I. A. Gončarov - Oblomov

11. září 2017 v 0:01 | Knihomolka |  Výpisky z knih
...
"Moc vás ale prosím - jednu věc si určitě přečtěte; věřte mi, že se chystá jedna mimořádně velkolepá věc, taková poéma: Láska úplatného muže k padlé ženě. Kdo je autor, vám zatím říct nemůžu, teď je to ještě tajemství."
"Oč konkrétně jde?"
"Odhaluje se tam celý mechanismus dění v naší společnosti, a to vše je přitom podáno nanejvýš poeticky. Mluví se tam o všech hybných pákách našeho života a předvedena je celá společenská hierarchie. Autor do svého textu jako před soudní tribunál povolává slavného, ale nemravného potentáta a celý houf úplatkářů, kteří myslí jen na to, jak by ho ošidili; k tomu jsou tam názorně ukázány veškeré kategorie padlých žen - Francouzky, Němky, Estonky - a to všechno, naprosto všechno... s neuvěřitelnou, až drásavou působivostí... Už jsem slyšel úryvky a musím říct, že ten autor je gigant! Slyšíte v něm tu Danta, tu Shakespeara..."
"Vida, komu se chce rovnat!" podotkl užasle Oblomov a dokonce se mírně přizvedl.
Pěnkin zničehonic umlkl; zřejmě si uvědomil, že tohle už poněkud přehnal.
"Jen si to přečtěte a uvidíte sám," dodal teď už bez jakéhokoli zápalu.
"Nene, Pěnkine, takové věci já číst nebudu."
"Ale proč ne? Způsobilo to poprask, všude se o tom mluví..."
"Aťsi! Vždyť tohle často bývají lidé, kteří nedokážou nic jiného než mluvit. Takoví se věru najdou."
"Proboha tak si to přečtěte třeba jen ze zvědavosti."
"A co bych z toho měl?" obránil se Oblomov. "Ti píšou jen proto, že se tím baví..."
"Jaképak baví?! Ani netušíte, jak je to věrné! Že by vás to snad i rozesmálo... Hotové živé portréty. Když si takový autor někoho vezme na paškál, třeba kupce, nebo úředníka, oficíra či hlídače, jako by je do knížky přetiskl živé!"
"A proč se s něčím takovým tak moří? Jenom tak pro povyražení, či co? Že ať si vybere, koho chce, vždycky je to přesné? Zato tomu obvykle chybí život - není tam lidské pochopení a soucit, není tam humanita, jak tomu říkáte vy. Jen samá nadutá samolibot. Oni ty zloděje a padlé ženy zobrazují tak, jako by je chytali po ulicích a vedli je rovnou do kriminálu. V takových příbězích žádné tiché slzy nenajdete, jen hlučný hrubý smích a zlobu..."
"A co víc byste chtěl? Vždyť je to skvělé, zrovna jste to sám báječně popsal: je v tom palčivý vztek, žlučovitý výpad proti nemravům, opovržlivý posměch na adresu vší té nízkosti... je v tom opravdu všechno!"
"Ne, všechno určitě ne!" rozohnil se najednou Oblomov. "Jistě, jen ať takový spisovatel vykreslí zloděje, padlou ženu či nafoukaného hlupáka, ale nesmí zapomínat na člověka. Kde v tom vidíte lidskost? Přece byste nepsal jen hlavou!" skoro syčel Oblomov. "To mi chcete tvrdit, že myšlenka nevyžaduje srdce? Nene, ta je zúrodněna láskou! Ležícímu podejte ruku a zvedněte ho, a když je s ním zle, tak nad ním alespoň trpce plačte a netupte ho. Milujte ho, hledejte v něm sebe sama a zacházejte s ním, jako byste to byl vy sám - teprve pak vás začnu číst a sklánět se před vámi..." konstatoval Oblomova poklidně a poklidně se uložil zpátky na pohovku. "Ti by předváděli zloděje nebo děvku," mínil dál, "ale na člověka zapomenou, anebo ho vykreslit neumějí. Jaképak je tohle uměné, jaké poetické barvy jste odhalil? Jen si klidně tepejte neřest a špínu, jenom mi prosím netvrďte, že je v tom poezie!"

...
"Co přesně se ti na tom nelíbí?"
"Na co si vzpomeneš: to věčné běhání sem tam, ty věčné souboje ubohoučkých vášní, a na mysli mám hlavně lačnost, vzájemné zákeřné podrážení nohou, klepy a řečičky, popichování... to slídění, kdy tě každý zkoumá od hlavy až k patě; a když tak člověk poslouchá, o čem se ti lidé baví, hlava se mu zatočí, že z toho zpitomět může. Na první pohled všichni vypadají tak solidně a inteligentně, ale co od nich slyšíš? 'Támhleten dostal to a to, a támhletomu pronajali ze státního!' - 'Prosím vás, a za co?!' křikne hned někdo. Anebo zase: 'Támhleten včera projel velké peníze v klubu, a támhleten si přijde na tři sta tisíc!' Panebože, taková nuda...! Kde v tom všem hledat člověka? Kde je jeho lidská podstata? Kam se vytratila, proč se rozsypala na takové malichernosti?"
"Něčím se přece ta velkosvětská společnost zabývat musí," poznamenal Štolc, "a každý má své vlastní zájmy. Takhle už to v životě chodí..."
"Velkosvětská společnost! Já mám takový pocit, Andreji, že mě do toho světa taháš schválně, aby se mi do něj příště nechtělo. To je mi pěkný život! Co tam asi tak objevím? Skutečného ducha, skutečnou srdečnost? Jen si zkus představit, kolem čeho se tohle všechno točí - a nenajdeš nic, žádnou opravdovou hloubku, nic, co by bralo za srdce. Jsou to umrlci, ospalci horší než já, ta tvoje velkosvětská společnost. Jaký mají v životě cíl? Dobře: tak neleží a místo toho denodenně poletují sem a tam jako mouchy, jenže jaký to má smysl? Člověk někam přijde a kochat se může jen tím, jak symetricky je kdosi rozesadil, jak spořádaně a zadumaně sedí... u karet. To je mi tedy nádherný život úděl, jen co je pravda! Skvělý příklad pro hloubavce, hledajícího ducha v pohybu! Copak tohle nejsou umrlci? Co vsedě prospí celý život? Oč já sem horší než oni, když si ležím doma a nemořím si u karet hlavu trojkami a svršky?
Nebo ta naše báječná mládež, co dělá ta? Copak ta taky nespí, jak tak korzuje a v kočárech se projíždí po Něvské nebo vesele tančí? Vždyť je to den po dni jen tupé marnění času! A uvědom si s jakou pýchou a nevídanou odpudivou nadutostí pohlížejí na ty, co nejsou oblečeni jako oni, co nemají tak zvučné jméno a vysoké postavení. A ti nešťastníci se ještě cítí být nade všemi, nad vším tím hemžením: 'Kam my patříme, tam se nikdo jiný nedostane, jsme v první řadě, na bále u knížete N., kam nikdo jiný nesmí!' Jenže když se pak někde sejdou, ožerou se a poperou jako ta poslední chátra! Copak ti také nespí, ale naopak žijí? A nejde jen o mládež, dospělí jakbysmet. Scházejí se, navzájem se hostí, ale srdečnosti, vlídnosti a opravdové vzájemnosti v tom není ani za mák! Na oběd či na večeři přicházejí jako do práce v kanceláři: bez nálady, studeně, aby se hostitel pochlubil svým kuchařem a salonem, a pak se začnou jiným potají pošklebovat a navzájem si okopávat kotníky. Předevčírem u oběda jsem najednou nevěděl, kam s očima, nejradši bych býval pod stůl zalezl, když propuklo to všeobecné propírání těch, co tam nebyli: Tenhle je hlupák, tamten mizera, ten je zloděj a tenhle zase k smíchu... učiněná štvanice! Tohle vykládají, a přitom jeden po druhém loupou očima tak, že je hned jasné: Jakmile vypadneš, dočkáš se téhož... Tak proč se potom scházejí, když jsou takoví? Proč si tak okázale tisknou pravice? Nedočkáš se od nich ani upřímného smíchu, ani záblesku nějakých sympatií! Snaží se domů nalákat zvučná jména s tituly a pak se chlubí: Byl u mě ten a ten, anebo zase já byl tam a tam... Copak to je nějaký život? Tohle já prostě nechci. Copak v takovém světě se něčemu přiučím, copak z něčeho takového můžu něco mít?"
"Víš ty co, Iljo? Ty uvažuješ jako antický mudrc, takhle to všichni psali ve starobylých knihách. Ačkoli aspoň že tak: přinejmenším uvažuješ a nespíš. Co dál? Pokračuj."
"Nač bych pokračoval? Jen se rozhlédni kolem sebe - tady svěží zdravou tvář nemá nikdo..."
"Takové už je tu klima," přerušil ho Štolc. "Ty jsi ve tváři taky celý pomačkaný, i když neběháš a jen se válíš."
"Nikdo tu nemá jas a klid v oku," nedal se vykolejit Oblomov, "všichni jako by jeden druhému nakazili takovou mučivou ustaraností a sklíčeností, pořád jako by se po něčem pomateně pídili. A kdyby alespoň hledali pravdu a štěstí pro sebe i pro jiné, ale to ne - když přítel slaví úspěch, blednou vzteky. Jiný zase zítra musí k soudu, případ se vleče už pátý rok, protistrana má navrch a on se celých těch pět let kojí jedinou představou a jediným přáním: srazit toho druhého k zemi a na jeho zkáze vystavět budovu vlastního blahobytu. Pět let jen chodit k soudu, vysedávat po předpokojích a čekat - to je mi ale životní ideál a cíl! Další se užírá, že je nucen denně chodit do úřadu a dřepět tam do pěti odpoledne, a ještě další zase vzdychá, že on se takového požehnání nedočkal..."
"Ty jsi mi ale filozof, Iljo!" pokýval hlavou Štolc. "Všichni se po něčem shánějí, jen ty nepotřebuješ nic."
"Třeba jak na mě dorážel ten zažloutlý pán v brýlích," pokračoval Oblomov. "prý jestli jsem četl projev nějakého poslance, a když jsem řekl, že noviny nečtu, nestačil na mě třeštit oči. Pak spustil o Ludvíku Filipovi, málem jako by to byl jeho vlastní otec. Načež na mě začal naléhat, co si myslím o tom, že francouzský vyslanec opustil Řím. Jen si to představ: ten člověk celý svůj život obětuje na to, aby si denně nacpával hlavu všeobcně známými novinkami a pak je týden křičel a křičel, dokud se nevykřičí! Mehmed Ali vyšle loď do Cařihradu a on si s tím láme hlavu - proč to? Pak se zase něco nezdaří Donu Carlosovi, a on je z toho celý bez sebe. Támhle kopou průplav, tuhle vyslali vojáky do Orientu, a pro něj rázem jako by hořelo! Je celý zničený a utíká a povykuje, jako by ti vojáci táhli rovnou na něj. Takový člověk věčně rozumuje, přemítá a mele bůhvíco, ale přitom se nudí, protože ho to vlastně nezajímá a on i tím povykováním potvrzuje, že ve skutečnosti spí jako špalek! Takovíhle nechápou, že žijí cizí životy! Nic pořádného nedělají, a tak se doslova vrhají do všech stran naráz, aniž by se na cokoli opravdu soustředili. A všestrannost jejich zájmů nakonec jen zakrývá, že ve skutečnosti je nezajímá nic! Jenže zvolit si skromnou stezičku poctivé práce, utkvěle po ní vykročit a něco pořádného za sebou zanechat - to je nuda, kterou nikoho neoslníte! Spousta vědomostí tam nepomůže, protože dělat dojem není na koho."

"Dělejte něco! To bych musel mít co. Mám já vůbec nějaký cíl? Nemám!"
"Život sám je přece taky cíl."
"Když člověk pořádně neví, proč žije, tak jen ze dne na den přežívá, raduje se, že má den za sebou a že uběhla i noc - a spánek naštěstí spolkne nepříjemnou otázku, proč ten den prožil a proč má vlastně prožít zítřejší."


Citáty převzaty z: GONČAROV, Ivan Alexandrovič. Oblomov. Praha: Odeon, 2015. ISBN
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama