Červenec 2017

Hannah Kentová - Agnes

27. července 2017 v 20:25 | Knihomolka |  Výpisky z knih

-------------------------------

Prý musím zemřít. Prý jsem odcizila dech mužům a oni ho teď musí vzít mně. Představuji si, že jsme všichni plamínky svíčky, tučné a jasné, mihotající se ve tmě a skučení větru, a v tichu místnosti slyším kroky, hrozivé blížící se kroky, které mě jdou sfouknout a poslat můj život nahoru v šedé spirále dýmu. Vytratím se do vzduchu a do noci. Všechny nás sfouknou, jednu svíci po druhé, až zbude jen jejich světlo, v němž se vidí oni sami. Kdepak asi budu potom já?
Někdy si myslím, že ji zase vidím, tu farmu, jak v dálce hoří. Někdy mě mráz bolí v plicích a mám dojem, že vidím, jak se plameny odrážejí na hladině oceánu, a voda je tak zvláštní, když na ní to světlo mihotá. Tehdy v noci jsem se v jednu chvíli ohlédla. Ohlédla jsem se a dívala se na ten oheň, a když si dnes olíznu kůži, ještě pořád chutná slaně. A po kouři.
Nebyla vždycky taková zima.
Slyším kroky.

-------------------------------




Agnes zavrtěla hlavou. "Vědět, co někdo udělal, a jaký je to člověk, jsou dvě velmi rozdílné věci."
Tóti trval na svém. "Ale Agnes, činy hovoří hlasitěji než slova."
"Činy lžou," odsekla Agnes. "Někdy lidé nemají od začátku šanci anebo třeba udělají nějakou chybu. Když lidé začnou říkat, že někdo musí být špatná matka kvůli takové chybě..."
Tóti nereagoval, a tak pokračovala.
"Není to spravedlivé. Lidé tvrdí, že vás znají podle věcí, které jste udělal, ale ne podle toho, že by si sedli a naslouchali, co jim říkáte. I když se sebevíc snažíte vést bohabojný život, tak jakmile v tomhle údolí uděláte jedinou chybu, nikdy vám ji nezapomenou. Je jedno, jestli vaše nitro šeptá, 'nejsem taková, jak říkáte' - určuje vás to, jak o vás smýšlejí druzí."
Agnes zmlkla, aby se nadechla. začala zvyšovat hlas a Tóti přemýšlel, co tento nečekaný příval slov vyvolalo.
"A to se stalo mé matce, pane faráři," pokračovala Agnes. "Jaká opravdu byla? Nejspíš ne taková, jak lidé říkají, ale dělala chyby a ostatní si ji podle nich zařadili. Zdejší lidé vám nedovolí zapomenout na špatné skutky. Považují je za to jediné, co stojí za to zapsat."
Tóti chvíli přemýšlel. "A jakou chybu udělala tvoje matka?"
"Lidé říkají, že jich bylo mnoho, pane faráři. Ale přinejmenším jednou z těch chyb jsem byla já. Měla smůlu."
"Jak to myslíš?"
"Udělala to, co dělá tajně řada žen bez následků," odpověděla. "Jenže patřila k těm nemnoha nešťastnicím, jejichž tajemství všichni viděli."

"Pořád mám jen pocit, že to, co připadá skutečné mně, nepřipadá skutečné druhým, a podělit se s někým o vzpomínku znamená riskovat mé přesvědčení v to, co se opravdu stalo. Je farář tím mužem z mé vzpomínky, nebo je úplně jiný? Udělala jsem to já, nebo to byl někdo jiný? Magnús, nebo Jón? Je to lesknoucí se led na vodě, příliš křehký, než aby se mu dalo věřit."

"Nekrmte mě nebo vás kousnu, kousnu ruku, která mé krmí, která mě odmítá milovat, která mě opouští. Kde je můj kamínek? Vy to nechápete! Nemám vám co říct. Kde jsou havrani? Jóas je poslal pryč a oni na mě nikdy nemluví, je to nespravedlivé. Vidíte, co pro ně dělám? Jím kamínky, ničím si zuby, ale oni se mnou pořád nemluví. Jen vítr. Jen vítr mluví, ale nedává to smysl, kvílí jako všechny vdovy světa a nečeká na odpověď.
Ztratíš se. Neexistuje žádný konečný domov, neexistuje pohřeb, existuje jen neustálé rozptylování, zmařená pouť, která tě zavede všude, ale nenabídne cestu domů, protože žádný domov neexistuje, existuje pouze tenhle chladný ostrov a tvoje tmavé já na něm tence rozprostřené, dokud nepřijmeš hučení větru a nenapodobíš jeho osamělost, nedojdeš domů, jsi pryč, zmocní se tě ticho, nasaje tvůj život do svých temných vod a bude chrlit hvězdy, které si tě možná budou pamatovat, ale jestli budou, neřeknou, a když nikdo nebude vyslovovat tvoje jméno, jsi zapomenuta. Jsem zapomenuta."


Citováno z: KENTOVÁ, Hanna. Agnes. Fortuna Libri, 2013. ISBN 978-80-7321-726-6.
Obrázek: indaily.com

You Me At Six - Take on the World

26. července 2017 v 22:11 Na procházce s hudbou

Stačí slovo a postavíme se světu
Řekni jen, že trpíš a budeme čelit tomu nejhoršímu

Vidím bolest ve tvých očích
Věř mi, snažil jsem se
Ne, nemohu. Nemohu předstírat, že nevím, čím sis prošel
Měl bys vědět, že bych si přál, abych to byl já, ne ty

Je to boj, boj našich životů
Ty a já, byli jsme stvořeni k rozkvětu
Jsem tvá budoucnost, tvá minulost
Nikdy nezapomeň, že jsme byli stvořeni, abychom vytrvali
Vykroč ze stínů do mého života
Umlč hlasy, které tě pronásledují

....

Budeme bojovat, odplazíme se do noci
Náš svět, kam půjdeme, s tebou po mém boku
Klid, bouře, tomu všemu budeme čelit
Stačí jen slovo a postavíme se světu...




Marina Cvetajeva - Dům

24. července 2017 v 23:41 Chvilky s poezií

U rmenu, u lopuší...
Dům těžkovážných duší.

Dům s nedomáckým vzhledem.
Zvláštní dům. Mimo cestu.
Zůstal stát - k lesu předem,
ten dům, a zadem k městu.
Od hluku se vždy hluše
jak medvěd otočí.
Dům, z kterého se duše
dívají do očí,
do všech očí, všech oken,
jež zjeví jen prázdnotu jim...