Sándor Márai - Svíce dohořívají

26. června 2017 v 22:16 | Knihomolka |  Výpisky z knih

"... Člověk žije, dokud má na zemi co dělat. Řeknu ti, jakou jsem učinil v uplynulých jednačtyřiceti letech zkušenost, když jsem žil sám v lese, zatímco ty jsi byl v tropech a cestoval po světě. I samota je dostatečně zvláštní..., někdy připomíná prales, je plná nebezpečí a překvapení. Znám všechny její varianty. Nudu, kterou se nadarmo snažíš rozptýlit uměle vytvořeným rozvrhem života. A potom náhlé výbuchy. I samota je stejně tajuplná jako džungle. Člověk žije podle přísně stanovenéh řádu, a potom se jednoho dne pomátne jako ty tvé Malajky. Má kolem sebe pokoje, titul a hodnost a strašlivě přehledný způsob života. A zčistajasna to všechno ze sebe shodí a uhání pryč se zbran v ruce anebo beze zbraně... toto je patrně nebezpečnější. Uhání do světa se strnulým pohledem v očích; kamarádi, dávní přátelé mu uhýbají z cesty. Jde do velkých měst, kupuje si ženy, všechno kolem něho vybuchuje, hledá a všude nalézá boj. A jak říkám, tohle ještě není to nejhorší. Snad ho při tom úprku odpraví jako prašivého, vzteklého psa. Snad narazí do zdi, střetne se s tisíci životními překážkami a roztříští se. Horší je, když někdo v sobě udusí hněv, který se mu o samotě nashromáždilv duši. Neuhání nikam. Nikoho nezabije. Co že dělá? Žije, čeká, dodržuje pořádek. Žije jako mniši podle nějaké pohanské, světské řehole..., jenže mnich to má snadné, protože má víru. Takový člověk, který odevzdá svou duši a osud samotě, víru nemá. Pouze čeká. Na den anebo na hodinu, kdy by všechno to, co ho k samotě dovedlo, ještě jednou probral s těmi nebo s tím, kdo ho dostali až tam. Připravuje se na tu chvíli deset let nebo čtyřicet let anebo zcela přesně řečeno jednačtyřicet let, jako se duleanti připravují na souboj. Všechno si v životě uspořádá, aby nikomu nic nedlužil, kdyby v souboji padl. A cvičí denně, jako cvičívají profesionální soubojníci. Čím že se cvičí? Svými vzpomínkami, tím, aby omámení samotou a časem neprobudilo v jeho duši a srdci smíření. Existuje totiž v životě souboj bez kordů a na ten má smysl se dokonale připravit. Ten je nejnebezpečnější."

"Na důležitější otázky člověk vždycky nakonec odpovídá celým životem. Není podstatné, co mezitím říká, jakými slovy a argumenty se brání. Nakonec, na konci všeho odpovídá fakty života na otázky, které mu svět tak tvrdošíjně adresoval. Kdo jsi?... Co jsi doopravdy chtěl?... Co jsi doopravdy věděl?... Čemu jsi byl věrný a čemu ses zpronevěřil? Vůči čemu nebo komu jsi byl odvážný nebo zbabělý?... Toto jsou ty otázky. A člověk na ně odpovídá, jak umí, upřímně nebo lživě; to ale není moc důležité. Důležité je, že nakonec odpovídá celým svým životem."

"Toto je ta největší rána, jakou může osud postihnout člověka. Touha být jiný, než kdo je; bolestnější touha v lidském srdci ani hořet nemůže. Život totiž ani jinak vydržet nelze, je to možné pouze s vědomím, že se smíříme s tím, co znamenáme sami pro sebe a pro svět. Musíme přijmout, že jsme takoví nebo onací, a musíme vědět, že sotva se s tím smíříme, život nás za tuto moudrost nepochválí, nepřipnou nám na prsa záslužný řád, když víme a snášíme, že jsme ješitní nebo sobečtí anebo že jsme plešatí a břichatí - ne, musíme vědět, že žádnou odměnu ani pochvalu nedostaneme. Toto tajemství pozůstává jenom z toho, že to musíme snášet. Musíme snášet svůj charakter, povahu, jejíž chyby, sobectví a nestřídmost nezmění ani zkušenost, ani poznání těchto vlastností. Musíme snášet, že naše touhy nenalézají ve světě plnou odezvu. Musíme snášet, že ti lidé, které máme rádi, nás rádi nemají anebo nás nemají rádi tak, jak doufáme. Musíme snést zradu a nevěru a musíme snést charakterovou anebo intelektuální výjimečnost jiného člověka, což patří k nejtěžším lidským úkolům."

"Říkala, že nikdy nechce přede mnou něco skrývat, tajemství nechce ani sama před sebou, a proto zaznamená všechno, o čem je jí zatěžko mluvit. Jak říkám, pochopil jsem mnohem později, že kdo se takto utíká do upřímnosti, ten se něčeho bojí, bojí se, že jednoho dne se jeho život naplní něčím, o co se nebude moci se mnou podělit, opravdovým tajemstvím, nepopsatelným a nevyslovitelným."

"... byl jsem opuštěný jako ten strom na pasece v mém lese, den před vypuknutím války vichřice kolem něho povyvracea celý les. Na pasece zůstal jediný strom, poblíž loveckého zámečku. Během čtvrtstoletí už kolem něho vyrostl nový les. Ten jediný strom patří ještě k těm někdejším a vztek, který se v přírodě jmenuje vichřice, vyvrátil kolem něho všecko, co s ním bylo spřízněné. A vidíš, ten strom přesto žije dodnes, s obrovskou a nepochopitelnou silou. Jaký má asi cíl?... Žádný. Chce zůstat. Život a patrně všechno, co žije, nemá jiný cíl než zůstat pokud možno co nejdéle a obnovovat se."

"Existuje něco horšího než smrt a utrpení... To, že člověk ztratí sebúctu. Existuje něco, co dokáže tak bolet, zraňovat se a spalovat, že od takových muk snad neosvobodí ani smrt - jestli v nás člověk nebo dva lidé zraní hlubokou sebeúctu, bez níž už nedokážeme zůstat lidmi. Ješitnost, řekneš. Ano, ješitnost..., a přesto je tato sebeúcta nejniternějším obsahem lidského života. Proto jsem se tajemství bál. Proto souhlasíme s jakýmkoli řešením, s řešením i podlým a zbabělým - rozhlédni se v životě, mezi lidmi najdeš vždycky taková polovičatá řešení. Někdo odejde daleko od člověka nebo od lidí, které má rád, protože se bojí tajemství, jiný tam zůstane a mlčí, věčně čeká na nějakou odpověď... Toto jsem viděl. Toto jsem zažil. Není to zbabělost, ne... Poslední obrana pudu sebezáchovy."

"Svět nakonec žádnou váhu nemá. Důležité je jenom to, co nám zůstane v srdci."


Citováno z: MÁRAI, Sándor. Svíce dohořívají. 1. vyd. Voznice; Praha: Leda; Rozmluvy, 2014. 181 s. ISBN 978-80-7335-381-0.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama