Edmond Jabés - Kniha otázek

22. srpna 2017 v 22:40 | Knihomolka |  Výpisky z knih
KNIHA OTÁZEK

Věnování
Pramenům života a smrti, pradávným a zjeveným,
studničnímu prachu
rabínům-básníkům, jimž jsem vložil do úst svá slova a jejichž
jméno bylo v průběhu staletí jménem mým,
Sáře a Yukelovi,
konečně všem, jejichž cesty zbrocené krví a inkoustem vedou
skrze slova a lidi
a, důvěrněji, tobě, nám, tobě.

"Moře nemá schody a bolest stupně."

"Jediná minuta stačí, aby si člověk uvědomil celé století."

"Mlčíš, byl jsem. Mluvíš, jsem."

"Kdyby moře nemělo vlny, jež by je vyrvaly a vrátily moři; kdyby moře mělo příliš mnoho vln - ale ne dost - aby zaplavilo obzor; sdostatek - ale jen tak tak - aby zneklidnilo zemi; kdyby moře nemělo uši, aby slyšelo moře, nemělo oči, aby byly navěky zrakem moře; kdyby moře nemělo sůl ani pěnu, bylo by popelavým mořem smrti uprostřed slunce vyvráceného z kořenů, bylo by na smrt nemocným mořem uprostřed větví odříznutých od slunce, bylo by podminovaným mořem, jehož výbuch ohrožuje sloní paměť světa. Ale plody? Co by se stalo s plody? Ale lidé? Co by se stalo s lidmi?"


"Pokud jsme byli stvořeni proto, abychom podstupovali tatáž utrpení, abychom zemřeli touž smluvenou smrtí, proč jsme byli obdařeni rty, proč očima a hlasem, proč odlišnými dušemi a rozdílnými jazyky?"

"Nikdy ses necítil dobře ve své kůži, Yukeli, nikdy jsi nebyl tady, ale jinde; před sebou nebo za sebou, jako zima z pohledu podzimu, jako léto z pohledu jara; v minulosti nebo v budoucnosti, jako slabiky, jejichž přechod ze tmy na denní světlo je tak bleskurychlý, že splývá s tahy pera.
Přítomnost chápeš jako ten přechod, příliš rychlý na to, aby mohl být zachycen. Po přechodu pera zbude jen rozvětvené slovo se zelenými nebo už uschlými listy, slovo promítnuté do budoucnosti, aby ji přetlumočilo.
Nahlížíš do budoucnosti, dáváš náhlednout do budoucnosti a včera jsi nebyl a zítra už nebudeš.
Přesto ses pokusil pevně zakotvit v přítomnosti, být tím jedinečným okamžikem, kdy pero vládne slovem, které přežije.
Zkusils to.
Nemůžeš říci, co chtějí tvé kroky, kam tě vedou. Člověk nikdy dost dobře neví, kde začíná a kde končí dobrodružství; a ono přesto v určitém místě začíná a o kus dál, na přesně určeném místě končí;
v jistou hodinu, v jistý den.
Yukeli, prošel jsi skrze sen a čas. Pro ty, kdo tě vidí - oni tě však nevidí; vidím tě já - jsi obrys pohybující se v mlze.
Kýms byl, Yukeli?
Kdo jsi, Yukeli?
Kým budeš?
'Ty' bývá někdy 'já'.
Říkám 'já' a nejsem to 'já'. 'Já', to jsi ty a ty zemřeš. Jsi vyčerpán.
Od nynějška budu sám."

"Hledám tě.
Ve světě, kde tě hledám, nejsou stromy.
Jsou tu jen prázdné ulice,
pusté ulice.
Svět, kde tě hledám, se otevírá dalším bezejmenným světům,
je to svět, kde nejsi, kde tě přesto hledám.
Jsou tu tvé kroky,
tvé kroky, které sleduji a očekávám.
Sledoval jsem pomalé putování tvých kroků beze stínu,
aniž jsem věděl, kdo jsem,
aniž jsem věděl, kam jdu.
Jednoho dne tu budeš.
Bude to tady nebo jinde,
bude to den jako každý jiný, kdy tu jsi.
Snad už zítra.
Abych se k tobě dostal, putoval jsem po jiných trpkých cestách,
kde sůl roztloukala sůl.
Abych se k tobě dostal, putoval jsem v jiném čase, po jiných březích.
Noc je vodítkem pro toho, kdo sleduje noc.
V noci se všechny cesty rozpadají.
Byla nutná ta noc, kdy jsem tě vzal za ruku, kdy jsme byli sami.
Byla nutná ta noc a byla nutná ta pouť.
Ve světě, kde tě hledám, jsi trávou a táním.
Jsi zbloudilým výkřikem, v němž bloudím.
Ale tam, kde už nic nebdí, jsi též zapomněním v popelu zrcadla."

"Přes veškerou snahu byste nedokázali jít ani rychleji, ani pomaleji.
Mohli byste se jen pohybovat v souladu se svou krví, duchem a srdcem.
V souladu.
Nemohli byste přijít ani dřív, ani později.
Nedokázali byste to.
Jak je možné, že po měsíci přijde měsíc?
Šel jsem k Bohu, protože Bůh je můj osud.
Šel jsem ke slovu Božímu, protože slovo Boží je můj osud.
Šel jsem ke slovu,
aby se stalo mým skutkem.
Šel jsem
a jdu."


KNIHA NEPŘÍTOMNÉHO

"Píše. Píše pro svou ruku, pro své pero, aby ukonejšil pohled; protože kdyby nepsal, co by se s nimi stalo? Pero by dnes bylo nepoužitelné, zanesené rzí; ruka by se nikde nezhlížela, v žádném slově, v žádném písmenu; nenapadalo by ji žádné inkoustové podobenství; co se jeho pohledu týče, nic by jej ani na okamžik neupoutalo, utonul by ve stránce, zavřela by se nad ním. - Jedině psaní udržuje spisovatelův pohled na hladině.
Opakuje si trasu očima. Klade otázky. Nestíhá na ně odpovědět. Tolik otázek se otáčí zády k jeho jazyku, snaží se mu po paži vlézt do dlaně. Tolik přání svírá pero, dává prstům sílu sevřít pero.
Kudy jít? Cesta se musí neustále hledat. Nepopsaná stránka je plná cest. Víme, že se budeme muset pohybovat zleva doprava. Víme, že půjdeme dlouho, že to bude velmi namáhavé. A stále zleva doprava. Předem také víme - někdy -, že až stránku zcela zaplní znaky, roztrháme ji. Zopakujeme si tutéž cestu desetkrát, stokrát; cestu nosu, šíje, úst; cestu čela a duše. A všechny ty cesty mají své vlastní cesty. - Jinak by to nebyly cesty.
Jak je možné, že když máme před sebou vytyčenou cestu - případně vícero možných cest -, vydáme se obvykle tou z nich, jež nás vzdaluje od našeho cíle, vede nás jinam, tam, kde nejsme - ale možná jsme i tam? -, kromě případu, kdy nás vede inspirace, kdy jsme ve stavu přijímání nebo ve stavu milosti - ale to se stává vzácně, dokonce velice vzácně - a ti, kdo v něm jsou - ve stavu milosti -, to nevědí; myslím po dobu jeho trvání. Tím spíše, že být ve stvu milosti často znamená sejít z cesty - ze své obvyklé cesty, a vydat se a tajnější, tajemnější stezky.
Každému z nás je předurčena vlastní cesta, a ty nejdelší jsou na rozložené mapě znalosti nejkratší."

"Člověk považuje za spásu to, co má jako on začátek a konec, to, co se opakuje. Spása je voda, která uhasí žízeň proto, aby byla znovu žádána; spása je chleb, který tiší a udržuje hlad; spása je vše, co klíčí, dozrává a hospodaří pro člověka a s člověkem. Nekonečno a věčnost jsou nepřátelé dřeně a kůry. Až tu nebude vůbec nic, bude tu ještě písek, bude tu poušť k časování nicoty.
Uprostřed toho, co se už nedojímá a nezakořeňuje, uprostřed toho, co si vystačí samo se sebou a hází rukavici rozumu i ročním obdobím - Klíče k poušti odemykají pět světadílů -; uprostřed vyprahlých plání, jež zapuzovaly moře tím víc, čím víc propadaly pomalosti - Pomalost je obávaná mocnost, protože vášnivě miluje nehybnost, s níž jednoho dne splyne -; uprostřed neměnného odmítání žití, protože žít znamená uznat své meze; se člověk, jenž si konečně uvědomil svou ztrátu - vítězství své ztráty -, podobá vězni v cele. Co zmůžeme proti zdi? Musíme ji zbourat. Co zmůžeme proti mřiži? Musíme ji přepilovat. Jenže co když je tou zdí písek? Jenže co když je tou mříží náš stín na písku? Když se cíl neustále vzdaluje, je to koneckonců totéž jako zůstat stát."

"Jsem nepřítomný, protože jsem vypravěč. Skutečné je jen vyprávění."

"První věty díla jsou vždy plny naděje; pochybnosti se vloudí a rozrostou až cestou.
A na konci čeká dvojnásobná beznaděj - spisovatelova a svědkova."

"Nejsem nic.
Mám useknutou hlavu.
Nemá snad člověk stejnou cenu jako člověk?
Jako popravený, jako věřící?"

"Na rozdíl od toho, co se obecně tvrdí, není samota páskou přes oči, samota je pohled, jenž si hrdě uvědomuje své postavení pohledu; jenž si uvědomuje, že musí odmítat veškerou útrpnost a pokračovat v nastoupené dráze troufalého netvora, jinak přestane existovat.
V očích rabiho Yekela smrt krajiny, jako ve studni; v očích rabiho Maduna bděla samota. Tak jsem poznal její podobu.
Samota je dědičná. Na naši duši si činí nárok dvě sestry, siamská dvojčata. Jedna plodí smrt a druhá život."

"Mohu vnímat vše, co vidím. Stačí, abych otevřel nebo zavřel oči."

"Příběh mé duše je příběhem abecedních písmen, která svým tvarem naučila mé smysly vnímat, jak postupují skrze prostor a čas ke svému sjednocení ve slově, v čase a místě předurčených pro mé narození.
Lidé nemají k jazyku stejně daleko; v krajinách srdce a ducha, jež jsou hájemstvím slov, se totiž pohybujeme každý po svém. Jsme blíže nebo dále pravdě slova podle toho, zda jsme je sledovali, když šlo kolem, nebo zda jsme všeho nechali, abychom je překvapili.
Slovo je panensky čisté. Viděl jsem, jak se probouzelo.
Příběh mé duše je vášnivým příběhem mého hledání slova, v němž je vesmír cenou za mou myšlenku."

"Věříš v rozum, jako by byl rozumný."

"Co zbude z lidského života? Ani otisk podpatku ne.
Slovo, které přebere štafetu, zamete stopy, protože je poslušno zákonů písma.
Proto jsou všechna svědectví a všechny zprávy jen dobrodružstvím pera, jež skrze skutečnost a představy, skrze život a sny o životě pronásleduje samo sebe."

"Potřebuji tě, jako život potřebuje smrt, aby se znovu narodil, a jako smrt potřebuje život, aby zemřela."

"Tvé vědění je hluboké. Miluješ."

"Minulost promlouvá hlasem každého otisku, každého pohlazení či zranění, jimiž jsme poznamenali půdu a okolí nebo nějakou bytost. Pokoj zaplňují rozličné zvuky předepsané tichem. Zaposloucháš se do nich v okamžiku, kdy se podobny letce smyslných můr přiblíží k lampě, aby shořely. Tvé tělo, stejně jako to mé, odpovídá tisíci neviditelnými projevy, jejichž příběh známe a zamlčujeme jen my."

"Zdi pronásledují toho, kdo je opustil."

"Spíš s otevřenýma očima a svět se zakulacuje bez tebe; ten svět ti spočine na ramenou plnou vahou všech svých let - let smíchu i pláče - a až se probudíš, budeš se s ním potýkat."

"Pravé poznání znamená uvědomovat si každý den, že se nakonec nedozvíme nic; protože poznávat lze i Nicotu, která je rubem Veškerenstva, podobně jako je povětří rubem křídla.
Naše naděje je křídlem beznaděje, protože jak jinak bychom postupovali vpřed?"


• KNIHA ŽIJÍCÍHO

"Už nevím, kde jsem. Vím to. Nejsem nikde. Jsem tady."

"Jsi tady; ale to místo je tak rozlehlé, že být jeden druhému nablízku znamená být jeden od druhého tak daleko, že se nemůžeme ani vidět, ani slyšet."

"Dnes už mám velké zkušenosti s větrem," psal rabi Medrar. "Jiný vítr fouká venku a jiný vítr fouká v nás. Na vlastní oči jsem viděl srdce a mozky, které byly jen hromadami odpadků. Ta podívaná byla mnohem truchlivější než pohled na zpustošenou zemi."

"Znamená vidět zapomenout, co jsme viděli?"

"Objevil jsem jazyk a rty svého srdce a od té doby nemám ústa.
Domníváš se, že jsem nemluva, ačkoli ve skutečnosti jsem slovní úl."

"... svými slovy jsme hodlali znovu zalidnit svět..."

"Jakmile se podíváme na nějaký předmět, na nějakou krajinu; jakmile se nás zmocní dojetí vyvolané spatřením těch věcí, ty věci se změní; vdechli jsme jim život, o nějž nás žádaly, jejich minulost splývá s prvotním úžasem; existují jen skrze nás a pro nás; mimo nás existují pro všechno to, čím nejsou a co je proměňuje. A tak i Bůh, protože žije v nás, přestává být věčný. Za svůj věčný život vděčí Bůh miliardám po sobě jdoucích životů, které prožívá v lidech."


KNIHA YUKELOVA

"Jednoho rána," napsal rabi Assad, "jsem se posadil na lůžku a zjistil jsem, že v noci mě někdo rozřízl ve dví.
Od té doby se marně snažím zachránit obě půlky sebe sama."

"Přišel jsi a viděl. A nyní je svět v tvých očích."

"Jsi bohatý. Byl jsi obdařen slovem."

"Zapomnění je starobylé prázdno, v němž se točí země."

"Slovo neumírá jako člověk, ale jako slovo. Spolu s ním se rozdrobí celý vesmír."



Citováno z: JABÉS, Edmond. Kniha otázek. Praha: Argo, 2000. ISBN 80-7203-321-2.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama