Olga Tokarczuková: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

1. června 2017 v 0:29 | Knihomolka |  Výpisky z knih

"Dnes už nikdo nemá odvahu vymyslet nic nového. Jen se bez ustání mluví o tom, jak je to teď, a rozvíjejí se staré nápady. Skutečnost zestárla, zesenilněla, protože pro ni platí stejné zákony jako pro kterýkoli jiný živý organismus; stárne. Její nejmenší součásti, smysly, podléhají apoptóze jako buňky v těle. Apoptóza je přirozená smrt, způsobená únavou a vyčerpáním hmoty. V řečtině to slovo znamená: opadávání plátků. Světu opadaly plátky."

"Musím si dávat pozor. Teď už sí to troufnu říct: nejsem dobrou Astroložkou, bohužel. V mém charakteru se vyskytuje jistá anomálie, která rozmazává obraz polohy planet. Dívám se na ně skrz svůj strach, a přes zdánlivý klid ducha, který mi naivně a prostoduše připisují lidé, vidím všechno jako v černém zrcadle, jako přes kouřové sklo. Pozoruji svět stejně, jako se jiní dívají na zatmění Slunce. Stejně já vidím zatmělou Zemi. Vidím, jak se poslepu pohybujeme ve věčné Mlze, jako Brouci chycení do krabičky krutým dítětem. Je jednoduché nám ublížit, poškodit nás, rozlámat na kousíčky naše mistrovsky slátané, směšné existence. Vidím jen Katastrofy. Ale pokud je na počátku všeho Pád, je možné ještě více nebýt?"

"Bůh stvořil Člověka šťastného a bohatého. Ale rozum učinil z nevinných chudáky," parafrázovala jsem Blakea.
Jen slovo Bůh říkám v uvozovkách."

"Člověk má přece vůči Zvířatům cítit zodpovědnost, má jim pomáhat přežít, a těm, která si ochočil, má vracet jejich lásku a věrnost, protože nám dávají víc, než od nás dostávají. Musí svůj život prožít důstojně, aby splnila své Účty a v karmickém indexu měla všechny zápočty za tento semestr.. Byl jsem Zvířetem, žil a jedl; pásl jsem se na zelených pastvinách, rodil Mladé, zahříval je svým tělem; budoval hnízda, splnil jsem, co se ode mě očekávalo. Když je někdo zabije a ono umírá v Hrůze a Strachu, jako ten Divočák, jehož tělo jsem včera našla a které tam pořád leží, pokořené, zneuctěné a pošpiněné krví, proměněné ve zdechlinu, pak je Zvíře odsouzeno k peklu. Lidi to nevidí? Jejich rozum to není schopen pochopit? Lidé mají povinnost dovést Zvířáta v jednotlivých životech až k Osvobození. Všichni míříme stejným směrem, od otroctví ke svobodě, od rituálu ke svobodné volbě.
Vždyť je to jen Divočák. A co ta smršť jatečního masa, která každý den dopadá na město jako nekonečný apokalyptický liják? Ten déšť je předzvěstí masakru, nemoci, všeobecného šílenství, zatemnění Mysli. Protože žádné lidské srdce není schopno snést tolik bolesti. Celá složitá lidská psychika vznikla proto, aby Člověk nemohl pochopit, co ve skutečnosti vidí. Aby k němu nepronikla pravda, aby byl zaslepen iluzemi, prázdným žvaněním. Svět je vězením plným utrpení, které je vymyšleno tak, že pro vlastní přežití musíme ubližovat jiným."

"Není úniku. Nemůžu být nikým jiným, než jsem. Je to strašné. Raději bychom se cítili svobodní a měli pocit, že se kdykoli můžeme znovu stvořit. Spojení s něčím tak velkým a monumentálním, jako je nebe, nás děsí. Raději bychom byli malí, takže by se naše malé hříchy staly odpustitelnými.
Proto jsem přesvědčená, že naše vězení je třeba důkladně poznat."

"Věřím, že můj Organismus je v dobrém stavu," psal Blake. "ale je stižen mnoha Chorobami, o nichž nikdo kromě mě neví. Když jsem byl mladý, mnoho míst ve mně vždy vyvolávalo tutéž Chorobu. Přišla druhý Den, jindy o dva či tři dny později, ale vždy se stejnými Projevy, se stejnou Bolestí Žaludku. Sir Francis Bacon hovořil o potřebě Disciplíny, které se bylo zapotřebí podřizovat v Horách. Sir Francis Bacon je lhář. Žádné cvičení neučiní z Člověka a někoho jiného, ani v nejmenším, a takovou disciplínu já nazývám Nadutostí a Hloupostí."

"Kdybych třeba chtěla sepsat své vzpomínky, jak bych to měla udělat?" hlesla jsem nesměle.
"Musíte si sednout ke stolu a donutit se psát. Pak to přijde samo. Nic neopravujte. Je třeba napsat všechno, co vás napadne."
Zvláštní rada. Nechtěla jsem psát všechno. Chtěla bych napsat jen to, co se mi zdá dobré a užitečné. Myslela jsem, že ještě něco řekne, ale ona mlčela. Byla jsem zklamaná.
"Jste zklamaná?" zeptala se, jako by mi četla myšlenky.
"Ano."
"Když nemůžete mluvit, musíte psát," řekla "Hodně to pomáhá."

"Pro lidi v mém věku už nejsou na světě místa, která by milovali a kam by opravdu patřili. Přestala existovat místa dětství a mládí, vesnice, kam jsme jezdili na prázdniny, parky s nepohodlnými lavičkami, kde jsme prožívali první lásky, stará města, kavárny, domy. Ještě bolestnější je, zachovala-li se jejich vnější forma, protože pak tato místa připomínají skořápku, která už nic neobsahuje. Nemám se kam vrátit. Připomíná to vězení. Obzor toho, co vidím, jsou zdi mé cely. Za nimi existuje svět, který je cizí a nepatří mi. Takže pro lidi, jako jsem já, je možný jen svět teď a tady. Každé potom je nejisté, budoucnost je jen nevýrazně načrtnutá, připomíná přelud, který může být zničen jakýmkoli sebemenším pohybem vzduchu."

"Jiskry přicházejí ze samotného zdroje světla a jsou vytvořeny z nejčistšího jasu, to říkají nejstarší legendy. Když se má narodit Člověk, jiskra začne padat. Nejdříve letí temnotou vesmírného prostoru, potom galaxiemi a nakonec, než spadne se, na Zem, otlouká se, chudinka, o oběžné dráhy planet. Každá z nich znečišťuje jiskru svými Vlastnostmi a ona tmavne a hasne.
Nejdřív udává rámec onoho vesmírného experimentu Pluto. Stanovuje základní pravidla - život je krátkou epizodou, po níž následuje smrt, která jednoho dne umožní jiskře dostat se z pasti; jiná možnost není. Život je něco jako pokusný trenažér, velmi obtížný. Proto se bude počítat všechno, co uděláš, každá myšlenka a každý skutek, ale ne proto, abys byl potrestán nebo odměněn, ale protože budují tvůj svět. Tak ten stroj funguje. Potom padající jiskra protínání Neptunovu dráhu a ztrácí se v jeho mlhovinách. Neptun ti dává všechny iluze, sny o útěku, o létání, drogy a knihy. Uran tě vybavuje schopností vzpoury, vůle, umožňuje ti nevzdávat se, je důkazem původu jiskry. Jakmile jiskra prolétá kolem prstence Saturnu, je jasné, že na ni čeká vězení. Pracovní tábor, nemocnice, normy, zákony a formuláře, nemocné tělo, smrtelná nemoc, smrt milovaného Člověka. Ale Jupiter jí poskytuje radost a potěšení, důstojnost a optimismus, krásný dárek: nějak-to-dopadne. Mars dává sílu a agresivitu, určitě se budou hodit. Když prolétává kolem slunce, je oslepená, z bývalé identity jí zůstává jen malé, zakrnělé Já, oddělené od zbytku, a tak už to zůstane. Představuji si to takto: malý trup, zmrzačená bytost s utrženými křídly, Moucha uzamčená krutými dětmi; kdo ví, jak přežije v Temnotě. Bohyně budiž pochváleny za to, že v cestě Pádu stojí Venuše. Jiskra od ní dostává dar lásky, nejčistšího citu, jediného, který ji i jiné jiskry může zachránit; díky darům Venuše se budou moci vzájemně podporovat a spojovat. Těsně před dopadem se ještě zachycuje o malou, zvláštní planetu, která připomíná hypnotizovaného králíka, netočí se kolem své osy, ale pohybuje se rychle, zahleděná do Slunce. To je Merkur. Ten dává jazyk, schopnost mluvit. Když míjí Měsíc, dostává od něj něco tak nehmatatelného, jako je duše.
Teprve pak dopadá na Zemi a okamžitě se obléká do těla. Lidského, zvířecího nebo rostlinného.
A tak to funguje."

"A jak si poradím já? Vždyť taková jsem. Můj život není základním kamenem ničeho, ani v mé době, teď, ani v žádné jiné, nikdy.
Ale proč bychom měli být užiteční a komu? Kdo rozdělil svět na neužitečné a užitečné, a jakým právem? Nemá snad bodlák právo na život? Nebo Myš, která požírá zrní ve skladech, Včely a Trubci, plevel a růže. Čí mozek byl tak drzý, že určil, kdo je lepší a kdo horší? Velký strom, křivý a děravý, přežil věky a nebyl pokácen, protože z něj nešlo nic vyrobit. Jeho příklad by měl povzbudit všechny, kteří jsou jako my. Všichni znají prospěch z užitečného, ale nikdo ho nehledá u neužitečného."

"Jeden starověký mnich, Astrolog (bylo to v dobách, kdy ještě svatý Augustin nezakázal číst budoucnost z hvězd), předpověděl z Horoskopu vlastní smrt. Měl zemřít po úderu kamenem, který mu spadne na hlavu. Proto od té doby neustále nosil pod mnišskou kapucí železnou čepici. Jednou, na Velký pátek, si ji však sundal spolu s kapucí, spíše proto, aby na sebe nepoutal pozornost církevního shromáždění, než ze snahy zalíbit se Bohu. A právě v tom okamžiku mu malý kamínek, který se uvolnil z klenby, spadl na holou hlavu a způsobil mu drobnou oděrku. Mnich si však byl jist, že se tím naplnila chmurná předpověď, takže urovnal všechny své záležitosti a do měsíce umřel.
Tak to funguje, Dione. Já ale vím, že mám ještě dost času."


Citováno z: TOKARCZUKOVÁ, Olga. Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. 1. vyd. Brno: Host, 2010. 259 s. ISBN 978-80-7294-392-0.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama