Květen 2017

Ani hlásku...

18. května 2017 v 23:53 Na procházce s hudbou

Díváš se na svět přes ulici
Nesnášíš, čím se tvůj život stal
Táhne se po příjezdové cestě
A ty nevydáš ani hlásku
Protože ses vždycky učil držet v sobě
Věci, které bys chtěl říct
Vždycky se budeš bát

Je tu jen nenávist
Jsou tu jen slzy
Je tu jen bolest
Není tu žádná láska
Takže co uděláš?
Jsou tu jen lži
Je tu jen strach
Je tu jen bolest
Není tu žádná láska

Zbořený jako zrcadlo rozbité na kousky
Naučil ses ten horší způsob jak zavřít pusu a usmát se
Kdyby tyhle zdi mohly mluvit, měly by tolik co říct
Protože pokaždé když bojuješ, jizvy se zahojí
Ale nikdy nezmizí

....

Není tu žádná láska...



Amos Oz - Příběh o lásce a tmě

8. května 2017 v 23:05 | Knihomolka |  Výpisky z knih


"Zdálo se mi, že lidé přicházejí a odcházejí, rodí se a umírají, ale knihy trvají věčně. Když jsem byl malý, chtěl jsem se stát knihou. Ne spisovatelem, ale knihou. Lidi bylo možné pobít jako mouchy. Také spisovatele bylo možné pobít, ale knihy ne. Ať se člověk snaží sebevíc, nějaká kniha kdesi na poličce v koutě zastrčené knihovny v Reykjavíku, Valladolidu nebo Vancouveru vždycky přežije."

Co je tedy v mých příbězích autobiografické a co je smyšlené?
Všechno je autobiografické: pokud jednou napíšu příběh o milostném románu mezi Matkou Terezou a izraelským ministrem zahraničí Abbou Ebanem, bude to autobiografický příběh - i když ne zpověď. Všechny příběhy, keré jsem napsal, jsou autobiografické a žádný z nich není zpověď. Špatný čtenář chce vždycky vědět, a vědět od samého začátku, "co se doopravdy stalo". Jaký příběh se skrývá za příběhem, oč v něm jde, kdo je proti komu, kdo doopravdy vyzrál na koho. "Profesore Nabokove," zeptala se jednou nějaká novinářk v živém americkém televizním vysílání, "profesore Nabokove, povězte nám prosím, vy si doopravdy potrpíte na malé holčičky?"
...
Co vlastně ti zadýchaní novináři po Nabokovovi a mně doopravdy chtějí? O co špatným čtenářům, jinými slovy líným a sociologickým, klevetným či voyeurským čtenářům, doopravdy jde?
V tom nejhorším případě, ozbrojeni plastovými pouty, přicházejí, aby odvedli mé poselství, živé nebo mrtvé. Chtějí znát "jádro věci". A vědět, "co tím chtěl básník říci". Chtějí, abych jim vydal "vlastními slovy" podvratné poselství, morální poučení, politickou nemovitost, "světový názor". Nemohl bych jim laskavě dát namísto románu něco trochu konkrétnějšího, něco s oběma nohama na zemi, něco, nač se dá sáhnout, něco jako "okupace korumpuje", "časovaná rozbuška sociálních rozdílů tiká", "láska hory přenáší", "vládnoucí třída je zkažená" nebo "menšiny vždycky prohrávají". Zkrátka chtějí, abych jim předal v plastových pytlích posvátné krávy, které jsem pro ně pobil ve své poslední knize. Díky.
Někdy se obejdu bez myšlenek a posvátných krav a vystačí si s "příběhem skrytým za příběhem". Chtějí klepy. Touží nahlížet klíčovou dírkou. Chtějí vědět, co se mi doopravdy stalo, a ne to, co jsem o tom pak napsal ve svých knížkách. Chtějí konečně vědět, a to bez okras, bez vytáček, co kdo dělal s kým, jak a kolikrát. To je všechno, co chtějí, a když to dostanou, budou spokojení. Dejte jim zamilovaného Shakespeara, nechte promluvit Thomase Manna, Dalii Ravikovičovou odhalit úplně všechno, Josého Saramaga přimějte ke zpovědi a ukažte jim bouřlivý milostný život Ley Goldbergové.
Špatný čtenář mě přichází žádat, abych mu knihu oloupal. Požaduje, abych zahodil hrozny a naservíroval mu jen pecky.
Špatný čtenář je jako psychopatický milenec, který serve šaty z každé ženy, která se mu dostane do spárů, a když je úplně nahá, stáhne ji z kůže, ve spěchu se zbaví masa, rozebere kostru, a teprve když drtí její kosti v zažloutlých zubech, je konečně spokojen. To je ono. Teď jsem opravdu, ale opravdu pronikl dovnitř. Teď jsem byl.
Byl kde? Zpátky u staré, otřepané, banální zápletky, u balíčku vyvětralých klišé, které špatný čtenář tak jako všichni ostatní dávno zná, a proto se s nimi a jenom s nimi cítí bezpečně: postavy v příběhu jsou prostě samotný autor nebo jeho sousedé, kteří, jak se ukáže, nejsou žádní svatí, ale ve skutečnosti stejně odporní jako my ostatní. Jakmile se odhalí až na dřeň, vždycky se ukáže, že "všichni jsou stejní". Přesně po tom špatný čtenář hrabivě pátrá (a nachází to) v každé knize.
Ještě hůře: špatný čtenář stejně jako onen zadýchaný novinář vždy přistupuje k tvorbě, konvenci, důmyslu, nadsázce, literárním milostným předehrám, dvojznačnosti, hudebnosti, ba k samotné představivosti s podezřívavou, puritánskou záští. Sníží se k tomu, aby občas nahlédl do složitého literárního výtvoru, ale jen pod podmínkou, že se mu předem slíbí "podvratné" uspokojení ze zabitých posvátných krav nebo samolibé potěšení nabízené výrobci skandálů a "odhaleními" z jídelníčku bulvárních plátků.
Spokojenost špatného čtenáře se spájí s neurčitým podezřením, že vážený a slavný Dostojevskij měl skrytou slabost pro olupování a vraždění starých žen, že William Faulkner byl nějak zapletený do incestu, že Nabokov zneužíval nezletilé a že Kafku určitě podezřívala policie (není kouře bez ohýnku), zatímco A. B. Jehošua zapálil les Židovského národního fondu (je kouř a je ohýnek), nemluvě o tom, co udělal Sofokles vlastnímu otci, a vlastně i své matce, protože jak by jinak dokázali popsat všechny ty věci tak živě, vlastně ještě živěji než ve skutečnosti?
***
Ten, kdo hledá jádro příběhu v prostoru mezi knihou a autorem, se mýlí. Pátrat není třeba v prostoru mezi autorem a tím, co napsal, ale v prostoru mezi textem a čtenářem.
(...)
Každý dobrý text nás vyzývá, abychom strčili tvář do výřezu v takové postavě vyřezané z kartónu. Ale proč do toho výřezu místo autorovy tváře, kterou tam strká čtenář banalit, nezkusit strčit vlastní tvář a čekat, co se stane?
Jinými slovy: prostor, kterým se prodírá dobrý čtenář, když čte dílo krásné literatury, není prostor mezi textem a autorem, ale mezi textem a jím samotným. Nejde tedy o to, zda "Dostojevskij jako student doopravdy zabíjel a olupoval staré vdovy", ale o to, aby si čtenář představil sebe na místě Raskolnikova, pocítil tu hrůzu, vnitřní zoufalství, ničivou bídu smíšenou s napoleonskou arogancí, megalomanií, horečnatým hladem, osamělostí, chtíčem a únavou a toužením po smrti, aby porovnal (s výsledky, které zůstanou tajné) nikoli postavu v knize a nejrůznější skandály v životě autora, ale postavu v knize a své vlastní tajné, nebezpečné, bídné, šílené a zločinné já, ono příšerné stvoření, které uzamkl do nejtemnějšího sklepení vlastní duše, aby o jeho existenci neměl nikdo, ani rodiče ani nejbližší lidé tušení, protože jinak by před ním prchali v hrůze jako před nějakou zrůdou; aby, pokud je čtenářem dobrým a nikoli jen toužícím po klepech, dokázal Raskolnikovův příběh vtáhnout dovnitř do vlastního sklepení, vlastních temných bludišť, za všechny mříže do oné skryté cely a tam mu představil své vlastní hanebné zrůdy, které v běžném životě nemůže předvést žádné živé bytosti, ani tomu, s kým sdílí lože, protože ten by z něj mohl náhle strhnout přikrývkum zabalit se do ní a s křikem prchat pryč.
Takovým způsobem může Raskolnikov zmírnit hanbu samovazby, do níž je každý z nás nucen odsoudit na doživotí svého vnitřního vězně. Takovým způsobem dokážou knihy přinést určitou útěchu bolesti z hanebných tajemství - a nejen tobě, můj milý, neboť jsme na tom všichni stejně. Žádný člověk není ostrov, ale každý z nás je poloostrov obklopený temnými hlubinami téměř ze všech stran, a přesto spokojený s jinými poloostrovy.
Takže se neptej: "Popisuje autor skutečné události ze svého života?" Ptej se sám sebe. Na sebe. A co se týče odpovědí, můžeš si je nechat pro sebe.

Fráňa Šrámek - Kdybych byl pastevcem koní

1. května 2017 v 23:46 | Knihomolka |  Chvilky s poezií

Kdybych byl pastevcem koní, večerním časem
stal by se jednou snad divoucí div:
až, hvízdna, koně bych svolal z ovlhlých niv,
koníček cizí, bílý a krásný, divoucí div,
stál by tu náhle a lidským mne oslovil hlasem.

Krásně by mluvil, jak v hrdle by studánku měl,
i jménem snad nazval mne: Františku, pastevče koní,
vzkazují bratři tví, jako ty pastevci koní,
u ohňů nočních že přepad je veliký žel,
už ani nepěji, hlavy jen kloní,
líto jim sebe je, líto je koní,
budeš-li zpívat, za ně bys za všechny pěl.

Já nejsem pastevcem. Noční však chvíli
na mne též padá veliký žel,
už ani nezpívám, hlava se chýlí,
smutńoučkým ržáním jak vzduch by kol zněl,
koníčku bílý...



* obrázek: Hengki Lee - The Song of Tomorrow