Roman Cílek - Olga Hepnarová: Zabíjela, protože neuměla žít

18. dubna 2017 v 17:45 | Knihomolka |  Výpisky z knih

"... Vzpomínám si, že mi jednou řekl, abych se snažila stavět i na jiném než lidském společenství."
"Jak jste si tu myšlenku vyložila?"
"Až tak zcela jsem ji tehdy pochopit nemohla, ale zaujala mne. Myslím, že mne tím vyzýval k přemýšlení, k vytváření vlastního duševního světa a třeba i k četbě."

Knihařčin dopis o zmrzačené duši
... Do školy, do práce, tam, zpátky, všude jsem sama. Oni mluví, pořád se hemží a smějí se, třeba věcem, které mně vůbec k smíchu nejsou. Hovoří spolu, jen aby mluvili, a vůbec jim to nepřipadá divné. Ve škole sedím a třeba za celý den nepromluvím ani slovo.
Zvykla jsem si na to.
Chovám se k lidem přezíravě, snad je to uráží, ale já jimi nepohrdám, ne... Já nenávidím lidí... Víte, zajimalo by mě, jaký asi bude můj vztah k lidem později. Chtěla bych, aby pro mě lidi nebyli, aby mi byla lhostejná jejich slova, jejich úsměvy, jejich pohledy, jejich řeči. To bych si přála. Samotě dávám přednost před jejich společností, cítím nevyslovitelný odpor k většímu houfu lidí. Jsou vždycky ochotni někoho odsoudit. Zmrzačili mou duši. A proto je nenávidím. Nevěděli o mně nic, věděli akorát, že chodím kouřit. Říkali o mně, že jsem taková divná, že nevědí, co mi je, a že mají že mne strach... Teď konečně o mně všichni vědí, že jsem byla v psychiatrické léčebně. Už si konečně nebudou dělat starosti s tím, že jsem divná...
Je mi moc smutno, já je nenávidím, ale proč nikomu nedokážu ublížit?
V Tichém Američanovi jsou tato slova: Nepočítali bychom si všichni líp, kdybychom se nepokoušeli jeden druhému rozumět a smířili se se skutečností, že žádná lidská bytost nebude nikdy rozumět jiné, ani žena manželovi, milenec milence, ani rodiče dítěti?
Mně nikdo nerozumí. Nestojím už o to...
Jestliže existuje nějaká svoboda, pak je větší v člověku, který není vázán na ostatní, na kolektiv. Když jsem sama, jsem šťastná. Oni mně od sebe odvrhli a já se k nim mám vracet, ne - to nikdy neudělám. Necením se tak vysoko, abych stála proti nim. Jen má nenávist bude proti, ta nenávist, která nikomu neublíží a mně bude asi jen škodit. Lidí mě už nenajdou, změnila jsem se tolik, že už by mě zcela marně hledali, už je na to pozdě. Snažím se, aby mi nebyla samota přítěží, ale abych v ní byla šťastná i přes všechen stesk a hořkost.
Učí se se mnou jedna dívka. Byla v Bohnicích. Říkají o ní, že je cvok. Jestli to říkají i o mně, to nevím. Jednou jsem se jí zastala... Příští týden se bude probírat Nezval. Až se učitelka zeptá, jestli od něho někdo něco umí, přihlásím se a řeknu Akrobata. A jí potom někdy povím: Vando, to jsem říkala pro tebe. Ona má smysl pro poezii. Jinak s ní ale nemluvím, s nikým, nikdo nemluví se mnou, nikomu nic nedávám a od nikoho nic nechci.
To, co Vám píši, jsou myšlenky, kterými si také nejsem jista.
Jsem tak nešťastná, nebo jsem tak šťastná?
Nevím, co bych udělala, kdyby mi někdo z lidí řekl blázne! - jestli bych se na něj jen pohrdavě podívala a řekla třeba ubožáku, nebo jestli bych ho strašně ztloukla a řekla: I kdybych byla blázen, ty to o mně říkat nebudeš!, nebo bych se jen nahrbila a zase mlčela a zase byla smutná.
Nevím, ale Vy mi snad rozumíte...
V učení se mi daří dobře, ve škole vynikám v češtině. Knihařina se mi líbí. Mám ráda knihy. Z knih také mám víc než od lidí... O dovolené chci jet na Moravu. Na kole. Matka mi řekla: A to chceš jet sama? Ona neví, že jsem sama! Chtěla bych jezdit a zůstat kdekoliv, kde by se mi líbilo, a pak bych zase jela dál. Matka se také diví, že nechci chodit do tanečních... Říkat společenské fráze? Děkuji, nechci. Tak jako se obejdu bez lidí, obejdu se i bez tance.
Já bych si moc přála překonat sama sebe svým životem tak, jak jste mi to napsal.
Děkuje Vám
Olga Hepnarová

" Domýšlel jsem si s bolestí v srdci celou tragédii. Člověk, který je šťastný, i kdyby neměl třeba auto a jiný osobní majetek, by toto nikdy neudělal. Olga strašně chtěla žít tiše jako myška, ale neomaleností světa učinila pravý opak. Když si nemohla splnit touhu žít, zvolila touhu zabít. Zešílela..." (Miroslav D.)

Zakrývala své zoufalství mlčením, zátěžové situace zdánlivě lehce překonávala, urážky spolkla často bez komentáře, hněv se u ní projevoval málokdy a zakrývala ho cynickým smíchem... Obávala se lidského výsměchu, lidské hlouposti a neomaleností... Snažila se, přes svůj negativní postoj k širokému okruhu lidí, pomáhat jedincům, kteří měli nějaké problémy. Ani s těmito lidmi však však nezaváděla příliš hovor. Když byla chválena za pomoc, s úsměškem zakrývajícím nitro lidí hrubě odbývala, že není žádný zaopatřovací ústav. Občas byla zadumaná, zatrpkle myslela na minulost a s budoucností si nevěděla rady. V takových obdobích byla vždy krajně nepořádná a dokázala se orientovat jen v momentální přítomnosti... Podle mne byla ale velmi inteligentní, a když nebyla zrovna stižena svou chorobou, měla velmi rozumné úsudky, které by mohly být příkladem i na filozofické fakultě. Některé její názory bych chtěl uvést:
Na světě není spravedlnosti, neboť je jeden a půl miliardy zákonodárců. Kolik lidí na světě, tolik názorů na tu pravou pravdu.
Psychiatři hledají za vším a všude nežádoucí patologické jevy, mohou člověka zničit nebo prohlásit za Boha, aniž sami míří exaktním směrem vědy.
Létá se na Měsíc s vypětím všech sil člověka na směšných přežitých strojích, co stojí fůru peněz, a přitom jsou lidé, kteří neznají ani svoje bytí na tomto světě.
Prožijeme-li život špatně a těžce a není-li hezký, snažme se alespoň, aby náš konec byl dobrý a důstojný.
...

Člověk musí velmi mnoho vědět a znát, velmi mnoho právě z těch věcí, o kterých je nejméně učeno a které lze nejobtížněji poznat, než má jakési právo pokládat se za osobnost, která si z vlastního nitra může dávat účelné zákony. A než může se svým zákoníkem na trh (bez nebezpečí otřesu a shození), to už musí být sakramentsky vážná věc. No, je to moje svatá pravda. Každý pokrok lidstva něco stojí.

Obraz jsem nazvala událost (Eva Š.)
"... V reálném slova smyslu neumím dost dobře vysvětlit, proč mne v tom čase dění kolem Olgy Hepnarové tak silně oslovilo. Jako člověka, jako ženu i jako výtvarnici. Snad proto, že jsem v tehdejší značně pochmurné době hodně přemýšlela o vztazích mezi lidmi, o rodině, o bezmocnosti laskavosti vůči nelaskavému světu, jak napsali v katalogu k jedné mé výstavě. Spousta zla vychází z neschopnosti komunikovat. Starat se o komunikaci, pracovat na ní, to je naší morální povinností. A mám tím na mysli komunikaci s dětmi, se společností, se zvířaty, s přírodou, s architekturou. Máme nejen právo, ale přímo povinnost bránit před negací sami sebe i své blízké... Byla jsem vychována k tomu, že budu k dispozici rodině. Když si někdo udělá z rodiny chlívek, ve kterém platí jakýsi gestapácký režim - a je jedno, je-li to režim patriarchální, nebo matriarchální - chlívek, svinčik a vězení, ze kterého děti touží co nejrychleji utéci, je to morální prohra jeho tvůrce. Dva roky poté, co se ta věc s dívkou a náklaďákem stála, jsem pod dojmem téhle tragédie namalovala obraz UDÁLOST a napsala jsem k němu i krátký text. Na obraze je postava, která možná ani postavou není, tělo skryté pod šaty možná neexistuje, třeba jsou to jen odložené hadry. Krajina možná také není krajinou. Ruka možná není rukou, ale kalužinou. Provaz, za který ta přízračná bytost cosi táhne, ji zároveň škrtí. Navzdory tomu, co děsneho udělala, mi jí po tom všem, o čem jsem se porůznu dozvídala, bylo vlastně i líto. Dobře znám tu dobu, kdy mladí lidé v sobě nemají dostatek sebezáchovy a mají chuť se zabít. A měla jsem tenkrát příšernou zlost na psychiatra, který si prý na ni nenalezl čas. Přišlo mi vlastně nemorální, když ji odsoudili a popravili, spíš měli pověsit toho doktora."



Citováno z: CÍLEK, Roman. Olga Hepnarová: Zabíjela, protože neuměla žít. Praha: XYZ, 2010. 330 s. ISBN 978-80-7388-338-6.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama