Září 2017

Cruja Šalevová - Milostný život

27. září 2017 v 23:20 Výpisky z knih


"... nikdy se mi nedařilo rozdělit svůj život na dětství a dospělost, vždyť teď nejsem o nic míň dítě než tehdy, vždycky jsem ho dělila na první a druhý život, není mezi nimi žádná spojitost, v každém z nich jsem dítě i dospělá, a možná že se táta nerozdělil na dvě části, ale na tři, nebo dokonce na čtyři, přesně tohle asi člověk musí udělat, aby prožil život v klidu, rozdělit se na několik kousků..."

"... Pak třískly dveře a máma si s dekou a polštářem lehla na gauč v obývacím pokoji a za chvilku usnula, chodila jsem se na ni dívat a snažila se v jejím vrásčitém obličeji najít nějaký náznak pravdy. Pravdy o čem? Na to jsem se nikdy neptala. Ptala jsem se, koho litovat, chodila jsem od postele k posteli, pozorovala je oba ve spánku a přemýšlela, koho z nich dvou litovat, přecházela jsem po bytě s balíčkem soucitu jako s lékem, kterého je dost jenom pro jednoho, věděla jsem, že ten, kdo ho získá, bude zachráněn, ale nemohla jsem se rozhodnout, kdo to bude. Někdy jsem usnula na podlaze v půli cesty mezi nimi a ráno jsem pak cítila na tváři jejich pátravé pohledy, z očí jsem jim četla, že si nárokují všechna ta léta, kdy se snažili přivést mě na svět, téměř tolik let, kolik mi tehdy bylo, a nakonec jsem je zklamala, nestála jsem za tu námahu, nepřinesla jsem s sebou spásu, mohla jsem jim dát jen svůj soucit, který mě tížil a skličoval, protože jsem ani nevěděla, komu z nich ho poskytnout, a nakonec jsem ho dala sama sobě..."

"Co je na tvým životě tak špatnýho? zeptal se najednou posmutněle a já odpověděla, ani přesně nevím, není to nic určitýho, asi to, že je můj, že já mu patřím a jsem v něm hluboko pohřbená."

"...začala jsem si představovat, jak budu Arjemu o tom hlídači vyprávět, i když v tom příběhu není žádné ponaučení. To je nejspíš podstata lásky, chuť vyprávět každou hloupost, která vás potkala, v naději, že než ten příběh projde spletitou cestu od vašich úst k uším toho druhého, dostane smysl..."

"... máš život před sebou, Jaaro, proč tolik pospícháš, abys už byla na konci, užuž se začneš otevírat možnostem, ale při prvním zklamání se zase uzavřeš, bylo to snad poprvé, co se staral o mě, o můj svět a připadala jsem si z toho trochu nesvá, co se mi najednou dere do soukromí, rozmrzele jsem se zeptala, co tím myslíš. To není nic konkrétního, řekl, nejde o detaily, jde o celkovej obraz, místo, aby ses postavila ke svýmu životu čelem, nic neděláš, jen ve střehu vyčkáváš ve svým doupěti, čas od času z něj sice vyrazíš, ale hned zase zalezeš zpátky. Máš na to samozřejmě právo, každej je odpovědnej sám za sebe, ale tebe to deprimuje, to je vidět, nestačí ti povalovat se v doupěti, chceš víc, ale potom musíš riskovat a k tomu ty nemáš odvahu.
Ale já riskuju, vždyť jsem teď tady, zkoušela jsem se bránit, ale on mě povýšeně přerušil, znovu se zabýváš detaily, nejde o to, kde strávíš jednu nebo dvě noci ve svým životě, jde o to, jak řídíš celej svůj život, jestli ho ovládáš, nebo se jím necháváš ovládat, a já se zahanbeně přikrčila, tolik jsem si přála být tou ženou, kterou popisoval, ženou, co ovládá svůj život, která nepotřebuje žádného muže, která nepočítá zisky a ztráty, která neplatí vysokou cenu za sebejistotu, která si jde svou cestou, a představovala jsem si silnou a pevnou budoucnost bez Joniho, který mě oslabuje tím, že o mě příliš pečuje, i bez Arjeho, v malém podkrovním bytě, protože náš byt doopravdy je takové temné a pochmurné doupě a já se z něj musím přestěhovat do bytu, ze kterého je všechno vidět z výšky, ze kterého je vidět celý obraz, a ne jenom drobné detaily, které vždycky přitáhnou moji pozornost, budu spát, s kým budu chtít, a ne s tím, kdo mi slíbí, že se mnou navždycky zůstane, někdy i s Arjem, je to moje tělo a já se ještě ani nerozhodla, co s ním, co pro mě znamená, bude si žít svým vlastním tajným a divokým životem, bude to můj kůň a já na něm budu jezdit beze strachu. Síla té vize, která se přede mnou ostře a jasně rýsovala, mě na okamžik ohromila, ale hned mi klesla nálada jako kdysi, když jsem zkoušela kreslit, v mé hlavě byl obraz dokonalý a kouzelný, ale cestou na papír se všechno rozmělnilo a vyšla z toho ubohá mazanice, tak se mi jevila i ta propast mezi kouzelnou vidinou a její realizací. Viděla jsem samu sebe, jak v lepším případě trénuju skok ze střechy nad svým půdním bytem, ve kterém je pořád zima a kromě mámy mi tam nikdo nevolá, občas zaskočí na návštěvu Joni se svojí novou manželkou a přinesou mi zbytek šouletu, ani si ho neohřeju a sním ho studený, slzy mi budou kapat do talíře, přepadla mě sebelítost a pak jsem na něj dostala vztek, kdo je, že se mi pokouší řídit život, ty jsi taky byl po celý ty roky ženatej, namítla jsem jemně, i ty ses uzavřel možnostem, a on řekl zase tím pánovitým tónem, tys mě nepochopila, to nemá s manželstvím nic společnýho, týká se to toho, jak chápeš sama sebe, manželství je tady podružná věc, můžeš být sama a všechno si zavřít, anebo být vdaná a otevřít se, otázkou je, jestli celej život prožiješ jako žačka, která se bojí učitele, tu a tam se uleje z hodiny, ale dál se tváří nevinně, aby se to nedoneslo rodičům, anebo jseš sama sobě nejvyšší autoritou, v dobrým i zlým a se všemi následky. Připadá mi, že se pořád ještě snažíš přizpůsobit okolí tak, abys nevyčnívala, abys neplatila příliš vysokou cenu, na střední to možná funguje, ale prožít takhle celej život by byla škoda...
Seděla jsem vedle něj, schlíple a schouleně, bolelo mě v zádech, nemohla jsem se pohnout, jako by všechny moje svaly sevřela studená ruka, věděla jsem, že má pravdu, je to přesně tak, ale co s tím mám dělat, stojím uprostřed velikého nepořádku a nevím, odkud mám začít uklízet, jestli to vůbec za jeden život můžu stihnout nebo jestli je lepší se o to ani nepokoušet, a nenáviděla jsem ho zato, že se mi tak hrubě vecpal do soukromí, vyfotil mě bez mého vědomí, jak sedím na záchodě a dloubu se v nose, a teď přede mnou tou fotkou mává a říká, to jsi ty, řekni sama, mohl by tě někdo milovat?"

"...pane profesore, jak mě to už několik dní souží, osud toho tesaře, kterého lstí oloupili o ženu, a nakonec mu bylo ještě přisouzeno sloužit jí a jejímu novému muži a jeho zoufalé slza kapaly do jejich pohárů. Už několik dní s ním, abych tak řekla, soucítím a proklínám učedníka, který mu uloupil ženu, i ji samotnou, že mu v tom pomáhala, ale dnes ráno, cestou k vám, jsem něco pochopila.
Co jste pochopila? měřil si mě pochybovačně, na jeho plných rtech ještě ulpíval onen chrapot připravený znovu se probrat a já se snažila zastavit ho otázkou, co podle vás oplakával, když nad nimi stál a posluhoval jim?
Co tím chcete říci, vždyť je to jasné, napřímil se vedoucí katedry, plakal sám nad sebou, nad ženou, která patřila jinému, nad hroznou křivdou, která se mu stala! Pozoruju jeho rty, jak se s jistotou setkávají a loučí, a říkám, ano, to jsem si také do dnešního rána myslela, ale teď jsem pochopila, že nepláče nad křivdou, kterou utrpěl, ale nad křivdou, kterou způsobil on své ženě, to on je tím špatným v tomhle příběhu, je dokonce horší než jeho učedník a rozhodně je horší než jeho žena.
Na čem se vaše tvrzení zakládá, zeptal se chladně, téměř s výsměchem, a já se bála, že se právě rozplývá zbytek důvěry, kterou v mě ještě měl, teď se i on obrátí proti mně, nesmím polevit, vytáhnu z tašky knihu a otevřu ji dokořán. Zakládám ho na tom, co je tu napsáno, proč vůbec souhlasil s tím, že ji pošle k učedníkovi, aby dostal půjčku? Vždyť ji tady jasně vystavuje nebezpečí jen proto, aby mu vymohla peníze, a jak to, že se po celé tři dny nenamáhal jít ji hledat, tři noci uléhal bez ní a ráno bez ní vstával, teprve třetí del šel za učedníkem, aby se ho zeptal, co se jí stalo, a když uslyšel, ž ji cestou obtěžovali mladíci, místo aby ji k sobě přivinul, postaral se o ni a utěšil ji, s lehkým srdcem svolil, že ji zapudí, hned jak mu učedník nabídl peníze, aby ji mohl vyplatit. Proč nic nepřezkoumal, proč si nic neověřil, proč se nezeptal jí, vždyť ji do toho dobrodružství poslal sám. Copak to nevidíte? Skrývá se tu nepřetržitý řetězec pochybení a selhání, máme ho tu přímo před očima, nepřetržitý řetězec pochybení, kvůli kterým byl vynesen rozsudek.
Vedoucí katedry ke mně vyslal zmatený pohled a rychle zamrkal, na chvilku jsem si pomyslela, že mě vyhodí ale pak se z jeho hrdla ozval vážný hlas, ale ani ta žena mi nepřipadá hako neviňátko, Jaaro, tu pověst jsem sice nijak dopodrobna nestudoval, ale mám dojem, že ona tomu učedníkovi pomáhala.
Jak to můžete vědět, zaútočila jsem na něj, vždyť ji nemůžeme soudit ani podle jejích pocitů, ani podle slov, protože o těch se tam nepíše, ale ani podle jejích činů, protože ona je zcela pasivní. Byla vyslaná k tesaři svým manželem, neví se, jestli s ním zůstala tři dny o své vůli nebo jestli tam byla uvězněná, možná že on sám ji obtěžoval, tak jak to tvrdil o mladících, pak se s ní muž rozvede a tesař si ji vezme. Není divu, že je ochotná provdat se za učedníka poté, co ji manžel tak hanebným způsobem opustil, vy nevidíte, že ji ta pověst nijak neviní?
Vzal si ode mě otevřenou knihu a četl v ní, oči pečlivě sledovaly každé slovo. Ano, uznal, zdá se, že její skutky proti ní nesvědčí, a proto ji nelze vinit, i kdyby byla vinna, nelze ji obviňovat.
Správně, říkám povzbuzeně, ale víte, koho ještě ten příběh odsuzuje kromě tesaře a jeho učedníka?
Koho, zeptal se se zájmem, a já řekla, vás, mě, všechny posluchače a čtenáře všech generací, kteří se nechali zmást zjednodušujícím výkladem budícím slzy a ignorovali skutečný běh věcí. Nejsnažší je litovat podvedeného, poníženého plačícího muže, ale copak je možné ignorovat krutou osudovost detailů. Příběh mate čtenáře schválně, vystavuje je zkoušce, ani my jsme v ní neobstáli.
Máte pravdu, povzdechl si a rozhodil ruce, jako by se omlouval, milovaná kniha mu zapadla hluboko do klína a já věděla, že se s ní už nerozloučí, ale proč nás podle vašeho názoru ten příběh mate?
A proč nás mate život, říkám, podívá se na mě a já v jeho očích vidím, jak spolu bojují, jedno oko je při mně a druhé proti mně.
Pamatujete si, co odpověděl Bůh Mojžíšovi, vemlouvám se přívětivému oku, Mojžíš sepsal Tóru a stěžoval si na větu, která otvírala ústa odpadlíkům, a Bůh mu řekl, synu Amramův, piš, a kdo bude chtít chybovat, pochybí!
Vy si myslíte, že se chybě dá vyhnout? Kdo chce chybovat, pochybí v každém případě, oba jsme se zjevně chtěli mýlit ve čtení toho příběhu, každý z vlastních důvodů, ale to nevadí, protože všichni tři už zemřeli a rozsudek byl vymazán, ale ti, kdo chybně čtou vlastní život, platí skutečnou cenu.."



Citováno z: ŠALEVOVÁ, Cruja. Milostný život. Praha: Eroika, 2003. ISBN 80-86337-35-9.

Justine Lévy - Nic vážného

23. září 2017 v 0:53 Výpisky z knih

"... Tehdy, když mě máma opouštěla, měla jsem čtyři roky, dovedla mě do Twickenhamu, kde táta mívával dostaveníčka, dovedla mě s velkým hnědým kufrem, malou taštičkou a plastovým kufříkem, který dávají dětem v letadlech, když cestují samy a od kterého jsem se nechtěla odloučit ani v noci; ale byl tu rozdíl, malý rozdíl, neopouštěla mě kvůli někomu jinému, kvůli jinému dítěti, které by měla raději, opustila mě pro mé dobro a jednoho dne se vrátí. Adrien mě opustil kvůli jiné ženě. Adrien se nevrátí. Tohle znamená být dospělá.
Být dospělá, znamená být nahraditelná."

"Mám ještě čas se obrnit? Mohla bych vůbec existovat bez berličky jako je Xanax, pořádně se rozhlížet okolo sebe, postavit se životu čelem? I když jsem krátkozraká? Dokonce, i když bez čoček vidím jen mlhu? Dokonce, když se schovávám za svou krátkozrakost, mám dojem, že mě lidé vidí tak, jak já vidím je, rozmazaně, a vlastně mi to tak vnitřně vyhovuje?
Je těžké postavit se světu čelem. Je těžké dívat se na věci ze správného úhlu, naslouchat jim, umět si poradit bez pomoci. Jestlipak bych mohla žít bez čoček? Jestlipak to nejsou ony, které mě chrání? Jestlipak bych znovu mohla prožít tu dřívější dobu, tu dobu, kdy jsem neměla strach, kdy se věci zdály být snažšími, dobu, kdy nikdo neumírá, kdy se rakovina objevuje jen v dílech spisovatelů, kde Adrien byl mužem mého života, kde táta všechno zařídí?"

"Trochu provinilá, ale jen neznatelně, jako uprchlík, jako bych porušila nějaké pravidlo, ale ne moc přísné pravidlo, vlastně takové úplně bezvýznamné pravidlo. Šťastná, že jsem si vybrala, že jsem našla sílu se rozhodnout, vlastně to nebylo tak těžké, ani to tolik nebolelo, vlastně to vůbec nebolelo. Myslela jsem vůbec na bolest, kterou jsem způsobila Gabrielovi? Ne. Myslela jsem jen na sebe; na bolest, kterou mi to nezpůsobilo, přesně stejně, jako když jsem opustila mámu. Poslušné děti někdy bývají kruté. Musím si dávat pozor, řekla jsem si, aby si nakonec někdo nevšiml, že jsem monstrum."

- Mluvíte pořád tak rychle? otázal se.
- Myslím, že ano.
- Proč?
- Ze strachu.
- Z jakého strachu?
- Že budu příliš dlouho unavovat okolí, myslím.
- Cítíte se deprimovaná?
- Ne, jen taková nanicovatá. Někdy nahoře, někdy dole. Mám v sobě prázdno, chápete. Je to jako hélium, odnáší mě to daleko od lidí, daleko od věcí, ale tohle není ten problém.
- Co je problém?
- Mám pocit, že bych někdy chtěla být někým jiným.

"... A potom je třeba říct, že jsem lhala, jako když tiskne. Možná jsem tím něco chtěla změnit, možná si on myslel, že jsem hypochondr a lenivá a egoistická a bláznivá. Proč jsem lhala? Protože i přes to všechno, i přes to peklo, které jsem prožívala, jsem s tím nechtěla přestat. Protože jsem nechtěla být taková jako dřív, být milou malou Louisou, která má strach, která se ukrývá, která se červená. A lhala jsem, protože jsem se styděla. Za žádnou cenu jsem nechtěla, aby věděli, že potřebuju berličku, abych mohla být dospělá. Styděla jsem se za to, jaká jsem, když jsem nahá, bez amfetaminů, bez mého převleku Superlouisy."

"... Mechanicky vykonávat každodenní záležitosti, které člověk obvykle dělá, aniž by na ně myslel, abych to byla schopná zvládnout, vysprchovat se, dojít pro chleba, čelit všem ostatním; všem, kteří mi naháněli strach, stejný strach jako dřív, když jsem ještě nic nebrala. Protože teď bylo jediným cílem, abych byla aspoň tohoto schopná. Stačilo, abych se zvládla přetvařovat. Ale superschopnosti, bystrost, inteligence, stejné myšlenky jako můj otec, tohle všechno už bylo pryč. Už jsem k tomu neměla přístup, amfetaminy mi nejdřív otevřely svět a pak ho znovu zavřely a já jsem začínala jako dřív; chodit po špičkách, omlouvat se, mít pocit, že neustále vyrušuji, ž neustále říkám hlouposti a pořád mám strach, že mě Adrien opustí. Převlek mě už neschovával a bez něho jsem byla nic; co je to vlastně za převlek, když v něm nikdo není?"

"Největším problémem v takovéto situaci je znovu se učit. Znamená to znovu se naučit milovat, smát se, procítit, bavit se; znovu všechno vybudovat jako po velkém požáru nebo se naučit jako ochrnutý člověk, nebo jako ten, kdo všechno zapomněl, jako ve filmu od Hitchcocka a kdo si musí znovu vyplnit paměť."

"Ano, možná je to takhle lepší. Asi jsme se museli rozejí t, abychom dospěli. Asi to byla jediná možnost, jak dozrát před tím, než začneme stárnout, abychom se jednoho dne nestali velkými rozmazlenými dětmi. Možná to bylo nutné proto, abychom si uvědomili, co doopravdy znamená milovat. Milovat neznamená být stejní, chovat se jako dvojčata, představovat si, že jsme nerozlučitelní. Milovat znamená nebát se, že budeme opuštěni a že přestaneme milovat. Milovat znamená přijmout i to, že jenom já budu mít problémy a budu je muset řešit sama; nevěděla jsem, že i tohle obnáší láska; mám pocit, že teď už o tom vím o trochu víc."

"A už toho mám dost, dávat si pořád na něco pozor. Mám dost své krátkozrakosti, hluchoty nebo mlčení. Ale mám i dost toho být uzavřená sama do sebe se všemi pocity, které jsem zapudila, se všemi slovy, které už nechci vyslovit; raději zemřu, než bych je vyslovila, tahle použitá slova patří do odpadu, už byla jednou použita; je to jako moje srdce a tělo, které jsou z druhé ruky, taky už milovaly a pak trpěly a co z toho? Nemůžu se reinkarnovat, ani se převtělit do duše někoho jiného, v každém případě jsou ta slova pořád se mnou, v mé hlavě, v mém krku; Pablo je hltá, když mě líbá; co si vlastně myslíš, ty hloupá? Vážně věříš, že já neslyším ta zamilovaná slova, která nechceš vyslovit? Samozřejmě, že má pravdu. Stydím se za to, že o těch slovech přemýšlím, a ještě víc se stydím, že je nemůžu vyslovit. Mám dost toho chladna, které v sobě mám. Mám dost toho, že mi není horko ani zima. Mám dost toho, že jenom proplouvám životem, radostí, neštěstím, mezi lidmi, corridou, smrtí. K čertu s tím falešným životem. K čertu s tmou, tichem, anestézií, kočkami, džínami. Pablo má pravdu. Musím přestat s životem jen na půl. Musím se naučit brečet. Musím přestat zadržovat slzy, budu mít z toho v obličeji celulitidu. Musíš přestat s tím strachem ze života, řekl mi onehdy na letišti. Pokaždé když si nahlas pustíš rádio v koupelně, vím, že se jdeš vyčůrat. Musí s tím přestat. Kristepane. Musíš přestat s tou nadnesenou láskou, krásnou a noblesní, s dokonalými milenci. Po ránu jsme nevyspalí, je nám cítit z úst; ale je to tak, to je život a musíš to přijmout. Život je i o tom, že jednoho dne opustím Pabla, nebo Pablo opustí mě. Bude to možná jednou, až mě bude mít plné zuby a bude to smutné, ale nebude to tragédie. A potom smutek zmizí, takjako mizí štěstí, jako mizí život, jako vzpomínky, na které někdy chceme zapomenout, abychom méně trpěli, a které mícháme se vzpomínkami někoho jiného nebo se lží. Nevýrazná vůně kokosového mléka, chodidla poškrábaná od vietnamek, obrovské stonožky běhající po zemi, načervenalá voda řeky Garapoa, rozcuchaný oslík, který se válí v kalužích, a ten velký žlutý pes, co za námi chodí od našeho příjezdu; máme už s Pablem společné vzpomínky, už tu jsou, rozednívá se. Vidíš, Louiso, to je nový začátek, řekl mi toho rána. A to má opravdovou cenu, znovu začít. Nemiluju ho tak, jak jsem milovala Adriena. Nemiluju ho už tak, jak se mají rádi děti. Život je vlastně jen náčrtek. Každá událost je jen skicou té příští, škrtáme, přepisujeme, a když už je to téměř čisté a bez chyb, tak je konec a nám nezbývá než odejít, proto je život tak dlouhý. Nic vážného."


Citováno z: LÉVY, Justine. Nic vážného. Brno: Jota, 2011. ISBN 978-80-7217-810-0

Jeffrey Eugenides - Sebevraždy panen

18. září 2017 v 23:33 Výpisky z knih



"Děti! Jak je máma porodí, už je nepoznává."

"Dívky způsobily, že sebevražda pro nás nebyla velkou neznámou. Když se později někteří z našich známých rozhodli odejít z tohoto světa - přestože si například ještě přechozího dne vypůjčili nějakou knížku -, pokaždé jsme si představovali, že si vyzuli těžké boty a vstoupili do rodinné chatky na písečné duně s výhledem na moře, jejíž zatuchlé prostředí v nich vzbuzovalo řadu asociací. Jeden jako druhý si v oblacích přečetl řecky psaná znamení, kterými stará paní Karafilisová dávala najevo své utrpení. Přestože každý z nich kráčel po jiné cestě, měl jinou barvu očí nebo jinak zakláněl hlavu, tohle tajemství rozluštili všichni, ať už bylo výrazem zbabělosti nebo odvahy. Dívky je v tom jen předběhly. Zabily se kvůli umírajícím lesům a kvůli kapustňákům zmrzačeným lodními šrouby ve chvíli, kdy se vynoří nad hladinu, aby se napili z hadice. Zabily se při pohledu na hromadu ojetých pneumatik, která se tyčila výš než pyramidy, zabily se, protože marně hledaly takovou lásku, jakou nemohly najít u žádného z nás. Muka, která dívky trhala na kusy, lze nakonec vysvětlit prostým, vědomým nepřijetím takového světa, jaký jim byl předáván - světa s mnoha chybami."

"Kořeny těchto sebevražd netkví ve smutku či záhadě, nýbrž v sobeckosti. Dívky vzaly do vlastních rukou, které je lepší nechat na Bohu. Měly příliš velkou moc, než aby mezi námi mohly žít, byly příliš sebestředné, vizionářské i slepé. Nezbyl po nich život, který pokaždé překoná přirozenou smrt, ale pouhý seznam těch nejobyčejnějších, nedůležitých skutečností: tikání nástěnných hodin, zšeřelý pokoj uprostřed bílého dne a drzost lidské bytosti, která myslí jen na sebe. Bytosti, jejíž mozek nevnímá nic jiného, aktivují se v něm pouze body zaznamenávající bolest, pocit osobní ublíženosti, ztracené sny. Všichni ostatní blízcí lidé mizejí v dálce, jako by dívky odplouvaly na obří ledové kře, zmenšují se, až z nich zbývají jen černé tečky mávající maličkýma ručkama mimo doslech. A potom už provaz přehozený přes trám, pilulka na spaní vyklepnutá do dlaně s prolhaně dlouhou čarou života, okno rozražené dokořán, zapnutá trouba a tak podobně. Dívky nás vtáhly do svého šílenství, protože nám to nedalo, museli jsme se vracet v čase, jít v jejich šlépějích, přehodnotit jejich myšlenky - a uvědomit si, že žádná z nich nevedla naším směrem. Neodokázali jsme si představit prázdnotu bytosti, která si přiloží žiletku k zápěstí a podřeže si žíly - prázdnotu a klid. Museli jsme si vymáchat čumáky v jejich posledních stopách - bláto na podlaze, podkopnutý kufr -, museli jsme se nadýchat vzduchu v místnostech, kde spáchaly sebevraždu. Nakonec není podstatné, kolik jim bylo, ani fakt, že to byly dívky. Záleží pouze na tom, že jsme je milovali, ale ony naše volání neslyšeli a neslyší ho ani teď, když na ně voláme ze skrýše v koruně stromu, ať vyjdou z těch pokojů, kam se uchýlily, protože chtěly být samy - samy navždy a samy při sebvraždě, která je hlubší než smrt. A my už nikdy nenajdeme dílky, z nichž bychom tyhle dívky mohli znovu poskládat."


Citáty převzaty z: EUGENIDES, Jeffrey. Sebevraždy panen. Brno: Host, 2013. ISBN 978-80-7294-785-0.

Jiřina Hauková - Cesta

14. září 2017 v 23:56 Chvilky s poezií

Vyšli jsme jednoho rána na neznámé pobřeží
v krajině, kde jsme dosud nikdy nebyli,
a úzkým hrdlem jsme vešli do láhve údolí,
jehož zaoblené stěny byly vystlány mechem.

Uchopil jsi mě, protože dosud nikdy
jsme nebyli vzdáleni v takové cizotě,
a přesto, že dlouho jsme spolu šli,
měli jsme k sobě tak daleko,

že jsme se jeden o druhého báli,
ale také sebe jsme se báli,
jako ve chvílích, kdy jsme se poznávali,
a nevěděli ještě, kdo je ten druhý.

Kraj začal bez květin,
na návětrné straně lišejník žil svůj život
a přeslička rozbujela do tvaru obludného,
jako by vzkřísila své předky z pravěku.

Všichni se ztratili a my jsme se ztráceli,
v mlze jeden druhého nevidíce,
jako bychom se už nepotřebovali,
jako bychom se už neznali a nepoznávali.

Taková opuštěnost, jež na všechny padla,
a nikde nebylo živáčka, ledová hradba
se drolila v kapky, v déšť,
a nic kolem nás nebylo pravda.

Strom nebyl stromem, potok potokem,
my nebyli sebou samými.

Jak jsme se dostali se, kde nepotkáme
jedinou stopu člověka.

Protože nikdo nesnese takovou samotu,
která by byla zalidněna přesličkou,
vyrostlou do prahorní výše,
a lišejníkem šedým, hustým v návětrné straně.

Ale někudy vede cesta z těchto krajů,
protože člověk, který sem zabloudí, brání se zůstávat
v takovém údolí, které dnes jenom zahlédne,
ale dávno už nezná.

Ale co kdyby se mu zalíbilo v té samotě,
co kdyby se mu zalíbilo v té opuštěnosti?


zdroj obrázku: lamenteemeravigliosa.it

I. A. Gončarov - Oblomov

11. září 2017 v 0:01 | Knihomolka |  Výpisky z knih
...
"Moc vás ale prosím - jednu věc si určitě přečtěte; věřte mi, že se chystá jedna mimořádně velkolepá věc, taková poéma: Láska úplatného muže k padlé ženě. Kdo je autor, vám zatím říct nemůžu, teď je to ještě tajemství."
"Oč konkrétně jde?"
"Odhaluje se tam celý mechanismus dění v naší společnosti, a to vše je přitom podáno nanejvýš poeticky. Mluví se tam o všech hybných pákách našeho života a předvedena je celá společenská hierarchie. Autor do svého textu jako před soudní tribunál povolává slavného, ale nemravného potentáta a celý houf úplatkářů, kteří myslí jen na to, jak by ho ošidili; k tomu jsou tam názorně ukázány veškeré kategorie padlých žen - Francouzky, Němky, Estonky - a to všechno, naprosto všechno... s neuvěřitelnou, až drásavou působivostí... Už jsem slyšel úryvky a musím říct, že ten autor je gigant! Slyšíte v něm tu Danta, tu Shakespeara..."
"Vida, komu se chce rovnat!" podotkl užasle Oblomov a dokonce se mírně přizvedl.
Pěnkin zničehonic umlkl; zřejmě si uvědomil, že tohle už poněkud přehnal.
"Jen si to přečtěte a uvidíte sám," dodal teď už bez jakéhokoli zápalu.
"Nene, Pěnkine, takové věci já číst nebudu."
"Ale proč ne? Způsobilo to poprask, všude se o tom mluví..."
"Aťsi! Vždyť tohle často bývají lidé, kteří nedokážou nic jiného než mluvit. Takoví se věru najdou."
"Proboha tak si to přečtěte třeba jen ze zvědavosti."
"A co bych z toho měl?" obránil se Oblomov. "Ti píšou jen proto, že se tím baví..."
"Jaképak baví?! Ani netušíte, jak je to věrné! Že by vás to snad i rozesmálo... Hotové živé portréty. Když si takový autor někoho vezme na paškál, třeba kupce, nebo úředníka, oficíra či hlídače, jako by je do knížky přetiskl živé!"
"A proč se s něčím takovým tak moří? Jenom tak pro povyražení, či co? Že ať si vybere, koho chce, vždycky je to přesné? Zato tomu obvykle chybí život - není tam lidské pochopení a soucit, není tam humanita, jak tomu říkáte vy. Jen samá nadutá samolibot. Oni ty zloděje a padlé ženy zobrazují tak, jako by je chytali po ulicích a vedli je rovnou do kriminálu. V takových příbězích žádné tiché slzy nenajdete, jen hlučný hrubý smích a zlobu..."
"A co víc byste chtěl? Vždyť je to skvělé, zrovna jste to sám báječně popsal: je v tom palčivý vztek, žlučovitý výpad proti nemravům, opovržlivý posměch na adresu vší té nízkosti... je v tom opravdu všechno!"
"Ne, všechno určitě ne!" rozohnil se najednou Oblomov. "Jistě, jen ať takový spisovatel vykreslí zloděje, padlou ženu či nafoukaného hlupáka, ale nesmí zapomínat na člověka. Kde v tom vidíte lidskost? Přece byste nepsal jen hlavou!" skoro syčel Oblomov. "To mi chcete tvrdit, že myšlenka nevyžaduje srdce? Nene, ta je zúrodněna láskou! Ležícímu podejte ruku a zvedněte ho, a když je s ním zle, tak nad ním alespoň trpce plačte a netupte ho. Milujte ho, hledejte v něm sebe sama a zacházejte s ním, jako byste to byl vy sám - teprve pak vás začnu číst a sklánět se před vámi..." konstatoval Oblomova poklidně a poklidně se uložil zpátky na pohovku. "Ti by předváděli zloděje nebo děvku," mínil dál, "ale na člověka zapomenou, anebo ho vykreslit neumějí. Jaképak je tohle uměné, jaké poetické barvy jste odhalil? Jen si klidně tepejte neřest a špínu, jenom mi prosím netvrďte, že je v tom poezie!"

...
"Co přesně se ti na tom nelíbí?"
"Na co si vzpomeneš: to věčné běhání sem tam, ty věčné souboje ubohoučkých vášní, a na mysli mám hlavně lačnost, vzájemné zákeřné podrážení nohou, klepy a řečičky, popichování... to slídění, kdy tě každý zkoumá od hlavy až k patě; a když tak člověk poslouchá, o čem se ti lidé baví, hlava se mu zatočí, že z toho zpitomět může. Na první pohled všichni vypadají tak solidně a inteligentně, ale co od nich slyšíš? 'Támhleten dostal to a to, a támhletomu pronajali ze státního!' - 'Prosím vás, a za co?!' křikne hned někdo. Anebo zase: 'Támhleten včera projel velké peníze v klubu, a támhleten si přijde na tři sta tisíc!' Panebože, taková nuda...! Kde v tom všem hledat člověka? Kde je jeho lidská podstata? Kam se vytratila, proč se rozsypala na takové malichernosti?"
"Něčím se přece ta velkosvětská společnost zabývat musí," poznamenal Štolc, "a každý má své vlastní zájmy. Takhle už to v životě chodí..."
"Velkosvětská společnost! Já mám takový pocit, Andreji, že mě do toho světa taháš schválně, aby se mi do něj příště nechtělo. To je mi pěkný život! Co tam asi tak objevím? Skutečného ducha, skutečnou srdečnost? Jen si zkus představit, kolem čeho se tohle všechno točí - a nenajdeš nic, žádnou opravdovou hloubku, nic, co by bralo za srdce. Jsou to umrlci, ospalci horší než já, ta tvoje velkosvětská společnost. Jaký mají v životě cíl? Dobře: tak neleží a místo toho denodenně poletují sem a tam jako mouchy, jenže jaký to má smysl? Člověk někam přijde a kochat se může jen tím, jak symetricky je kdosi rozesadil, jak spořádaně a zadumaně sedí... u karet. To je mi tedy nádherný život úděl, jen co je pravda! Skvělý příklad pro hloubavce, hledajícího ducha v pohybu! Copak tohle nejsou umrlci? Co vsedě prospí celý život? Oč já sem horší než oni, když si ležím doma a nemořím si u karet hlavu trojkami a svršky?
Nebo ta naše báječná mládež, co dělá ta? Copak ta taky nespí, jak tak korzuje a v kočárech se projíždí po Něvské nebo vesele tančí? Vždyť je to den po dni jen tupé marnění času! A uvědom si s jakou pýchou a nevídanou odpudivou nadutostí pohlížejí na ty, co nejsou oblečeni jako oni, co nemají tak zvučné jméno a vysoké postavení. A ti nešťastníci se ještě cítí být nade všemi, nad vším tím hemžením: 'Kam my patříme, tam se nikdo jiný nedostane, jsme v první řadě, na bále u knížete N., kam nikdo jiný nesmí!' Jenže když se pak někde sejdou, ožerou se a poperou jako ta poslední chátra! Copak ti také nespí, ale naopak žijí? A nejde jen o mládež, dospělí jakbysmet. Scházejí se, navzájem se hostí, ale srdečnosti, vlídnosti a opravdové vzájemnosti v tom není ani za mák! Na oběd či na večeři přicházejí jako do práce v kanceláři: bez nálady, studeně, aby se hostitel pochlubil svým kuchařem a salonem, a pak se začnou jiným potají pošklebovat a navzájem si okopávat kotníky. Předevčírem u oběda jsem najednou nevěděl, kam s očima, nejradši bych býval pod stůl zalezl, když propuklo to všeobecné propírání těch, co tam nebyli: Tenhle je hlupák, tamten mizera, ten je zloděj a tenhle zase k smíchu... učiněná štvanice! Tohle vykládají, a přitom jeden po druhém loupou očima tak, že je hned jasné: Jakmile vypadneš, dočkáš se téhož... Tak proč se potom scházejí, když jsou takoví? Proč si tak okázale tisknou pravice? Nedočkáš se od nich ani upřímného smíchu, ani záblesku nějakých sympatií! Snaží se domů nalákat zvučná jména s tituly a pak se chlubí: Byl u mě ten a ten, anebo zase já byl tam a tam... Copak to je nějaký život? Tohle já prostě nechci. Copak v takovém světě se něčemu přiučím, copak z něčeho takového můžu něco mít?"
"Víš ty co, Iljo? Ty uvažuješ jako antický mudrc, takhle to všichni psali ve starobylých knihách. Ačkoli aspoň že tak: přinejmenším uvažuješ a nespíš. Co dál? Pokračuj."
"Nač bych pokračoval? Jen se rozhlédni kolem sebe - tady svěží zdravou tvář nemá nikdo..."
"Takové už je tu klima," přerušil ho Štolc. "Ty jsi ve tváři taky celý pomačkaný, i když neběháš a jen se válíš."
"Nikdo tu nemá jas a klid v oku," nedal se vykolejit Oblomov, "všichni jako by jeden druhému nakazili takovou mučivou ustaraností a sklíčeností, pořád jako by se po něčem pomateně pídili. A kdyby alespoň hledali pravdu a štěstí pro sebe i pro jiné, ale to ne - když přítel slaví úspěch, blednou vzteky. Jiný zase zítra musí k soudu, případ se vleče už pátý rok, protistrana má navrch a on se celých těch pět let kojí jedinou představou a jediným přáním: srazit toho druhého k zemi a na jeho zkáze vystavět budovu vlastního blahobytu. Pět let jen chodit k soudu, vysedávat po předpokojích a čekat - to je mi ale životní ideál a cíl! Další se užírá, že je nucen denně chodit do úřadu a dřepět tam do pěti odpoledne, a ještě další zase vzdychá, že on se takového požehnání nedočkal..."
"Ty jsi mi ale filozof, Iljo!" pokýval hlavou Štolc. "Všichni se po něčem shánějí, jen ty nepotřebuješ nic."
"Třeba jak na mě dorážel ten zažloutlý pán v brýlích," pokračoval Oblomov. "prý jestli jsem četl projev nějakého poslance, a když jsem řekl, že noviny nečtu, nestačil na mě třeštit oči. Pak spustil o Ludvíku Filipovi, málem jako by to byl jeho vlastní otec. Načež na mě začal naléhat, co si myslím o tom, že francouzský vyslanec opustil Řím. Jen si to představ: ten člověk celý svůj život obětuje na to, aby si denně nacpával hlavu všeobcně známými novinkami a pak je týden křičel a křičel, dokud se nevykřičí! Mehmed Ali vyšle loď do Cařihradu a on si s tím láme hlavu - proč to? Pak se zase něco nezdaří Donu Carlosovi, a on je z toho celý bez sebe. Támhle kopou průplav, tuhle vyslali vojáky do Orientu, a pro něj rázem jako by hořelo! Je celý zničený a utíká a povykuje, jako by ti vojáci táhli rovnou na něj. Takový člověk věčně rozumuje, přemítá a mele bůhvíco, ale přitom se nudí, protože ho to vlastně nezajímá a on i tím povykováním potvrzuje, že ve skutečnosti spí jako špalek! Takovíhle nechápou, že žijí cizí životy! Nic pořádného nedělají, a tak se doslova vrhají do všech stran naráz, aniž by se na cokoli opravdu soustředili. A všestrannost jejich zájmů nakonec jen zakrývá, že ve skutečnosti je nezajímá nic! Jenže zvolit si skromnou stezičku poctivé práce, utkvěle po ní vykročit a něco pořádného za sebou zanechat - to je nuda, kterou nikoho neoslníte! Spousta vědomostí tam nepomůže, protože dělat dojem není na koho."

"Dělejte něco! To bych musel mít co. Mám já vůbec nějaký cíl? Nemám!"
"Život sám je přece taky cíl."
"Když člověk pořádně neví, proč žije, tak jen ze dne na den přežívá, raduje se, že má den za sebou a že uběhla i noc - a spánek naštěstí spolkne nepříjemnou otázku, proč ten den prožil a proč má vlastně prožít zítřejší."


Citáty převzaty z: GONČAROV, Ivan Alexandrovič. Oblomov. Praha: Odeon, 2015. ISBN

Čteme, abychom nebyli sami...

8. září 2017 v 21:52 | Knihomolka |  Citáty

"Čteme, abychom nebyli sami."
- C. S. Lewis



"Víte, proč jsou knihy, jako je tato, důležité? Protože mají hodnotu. A co znamená slovo hodnota? Pro mne znamená tkáň. Tahle kniha má póry. Má výrazné rysy. Na tuhle knihu se můžeme podívat pod mikroskopem. Pod čočkami v ní uvidíte život, který se tam valí nekonečným proudem. Čím víc pórů, čím víc pravdivě zachycených detailů života dokážete dostat na jeden čtvereční centimetr papíru, tím jste literárnější. Ať je to jak chce, tohle je moje definice. Říkat detaily. Stále nové detaily. Dobří spisovatelé se života dotýkají často. prostřední po něm jen občas rychle přejedou rukou. Špatní ho znásilní a dál se o něj nestarají. Už víte, proč jsou knihy v takové nenávisti a proč se jich lidé bojí? Ukazují póry na tváři života."
(Ray Bradbury - 451 stupňů Fahrenheita)