Cruja Šalevová - Milostný život

27. září 2017 v 23:20 |  Výpisky z knih


"... nikdy se mi nedařilo rozdělit svůj život na dětství a dospělost, vždyť teď nejsem o nic míň dítě než tehdy, vždycky jsem ho dělila na první a druhý život, není mezi nimi žádná spojitost, v každém z nich jsem dítě i dospělá, a možná že se táta nerozdělil na dvě části, ale na tři, nebo dokonce na čtyři, přesně tohle asi člověk musí udělat, aby prožil život v klidu, rozdělit se na několik kousků..."

"... Pak třískly dveře a máma si s dekou a polštářem lehla na gauč v obývacím pokoji a za chvilku usnula, chodila jsem se na ni dívat a snažila se v jejím vrásčitém obličeji najít nějaký náznak pravdy. Pravdy o čem? Na to jsem se nikdy neptala. Ptala jsem se, koho litovat, chodila jsem od postele k posteli, pozorovala je oba ve spánku a přemýšlela, koho z nich dvou litovat, přecházela jsem po bytě s balíčkem soucitu jako s lékem, kterého je dost jenom pro jednoho, věděla jsem, že ten, kdo ho získá, bude zachráněn, ale nemohla jsem se rozhodnout, kdo to bude. Někdy jsem usnula na podlaze v půli cesty mezi nimi a ráno jsem pak cítila na tváři jejich pátravé pohledy, z očí jsem jim četla, že si nárokují všechna ta léta, kdy se snažili přivést mě na svět, téměř tolik let, kolik mi tehdy bylo, a nakonec jsem je zklamala, nestála jsem za tu námahu, nepřinesla jsem s sebou spásu, mohla jsem jim dát jen svůj soucit, který mě tížil a skličoval, protože jsem ani nevěděla, komu z nich ho poskytnout, a nakonec jsem ho dala sama sobě..."

"Co je na tvým životě tak špatnýho? zeptal se najednou posmutněle a já odpověděla, ani přesně nevím, není to nic určitýho, asi to, že je můj, že já mu patřím a jsem v něm hluboko pohřbená."

"...začala jsem si představovat, jak budu Arjemu o tom hlídači vyprávět, i když v tom příběhu není žádné ponaučení. To je nejspíš podstata lásky, chuť vyprávět každou hloupost, která vás potkala, v naději, že než ten příběh projde spletitou cestu od vašich úst k uším toho druhého, dostane smysl..."

"... máš život před sebou, Jaaro, proč tolik pospícháš, abys už byla na konci, užuž se začneš otevírat možnostem, ale při prvním zklamání se zase uzavřeš, bylo to snad poprvé, co se staral o mě, o můj svět a připadala jsem si z toho trochu nesvá, co se mi najednou dere do soukromí, rozmrzele jsem se zeptala, co tím myslíš. To není nic konkrétního, řekl, nejde o detaily, jde o celkovej obraz, místo, aby ses postavila ke svýmu životu čelem, nic neděláš, jen ve střehu vyčkáváš ve svým doupěti, čas od času z něj sice vyrazíš, ale hned zase zalezeš zpátky. Máš na to samozřejmě právo, každej je odpovědnej sám za sebe, ale tebe to deprimuje, to je vidět, nestačí ti povalovat se v doupěti, chceš víc, ale potom musíš riskovat a k tomu ty nemáš odvahu.
Ale já riskuju, vždyť jsem teď tady, zkoušela jsem se bránit, ale on mě povýšeně přerušil, znovu se zabýváš detaily, nejde o to, kde strávíš jednu nebo dvě noci ve svým životě, jde o to, jak řídíš celej svůj život, jestli ho ovládáš, nebo se jím necháváš ovládat, a já se zahanbeně přikrčila, tolik jsem si přála být tou ženou, kterou popisoval, ženou, co ovládá svůj život, která nepotřebuje žádného muže, která nepočítá zisky a ztráty, která neplatí vysokou cenu za sebejistotu, která si jde svou cestou, a představovala jsem si silnou a pevnou budoucnost bez Joniho, který mě oslabuje tím, že o mě příliš pečuje, i bez Arjeho, v malém podkrovním bytě, protože náš byt doopravdy je takové temné a pochmurné doupě a já se z něj musím přestěhovat do bytu, ze kterého je všechno vidět z výšky, ze kterého je vidět celý obraz, a ne jenom drobné detaily, které vždycky přitáhnou moji pozornost, budu spát, s kým budu chtít, a ne s tím, kdo mi slíbí, že se mnou navždycky zůstane, někdy i s Arjem, je to moje tělo a já se ještě ani nerozhodla, co s ním, co pro mě znamená, bude si žít svým vlastním tajným a divokým životem, bude to můj kůň a já na něm budu jezdit beze strachu. Síla té vize, která se přede mnou ostře a jasně rýsovala, mě na okamžik ohromila, ale hned mi klesla nálada jako kdysi, když jsem zkoušela kreslit, v mé hlavě byl obraz dokonalý a kouzelný, ale cestou na papír se všechno rozmělnilo a vyšla z toho ubohá mazanice, tak se mi jevila i ta propast mezi kouzelnou vidinou a její realizací. Viděla jsem samu sebe, jak v lepším případě trénuju skok ze střechy nad svým půdním bytem, ve kterém je pořád zima a kromě mámy mi tam nikdo nevolá, občas zaskočí na návštěvu Joni se svojí novou manželkou a přinesou mi zbytek šouletu, ani si ho neohřeju a sním ho studený, slzy mi budou kapat do talíře, přepadla mě sebelítost a pak jsem na něj dostala vztek, kdo je, že se mi pokouší řídit život, ty jsi taky byl po celý ty roky ženatej, namítla jsem jemně, i ty ses uzavřel možnostem, a on řekl zase tím pánovitým tónem, tys mě nepochopila, to nemá s manželstvím nic společnýho, týká se to toho, jak chápeš sama sebe, manželství je tady podružná věc, můžeš být sama a všechno si zavřít, anebo být vdaná a otevřít se, otázkou je, jestli celej život prožiješ jako žačka, která se bojí učitele, tu a tam se uleje z hodiny, ale dál se tváří nevinně, aby se to nedoneslo rodičům, anebo jseš sama sobě nejvyšší autoritou, v dobrým i zlým a se všemi následky. Připadá mi, že se pořád ještě snažíš přizpůsobit okolí tak, abys nevyčnívala, abys neplatila příliš vysokou cenu, na střední to možná funguje, ale prožít takhle celej život by byla škoda...
Seděla jsem vedle něj, schlíple a schouleně, bolelo mě v zádech, nemohla jsem se pohnout, jako by všechny moje svaly sevřela studená ruka, věděla jsem, že má pravdu, je to přesně tak, ale co s tím mám dělat, stojím uprostřed velikého nepořádku a nevím, odkud mám začít uklízet, jestli to vůbec za jeden život můžu stihnout nebo jestli je lepší se o to ani nepokoušet, a nenáviděla jsem ho zato, že se mi tak hrubě vecpal do soukromí, vyfotil mě bez mého vědomí, jak sedím na záchodě a dloubu se v nose, a teď přede mnou tou fotkou mává a říká, to jsi ty, řekni sama, mohl by tě někdo milovat?"

"...pane profesore, jak mě to už několik dní souží, osud toho tesaře, kterého lstí oloupili o ženu, a nakonec mu bylo ještě přisouzeno sloužit jí a jejímu novému muži a jeho zoufalé slza kapaly do jejich pohárů. Už několik dní s ním, abych tak řekla, soucítím a proklínám učedníka, který mu uloupil ženu, i ji samotnou, že mu v tom pomáhala, ale dnes ráno, cestou k vám, jsem něco pochopila.
Co jste pochopila? měřil si mě pochybovačně, na jeho plných rtech ještě ulpíval onen chrapot připravený znovu se probrat a já se snažila zastavit ho otázkou, co podle vás oplakával, když nad nimi stál a posluhoval jim?
Co tím chcete říci, vždyť je to jasné, napřímil se vedoucí katedry, plakal sám nad sebou, nad ženou, která patřila jinému, nad hroznou křivdou, která se mu stala! Pozoruju jeho rty, jak se s jistotou setkávají a loučí, a říkám, ano, to jsem si také do dnešního rána myslela, ale teď jsem pochopila, že nepláče nad křivdou, kterou utrpěl, ale nad křivdou, kterou způsobil on své ženě, to on je tím špatným v tomhle příběhu, je dokonce horší než jeho učedník a rozhodně je horší než jeho žena.
Na čem se vaše tvrzení zakládá, zeptal se chladně, téměř s výsměchem, a já se bála, že se právě rozplývá zbytek důvěry, kterou v mě ještě měl, teď se i on obrátí proti mně, nesmím polevit, vytáhnu z tašky knihu a otevřu ji dokořán. Zakládám ho na tom, co je tu napsáno, proč vůbec souhlasil s tím, že ji pošle k učedníkovi, aby dostal půjčku? Vždyť ji tady jasně vystavuje nebezpečí jen proto, aby mu vymohla peníze, a jak to, že se po celé tři dny nenamáhal jít ji hledat, tři noci uléhal bez ní a ráno bez ní vstával, teprve třetí del šel za učedníkem, aby se ho zeptal, co se jí stalo, a když uslyšel, ž ji cestou obtěžovali mladíci, místo aby ji k sobě přivinul, postaral se o ni a utěšil ji, s lehkým srdcem svolil, že ji zapudí, hned jak mu učedník nabídl peníze, aby ji mohl vyplatit. Proč nic nepřezkoumal, proč si nic neověřil, proč se nezeptal jí, vždyť ji do toho dobrodružství poslal sám. Copak to nevidíte? Skrývá se tu nepřetržitý řetězec pochybení a selhání, máme ho tu přímo před očima, nepřetržitý řetězec pochybení, kvůli kterým byl vynesen rozsudek.
Vedoucí katedry ke mně vyslal zmatený pohled a rychle zamrkal, na chvilku jsem si pomyslela, že mě vyhodí ale pak se z jeho hrdla ozval vážný hlas, ale ani ta žena mi nepřipadá hako neviňátko, Jaaro, tu pověst jsem sice nijak dopodrobna nestudoval, ale mám dojem, že ona tomu učedníkovi pomáhala.
Jak to můžete vědět, zaútočila jsem na něj, vždyť ji nemůžeme soudit ani podle jejích pocitů, ani podle slov, protože o těch se tam nepíše, ale ani podle jejích činů, protože ona je zcela pasivní. Byla vyslaná k tesaři svým manželem, neví se, jestli s ním zůstala tři dny o své vůli nebo jestli tam byla uvězněná, možná že on sám ji obtěžoval, tak jak to tvrdil o mladících, pak se s ní muž rozvede a tesař si ji vezme. Není divu, že je ochotná provdat se za učedníka poté, co ji manžel tak hanebným způsobem opustil, vy nevidíte, že ji ta pověst nijak neviní?
Vzal si ode mě otevřenou knihu a četl v ní, oči pečlivě sledovaly každé slovo. Ano, uznal, zdá se, že její skutky proti ní nesvědčí, a proto ji nelze vinit, i kdyby byla vinna, nelze ji obviňovat.
Správně, říkám povzbuzeně, ale víte, koho ještě ten příběh odsuzuje kromě tesaře a jeho učedníka?
Koho, zeptal se se zájmem, a já řekla, vás, mě, všechny posluchače a čtenáře všech generací, kteří se nechali zmást zjednodušujícím výkladem budícím slzy a ignorovali skutečný běh věcí. Nejsnažší je litovat podvedeného, poníženého plačícího muže, ale copak je možné ignorovat krutou osudovost detailů. Příběh mate čtenáře schválně, vystavuje je zkoušce, ani my jsme v ní neobstáli.
Máte pravdu, povzdechl si a rozhodil ruce, jako by se omlouval, milovaná kniha mu zapadla hluboko do klína a já věděla, že se s ní už nerozloučí, ale proč nás podle vašeho názoru ten příběh mate?
A proč nás mate život, říkám, podívá se na mě a já v jeho očích vidím, jak spolu bojují, jedno oko je při mně a druhé proti mně.
Pamatujete si, co odpověděl Bůh Mojžíšovi, vemlouvám se přívětivému oku, Mojžíš sepsal Tóru a stěžoval si na větu, která otvírala ústa odpadlíkům, a Bůh mu řekl, synu Amramův, piš, a kdo bude chtít chybovat, pochybí!
Vy si myslíte, že se chybě dá vyhnout? Kdo chce chybovat, pochybí v každém případě, oba jsme se zjevně chtěli mýlit ve čtení toho příběhu, každý z vlastních důvodů, ale to nevadí, protože všichni tři už zemřeli a rozsudek byl vymazán, ale ti, kdo chybně čtou vlastní život, platí skutečnou cenu.."



Citováno z: ŠALEVOVÁ, Cruja. Milostný život. Praha: Eroika, 2003. ISBN 80-86337-35-9.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama