Amos Oz - Příběh o lásce a tmě

8. května 2017 v 23:05 | Knihomolka |  Výpisky z knih


"Zdálo se mi, že lidé přicházejí a odcházejí, rodí se a umírají, ale knihy trvají věčně. Když jsem byl malý, chtěl jsem se stát knihou. Ne spisovatelem, ale knihou. Lidi bylo možné pobít jako mouchy. Také spisovatele bylo možné pobít, ale knihy ne. Ať se člověk snaží sebevíc, nějaká kniha kdesi na poličce v koutě zastrčené knihovny v Reykjavíku, Valladolidu nebo Vancouveru vždycky přežije."

Co je tedy v mých příbězích autobiografické a co je smyšlené?
Všechno je autobiografické: pokud jednou napíšu příběh o milostném románu mezi Matkou Terezou a izraelským ministrem zahraničí Abbou Ebanem, bude to autobiografický příběh - i když ne zpověď. Všechny příběhy, keré jsem napsal, jsou autobiografické a žádný z nich není zpověď. Špatný čtenář chce vždycky vědět, a vědět od samého začátku, "co se doopravdy stalo". Jaký příběh se skrývá za příběhem, oč v něm jde, kdo je proti komu, kdo doopravdy vyzrál na koho. "Profesore Nabokove," zeptala se jednou nějaká novinářk v živém americkém televizním vysílání, "profesore Nabokove, povězte nám prosím, vy si doopravdy potrpíte na malé holčičky?"
...
Co vlastně ti zadýchaní novináři po Nabokovovi a mně doopravdy chtějí? O co špatným čtenářům, jinými slovy líným a sociologickým, klevetným či voyeurským čtenářům, doopravdy jde?
V tom nejhorším případě, ozbrojeni plastovými pouty, přicházejí, aby odvedli mé poselství, živé nebo mrtvé. Chtějí znát "jádro věci". A vědět, "co tím chtěl básník říci". Chtějí, abych jim vydal "vlastními slovy" podvratné poselství, morální poučení, politickou nemovitost, "světový názor". Nemohl bych jim laskavě dát namísto románu něco trochu konkrétnějšího, něco s oběma nohama na zemi, něco, nač se dá sáhnout, něco jako "okupace korumpuje", "časovaná rozbuška sociálních rozdílů tiká", "láska hory přenáší", "vládnoucí třída je zkažená" nebo "menšiny vždycky prohrávají". Zkrátka chtějí, abych jim předal v plastových pytlích posvátné krávy, které jsem pro ně pobil ve své poslední knize. Díky.
Někdy se obejdu bez myšlenek a posvátných krav a vystačí si s "příběhem skrytým za příběhem". Chtějí klepy. Touží nahlížet klíčovou dírkou. Chtějí vědět, co se mi doopravdy stalo, a ne to, co jsem o tom pak napsal ve svých knížkách. Chtějí konečně vědět, a to bez okras, bez vytáček, co kdo dělal s kým, jak a kolikrát. To je všechno, co chtějí, a když to dostanou, budou spokojení. Dejte jim zamilovaného Shakespeara, nechte promluvit Thomase Manna, Dalii Ravikovičovou odhalit úplně všechno, Josého Saramaga přimějte ke zpovědi a ukažte jim bouřlivý milostný život Ley Goldbergové.
Špatný čtenář mě přichází žádat, abych mu knihu oloupal. Požaduje, abych zahodil hrozny a naservíroval mu jen pecky.
Špatný čtenář je jako psychopatický milenec, který serve šaty z každé ženy, která se mu dostane do spárů, a když je úplně nahá, stáhne ji z kůže, ve spěchu se zbaví masa, rozebere kostru, a teprve když drtí její kosti v zažloutlých zubech, je konečně spokojen. To je ono. Teď jsem opravdu, ale opravdu pronikl dovnitř. Teď jsem byl.
Byl kde? Zpátky u staré, otřepané, banální zápletky, u balíčku vyvětralých klišé, které špatný čtenář tak jako všichni ostatní dávno zná, a proto se s nimi a jenom s nimi cítí bezpečně: postavy v příběhu jsou prostě samotný autor nebo jeho sousedé, kteří, jak se ukáže, nejsou žádní svatí, ale ve skutečnosti stejně odporní jako my ostatní. Jakmile se odhalí až na dřeň, vždycky se ukáže, že "všichni jsou stejní". Přesně po tom špatný čtenář hrabivě pátrá (a nachází to) v každé knize.
Ještě hůře: špatný čtenář stejně jako onen zadýchaný novinář vždy přistupuje k tvorbě, konvenci, důmyslu, nadsázce, literárním milostným předehrám, dvojznačnosti, hudebnosti, ba k samotné představivosti s podezřívavou, puritánskou záští. Sníží se k tomu, aby občas nahlédl do složitého literárního výtvoru, ale jen pod podmínkou, že se mu předem slíbí "podvratné" uspokojení ze zabitých posvátných krav nebo samolibé potěšení nabízené výrobci skandálů a "odhaleními" z jídelníčku bulvárních plátků.
Spokojenost špatného čtenáře se spájí s neurčitým podezřením, že vážený a slavný Dostojevskij měl skrytou slabost pro olupování a vraždění starých žen, že William Faulkner byl nějak zapletený do incestu, že Nabokov zneužíval nezletilé a že Kafku určitě podezřívala policie (není kouře bez ohýnku), zatímco A. B. Jehošua zapálil les Židovského národního fondu (je kouř a je ohýnek), nemluvě o tom, co udělal Sofokles vlastnímu otci, a vlastně i své matce, protože jak by jinak dokázali popsat všechny ty věci tak živě, vlastně ještě živěji než ve skutečnosti?
***
Ten, kdo hledá jádro příběhu v prostoru mezi knihou a autorem, se mýlí. Pátrat není třeba v prostoru mezi autorem a tím, co napsal, ale v prostoru mezi textem a čtenářem.
(...)
Každý dobrý text nás vyzývá, abychom strčili tvář do výřezu v takové postavě vyřezané z kartónu. Ale proč do toho výřezu místo autorovy tváře, kterou tam strká čtenář banalit, nezkusit strčit vlastní tvář a čekat, co se stane?
Jinými slovy: prostor, kterým se prodírá dobrý čtenář, když čte dílo krásné literatury, není prostor mezi textem a autorem, ale mezi textem a jím samotným. Nejde tedy o to, zda "Dostojevskij jako student doopravdy zabíjel a olupoval staré vdovy", ale o to, aby si čtenář představil sebe na místě Raskolnikova, pocítil tu hrůzu, vnitřní zoufalství, ničivou bídu smíšenou s napoleonskou arogancí, megalomanií, horečnatým hladem, osamělostí, chtíčem a únavou a toužením po smrti, aby porovnal (s výsledky, které zůstanou tajné) nikoli postavu v knize a nejrůznější skandály v životě autora, ale postavu v knize a své vlastní tajné, nebezpečné, bídné, šílené a zločinné já, ono příšerné stvoření, které uzamkl do nejtemnějšího sklepení vlastní duše, aby o jeho existenci neměl nikdo, ani rodiče ani nejbližší lidé tušení, protože jinak by před ním prchali v hrůze jako před nějakou zrůdou; aby, pokud je čtenářem dobrým a nikoli jen toužícím po klepech, dokázal Raskolnikovův příběh vtáhnout dovnitř do vlastního sklepení, vlastních temných bludišť, za všechny mříže do oné skryté cely a tam mu představil své vlastní hanebné zrůdy, které v běžném životě nemůže předvést žádné živé bytosti, ani tomu, s kým sdílí lože, protože ten by z něj mohl náhle strhnout přikrývkum zabalit se do ní a s křikem prchat pryč.
Takovým způsobem může Raskolnikov zmírnit hanbu samovazby, do níž je každý z nás nucen odsoudit na doživotí svého vnitřního vězně. Takovým způsobem dokážou knihy přinést určitou útěchu bolesti z hanebných tajemství - a nejen tobě, můj milý, neboť jsme na tom všichni stejně. Žádný člověk není ostrov, ale každý z nás je poloostrov obklopený temnými hlubinami téměř ze všech stran, a přesto spokojený s jinými poloostrovy.
Takže se neptej: "Popisuje autor skutečné události ze svého života?" Ptej se sám sebe. Na sebe. A co se týče odpovědí, můžeš si je nechat pro sebe.


"Já jsem lehkomyslný člověk a nevěřím, že Svatý, buď pochválen, si přeje dobro svých věřících."

"Když už ti nezbývají žádné slzy pro pláč, tak neplač. Směj se."

"Když člověk vykrádá jednu knihu, odsoudí ho jako plagiátora, když deset knih, je považován za badatele, a když krade ze třiceti nebo čtyřiceti, je pokládán za význačného učence."

"Krutý jako zvíře? Co to znamená? Žádné zvíře není kruté. Žádné zvíře není schopné krutosti. Zvířata ještě krutost nevynalezla. Ta je monopolem nás, pánů tvorstva. Možná jsme snědli v rajské zahradě jiné jablko. Možná že mezi stromem života a stromem poznání tam rostl ještě jeden strom, otrávený strom, o kterém se v Písmu nepíše, strom zloby" - nazýval jej strom rišiš-, "a možná jsme omylem snědli jablko z něho. Ten darebák had Evu podvedl a dušoval se, že je to strom vědění, ale ve skutečnosti ji dovedl k stromu rišiš. Kdybychom se drželi stromů života a poznání, možná bychom nikdy nebyli z ráje vyhnáni.
Ale co je peklo? Co je ráj? Je to všechno určitě v nás. V našich domovech. Peklo a ráj najdete v každém pokoji. Za každými dveřmi. Pod každou peřinou. Je to tak. Stačí trocha zla, a lidé se jeden druhému stanou peklem. Anebo trocha soucitu, trocha velkorysosti, a nacházejí v sobě navzájem ráj.
Řekl jsem trocha soucitu a velkorysosti, ale neřekl jsem lásky: ve všeobecnou lásku moc nevěřím. Láska každého ke každému - to bychom myslím měli přenechat Ježíšovi. Láska je něco úplně jiného. Nemá nic společného s velkorysostí a nic společného se soucitem. Naopak. Láska je zvláštní směs protikladů, směs naprostého sobectví a naprosté oddanosti. Paradox! A kromě toho, láska, všichni pořád mluví o lásce, ale láska není něco, co si vybereš, lásku chytíš jako nějakou nemoc, polapí tě jako nějaká katastrofa. Takže co si vlastně vybíráme? Mezi čím si lidé musí vybírat v každém denním okamžiku? Mezi velkorysostí a zlobou. Ví to každé malé dítě, a přece zlo nikdy nekončí. Jak to vysvětlíte? Nejspíš to máme všechno z toho jablka, které jsme tenkrát snědli: snědli jme otrávené jablko."

"Nikdo neví o druhém nic. Ani o nejbližším sousedovi. Ani o člověku, s kterým žije. Ani o rodičích nebo dětech. Vůbec nic. Dokonce ani o sobě. Nevíme nic. A když si na chvíli představujeme, že přece jen něco víme, je to ještě horší, protože je lepší žít a nevědět nic než žít v omylu. I když vlastně kdo ví? Možná je nakonec snažší žít v omylu nežli žít ve tmě."

...že dědičnost a prostředí, v němž vyrůstáme, i naše společenská třída jsou jako karty, které se náhodně rozdají, než hra začne. Není v tom žádná svoboda: svět dává a člověk prostě bere, co dostává, a nemá žádnou možnost si vybrat. Otázkou ale je, napsala mi z Prahy, co s kartami, které dostal, udělá. Někteří lidé hrají skvěle s mizernými kartami a jiní naopak: všechno promrhají a prohrají i s těmi výbornými. A v tom spočívá naše svoboda: jak hrát s kartami, které jsme dostali. Ale ironií osudu dokonce i svoboda hrát dobře nebo špatně, napsala mi, závisí na štěstí, trpělivosti, inteligenci, intuici nebo podnikavosti každého člověka. A to jsou nakonec zase jenom karty, které jsme dostali nebo nedostali, než hra začala. Ale pokud tomu tak je, co zbývá z naší svobodné vůle?
Nic moc, napsala, nakonec nám možná zbývá jenom svoboda smát se svému údělu nebo nad ním naříkat, hrát tu hru nebo hodit karty na stůl, snažit se více či méně pochopit, co je a co není důležité, anebo se vzdát a ani se nepokoušet chápat - zkrátka máme na vybranou procházet životem bděle, nebo v jakémsi stavu otupělosti.

... Žena samozřejmě nemůže popírat, že je těhotná. Muž popře, co chce, a co s tím naděláš? Hospodin dal mužům potěšení a nám trest. Muži řekl: v potu tváře budeš jíst svůj chléb, což ovšem není trest, ale odměna - vezmi muži jeho práci, a zešílí -, zatímco nám ženám udělil výsadu ten pot z jejich tváře zblízka čichat, což není zas tak velké potěšení, a k tomu přidal slib, že "syny budeš rodit v utrpení".

Dívky v těch dobách, dokonce i moderní dívky jako my, které chodily do školy a pak na univerzitu, se vždycky učily, že ženy mají právo na vzdělání a místo mimo domov - ale jen do té chvíle, než se narodí dítě. Život ti patří jen krátce: od chvíle, kdy opustíš domov rodičů, po první těhotenství. Od té chvíle, od prvního těhotenství, jsme musely začít žít kolem dětí. Jako naše matky. A kvůli našim dětem třeba i zametat chodníky, protože dítě je kuřátko a ty - co vlastně? Když na to přijde, jsi jenom žloutek ve vajíčku, jsi to, čím se kuře živí, aby vyrostlo a zesílilo. A až vyroste - ani pak se žena nemůže stát znovu sama sebou, promění se prostě jen z matky v babičku, jejímž úkolem je zkrátka pomáhat svým dětem vychovávat ty jejich.
Pravda, i tenkrát existovalo pár žen, které udělaly kariéru a ve světě prorazily. Ale všichni si o nich za jejich zády říkali: podívej se na tu sobeckou ženskou, vysedává na schůzích, zatímco její ubohé děti vyrůstají na ulici a doplácejí na to.
Dneska je svět jiný. Dnes mají ženy konečně víc příležitostí žít po svém. Anebo je to jenom iluze? Možná i tyhle mladé ženy, zatímco jejich manželé spí, v noci pláčou do polštáře, protože mají pocit, že stojí před nemožnou volbou. Nechci soudit: můj svět to už není. Abych to mohla porovnat, musela bych se vydat od domu k domu a ověřit si, kolik matek každou noc pláče, zatímco jejich manželé spí, a porovnat ty slzy tenkrát s těmi dnešními.

Pamatuješ ještě, co stojí v Knize přísloví? Syn moudrý dělá radost otci, kdežto syn hloupý působí žal matce. Když je syn moudrý, otec se raduje, pyšní se jím a všichni ho ocení. Ale když je syn nedejbože neúspěšný, hloupý, nebo dělá potíže, nepovede se nebo se z něj dokonce stane kriminálník - nu, pak to musí být vina matky a všechny starosti a utrpení padají na ni.

Když se na to člověk podívá z odstupu, celý svět nepotrvá bůhvíjak dlouho. Říká se, že jednoho dne slunce zhasne a všechno se vrátí do tmy. Tak proč se lidí odjakživa zabíjejí? Proč tak záleží na tom, kdo ovládá Kašmír nebo hrobky patriarchů v Hebronu? Místo abychom snědli jablko ze stromu života nebo ze stromu poznání, snědli jsme nejspíš jablko ze stromu rišis, a snědli jsme ho s chutí. Tak skončil ráj a začalo tohle peklo.

Myslíš si, že prostí lidé jsou tak báječní? Zdaleka ne! Jsou stejně hloupí a krutí jako jejich vládci. To je skutečné poslání Andersenovy pohádky o císařových nových šatech - že prostí lidé jsou stejně hloupí jako král a dvořané a kardinál Richelieu. Ale Ivánuškovi Duračkovi bylo jedno, jestli se mu smějí; záleželo mu jenom na tom, abych zůstali naživu. Měl soucit s lidmi, kteří všichni bez výjimky nějaký soucit potřebují. Dokonce i kardinál Richelieu. Dokonce i papež; určitě jsi viděl v televizi, jak je nemocný a slabý, a nám tady v Izraeli tak schází soucit, že jsme ho, když tu byl, nechali stát celé hodiny na sluníčku na těch jeho nemocných nohou. Nijak nám toho starého, nemocného člověka nebylo líto, třebaže i z televize bylo vidět, že mu stání působí hroznou bolest. Přesto se nějak přemohl a prostál v Jad Vašem celou půlhodinu a neřekl nic, aby se nás nedotkl. Dost těžko se na to dívalo. Přišlo mi ho líto.

... Byl konec prosince 1938, a od té doby jsem nikdy nebyla v jiné zemi, leda v myšlenkách. A už nikdy nepojedu. Ne proto, že Izrael je tak úžasný, ale proto, že dneska už vím, že všechny cesty jsou k ničemu: jediná cesta, z které se pokaždé nevrátíš z prázdnýma rukama, je ta do vlastního nitra. V tom mém nejsou žádné hranice a celnice, a tak můžu cestovat až k nejvzdálenějším hvězdám. Anebo se procházet po místech, která už neexistují, a navštěvovat lidi, kteří už nežijí. Dokonce i po místech, která nikdy neexistovala a ani existovat nemohla, ale kde se cítím dobře. Anebo se tam přinejmenším necítím nedobře.

V životě jedinců i národů bývají často nejhorší ty konflikty, které vypuknou mezi pronásledovanými. Představa, že pronásledovaní a utlačovaní se solidárně spojí a postaví společně na barikády proti krutým utlačovatelům, je jen zbožným přáním. Ve skutečnosti se dvě děti téhož surového otce díky společnému osudu nutně nesblíží a nepotáhnou za jeden provaz. Často v sobě navzájem nevidí spolutrpitele, nýbrž naopak obraz jejich společného utlačovatele.

"Žádná věc nikdy nezmizí. Sloveso 'zmizet' naznačuje, že vesmír je jaksi konečný a že je možné ho opustit. Ale žááá-dná věc nikdy nemůže vesmír opustit. Ani do něj vstoupit. Sebemenší smítko prachu se nemůže objevit nebo naopak zmizet. Hmota se proměňuje v energii a energie v hmotu, atomy se spojují a štěpí, všechno se mění a proměňuje, ale žááá-dná věc nemůže přejít od bytí k nebytí. Ani ten sebemenší chloupek, který roste nějakému viru na ocásku. Pojem nekonečna je skutečně otevřený, nekonečně otevřený, ale současně je také hermeticky uzavřený. Nic ho neopouští a nic do něj nevstupuje.
V tom případě mi možná někdo vysvětlí, proč někdo pořád tvrdí, že jedinou výjimkou z tohoto pravidla, jedinou věcí, která je v ccelém širém vesmíru, z něhož nelze odstranit jediný atom, odsouzena k zániku, je moje nebohá duše. Má snad všechno, každé zrnko prachu, každá kapka vody existovat navěky, byť v různých formách, jen moje duše, ne?"
"Duši nikdo nikdy neviděl."
"To ne. Zákony fyziky a matematiky v kavárně také nepotkáte. Ani moudrost, hloupost, touhu nebo strach. Nikdo ještě nenabral vzoreček radosti či touhy a nedal ho do zkoumavky. Ale kdo s vámi, můj mladý příteli, právě mluví? Je to snad Bergmanův žlučník? Jeho slezina? Nebo snad Bergmanovo tlusté střevo? Kdo to byl, pokud mi prominete, že to říkám, kdo na vaší tváři vyloudil ten ne právě příjemný úsměv? Nebyla to vaše duše? Byly to snad vaše šlachy? Vaše žaludeční šťávy?"

... psané slovo nezávisí na Miláně ani Londýnu, ale točí se vždy kolem ruky, která ho píše, ať ho píše kdekoliv. Střed vesmíru je tam, kde právě jste.

"Existuje mnoho žen, které přitahují pánovití muži. Jako když plamen přitahuje můry. A pak existují ženy, které nepotřebují ani hrdinu, ani vášnivého milence, ale přítele. Vzpomeň si nato, až vyroste. Vyhýbej se těm, co hledají tyrana, a snaž se najít ty, které potřebují muže jako přítele, ne proto, že v sobě cítí prázdnotu, ale proto, že touží naplnit i toho druhého. A pamatuj si, že přátelství mezi ženou a mužem je daleko vzácnější a cennější než láska. Láska je ve srovnání s přátelstvím cosi docela hrubého či dokonce neforemného. Přátelství vyžaduje citlivost, pozornost, velkorysost a vytříbený smysl pro míru."



Citováno z: OZ, Amos. Příběh o lásce a tmě. 1. vyd. Praha: Paseka, 2009. 469 s. ISBN 978-80-7185-998-7.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama