Píšu vám - co víc?

23. dubna 2017 v 22:08 | Knihomolka |  Chvilky s poezií
/Taťjanin dopis Oněginovi/

Píšu vám - co víc? Píšu já vám.
Co na tom slova pozmění?
Vím, sama si tím přivolávám
trest - vaše opovržení.
Jestli však sebemenší závan
lítosti probudí váš cit,
ten nemůže mě zatratit.
Všechno by, věřte, ve mně spalo,
nikdy bych vám s tou bezmocí,
s tou hanbou nešla na oči,
mít naději, a třebas malou,
že občas, aspoň tu a tam
projížďka zavede vás k nám,
že vaše tvář, váš hlas v mém světě
mihne se, a že pak jen vás
budu mít v srdci po ten čas,
než zase znova přijedete.
Váš neláká však společnost.
Na vsi je všechno všední, skromné,
a v nás... v nás nenajdete skvost,
i když jste vítán v našem domě.

Proč jste mi přišel do cesty?
Nebýt vás, v tichém koutku země
nikdo tu trýzeň bolesti
nikdy by neprobudil ve mně.
Srdce, jen mládím rozjitřené,
čas léčí (nebo neléčí?)...
našla bych v někom zalíbení,
ctnost dobré matky, věrné ženy,
dala by mi klid bezpečí.

Někdo!... A kdo?... Ne, nikdo jiný!
Mé srdce jednou jen se vzdá.
Tak nebe ve svém dobrodiní
nezvratně rozhodlo: jsem tvá...
Celý můj život byl jen touha
po předurčeném setkání,
přicházíš od samého Boha
s příslibem věčné ochrany...
O tobě, milý, snívala jsem,
než jsem tě znala, byls mi vším,
tvé oči uhranuly mým,
srdce mi zaznělo tvým hlasem
už dávno... nebyl to jen sen!
Vešels, já k tobě oči zdvihla,
a bleskem zasažená, zjihlá,
má duše řekla: tvoje jsem...
Nešeptávalo ticho tvými
přísliby do mých povzdechů,
když trpěla jsem s nešťastnými,
když v trpkém hoři dávaly mi
modlitby slastnou útěchu?
Přelude, zbožně vysnívaný,
nesvitlo v chvíli rozjímání
nad lůžkem tvoje světlo z tmy?
Nepostáls tiše vedle něho?
Neukolébal srdce něhou
tvůj šepot vroucně milostný?
Kdo vlastně jsi, můj anděl strážce,
či ďábel v archandělské masce:
jistotu dej mým pochybám.
Snad se mi všechno jenom nezdá...
A co když je to pouhý klam
a jinak určila má hvězda...
Tak staň se. Osud příštích dnů
tvé vůli svěřím odevzdaně,
v nejbolestnější hodinu
můj pláč tě snažně prosí: chraň mě...
Považ: jsem tady samotná,
nikdo tu pochopení nemá,
už jenom blouzním... ničí, němá...
a přede mnou je černo... tma.

Čekám tě: jedním pohlédnutím
naději v srdci vykřísni,
anebo zpřetrhej ty sny
odsudkem zaslouženě krutým!

Končím! Jak strach z té hanby snést...
Jak jsem to mohla napsat... já... vám...
Mám záštitu však: vaši čest,
a té se bez váhání vzdávám...


Citováno z: PUŠKIN, A. S. Evžen Oněgin. Praha: Lidové nakladatelství, 1969. Máj: Knihovna československé mládeže; sv. 133. 256 s.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama