."

"Minutu před smrtí je člověk živý, ale vteřinu po ní tu jsou ohromení lidé, kteří pláčou nad jeho odchodem. Teta Sakína říkává: Rozdíl mezi včerejškem a zítřkem je dnešní den, nevíme, jak skončí. A pan Vincent, který se zatraceně vyzná v utahování šroubů, nám často nad hlavami pronášel a držel přitom palce: Zatím to drží, až přestane, zjistíme to. A Rašel taky zapomněl, že lidstvo má ve zvyku chybovat a že nic mu není tak prosti srsti, jako když se má napravit."

"Člověk si v životě nevybírá. Otec si nevybral, ocitl se na cestě vedoucí k hanebnosti, do srdce holocaustu. Nemohl z ní sejít, mohl jedině zavřít oči a pokračovat po ní dál. Nikdo nesní o tom, že se stane katem, nikdo nesní o tom, že bude jednoho dne popravený. Jako slunce vysílá přebytky své energie do ojedinělých úžasných explozí, tak dějiny čas od času vychrlí nenávist, kterou v sobě lidstvo nashromáždilo, a tento žhavý vítr odnese vše, co mu stojí v cestě. Náhoda zařídí, že člověk bude tady nebo tam, schovaný nebo odkrytý, s puškou v ruce nebo před její hlavní. Já si nic nezvolil, leda to, že chci žít klidným a pracovitým životem, a teď stojím na šibenici, která nebyla postavena pro mne. Platím za někoho jiného. Chci ho zachránit, protože je to můj otec, protože je to člověk. Chci tím odpovědět na otázku Prima Leviho Je-li toto člověk. Ano, ať oběť klesla jakkoli hluboko, je to člověk, a ať je katova hanba jakákoli, je to také člověk."


Citováno z: SANSAL, Boualem. Němcova vesnice, aneb, Deník bratří Schillerových. 1. vyd. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2012. 182 s. ISBN 978-80-87053-62-1.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama