Goce Smilevski - Freudova sestra/Návrat slov

21. června 2017 v 21:45 | Knihomolka |  Výpisky z knih


FREUDOVA SESTRA

"Nemám ti co odpouštět. Nespáchal jsi žádný zločin. Zapomněl jsi udělat něco dobrého. My všichni jsme v životě zapomněli učinit mnoho dobrých věcí. A nemůžeme odhadnout, které z těch opomenutí dovolí zlu, aby člověka pozřelo."

"Šaškové byli onou částí lidského rodu, která se možná moudře vzdala rozumu, možná se vědomě rozhodli být na posměch ostatním lidem a tak se posmívat celému světu. A také tomu, který svět tak chybně stvořil. Právě vědomí, že svět je chybně stvořen, bylo možná hlavní příčinou toho, že se vzdali rozumu."

"Jednou se mi zdálo, jak se můj dům potopil. Všude samá voda. Je tohle potopa?, ptala jsem se ve spánku. Chtěla jsem utéci, mezi zdmi však bylo slyšet dětský pláč. To jsou moje děti, někdo je zazdil mezi stěny, říkávala jsem si ve snu. Prsty jsem škrábala po zdech, strhávala jsem omítku, omítka mi vytrhávala nehty. Voda se valila stále silněji, zalila mě až k hlavě a topila mě. Ale já jsem i pod vodou slyšela ten dětský pláč, který se ozýval mezi stěnami."

"Na tomto světě není spravedlnosti. Žádný trest nemůže napravit nespravedlnost, neboť minulost nelze změnit a ukřivdění zůstanou se svou ztrátou. A kdyby v nějakém jiném světě bylo dosaženo spravedlnosti v souvislosti s tím, co tu bylo ztraceno, kdyby tam ukřivděným vrátili to, co tu ztratili, nebude to návrat ke splnění života, bude to pouhá útěcha. To, co se v daném okamžiku ztratí, nikdy nemůže být podruhé nahrazeno, protože ztraceno muselo být právě v okamžiku, kdy zmizelo. Takže i kdyby po smrti v tomto světě pokračovalo bytí v nějakém jiném světě, to bytí v tom jiném světě by bylo jenom útěchou. V materiálním světě je všechno velká nespravedlnost, a protože nevíme, zda po tomto bytí budeme existovat v nějaké jiné realitě, v nějakém útěšném bytí, jedinou útěchou na tomto světě je krása."

"Blouznění je někdy útěkem od bolesti k otupělosti, zatímco někdy je útěk od bolesti útěkem k ještě větší bolesti."

"V žití jsou všichni lidé odlišní, zatímco v umírání je každý jiný a všichni jsou si podobní: Všichni vypouštějí duši vydechnutím, ovšem každý vydechuje vlastním způsobem."

"Se smrtí nezmizíme. Člověk je jako ruka, která je vložena do nějaké loutky a pohybuje s ní. Když se člověk rodí, vsune se do těla jako ruka do loutky. Když tělo umírá, člověk se z ní vysouvá jako ruka z loutky."




NÁVRAT SLOV

"Neboj se a nebuď smutná. Neumírám, jen se vracím. My jsme zde na veliké pouti. Poté se vrácíme tam, odkud jsme přišli. Do našeho skutečného domova. Proto nebuď smutná a neboj se, že mě ztratíš. Jednoho dne mě opět spatříš. Toto není loučení, tohle je pouze dlouhý rozchod, než se znovu shledáme. Moje cesta skončila, tvoje pokračuje. A věz, že v tom putování nejsi sama. S tebou je celý vesmír: všechna slova a astrolab."

"... nás rozdělil čas a ty, které odděluje čas, znovu spojí věčnost. Ovšem ti, kdož nejsou rozloučeni dočasně, ti, kteří jsou odvrženi, ti nemohou doufat, že jednoho dne je spojí věčnost s těmi, kteří je odvrhli. Odvržení a ti, kteří je odvrhli, jsou navždy rozděleni."

"Vy prohlašujete za smrtelné hříchy hněv, hamižnost, nenávist, hrdost, závist, chtíč a nenasytnost. Existuje však také osmý smrtelný hřích, který neuvádíte. Je to lhostejnost. Být lhostejný k cizí bolesti, připustit nespravedlnost, dopustit se pokřivení slova Božího, aby se ospravedlnilo vládnutí, to je smrtelný hřích."

- Poznej sebe sama.
Ta slova napsal Platon jako část rozhovoru mezi Sokratem a Alkibiadem. Podle Sokrata je hlavní problém v poznávání sebe sama to, že člověk je sám v sobě, a tak jako oko nemůže vidět samo sebe, tak také člověk nemůže poznat sám sebe. A tak jako se může oko uvidět v zrcadle nebo v oku jiného člověka, tak také člověk, když se zhlíží v tom, co je mu blízké, poznává sám sebe. Proto duše pozná sebe sama, když zamíří svůj pohled k tomu, co je s ní spřízněné, z čeho je stvořena a čehož je součástí - když pohlédne k Bohu. Tak tvrdil Sokrates, tak se píše v Platonovi. Tu noc jsem si myslela, že nemám kam vzhlížet, protože jsem věřila, že nejsem.

"Nikdy jsem se nepokusila napsat mu dopis. Věděla jsem, že slovy lze říci všecko, věděla jsem, že jemu slovy nemohu říct nic.
Každé slovo, které jsem slyšela, mě přivádělo na myšlenku o Asralabovi a slovech.
Chtěla jsem ho slyšet, jak vyslovuje první slovo, které vyslovují všechny děti, chtěla jsem slyšet všechna slova, která pak vysloví . Už v době, kdy jsem věděla, že se svět otvírá před jeho očima se svou nepojmenovatelností a nepoznaností, chtěla jsem mu podat slova. Chtěla jsem mu říci nebe, když on prstíkem ukáže k nekonečnému blankytu; chtěla jsem mu říci řeka, když hodí kamínek na plynoucí azur; říci mu pták, když se dívá na to, co přelétá nekonečno. Chtěla jsem pojmenovat svět místo něho, učit ho, jak brát slova z ticha a ja je pak tichu vrátit.
A také jsem mu chtěla říci, že pokud nebude nikdo, kdo by jej pohladil, aby si rukou pohladil temeno a tvář až ke krku. Chtěla bych mu říci, že pokud mu bude chybět objetí, aby si zkřížil ruce - levou doprava, pravou doleva. Chtěla bych mu napsat, aby políbil vánek, protože vánek mu oplatí polibek na čelo."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama