Jeffrey Eugenides - Sebevraždy panen

18. září 2017 v 23:33 |  Výpisky z knih



"Děti! Jak je máma porodí, už je nepoznává."

"Dívky způsobily, že sebevražda pro nás nebyla velkou neznámou. Když se později někteří z našich známých rozhodli odejít z tohoto světa - přestože si například ještě přechozího dne vypůjčili nějakou knížku -, pokaždé jsme si představovali, že si vyzuli těžké boty a vstoupili do rodinné chatky na písečné duně s výhledem na moře, jejíž zatuchlé prostředí v nich vzbuzovalo řadu asociací. Jeden jako druhý si v oblacích přečetl řecky psaná znamení, kterými stará paní Karafilisová dávala najevo své utrpení. Přestože každý z nich kráčel po jiné cestě, měl jinou barvu očí nebo jinak zakláněl hlavu, tohle tajemství rozluštili všichni, ať už bylo výrazem zbabělosti nebo odvahy. Dívky je v tom jen předběhly. Zabily se kvůli umírajícím lesům a kvůli kapustňákům zmrzačeným lodními šrouby ve chvíli, kdy se vynoří nad hladinu, aby se napili z hadice. Zabily se při pohledu na hromadu ojetých pneumatik, která se tyčila výš než pyramidy, zabily se, protože marně hledaly takovou lásku, jakou nemohly najít u žádného z nás. Muka, která dívky trhala na kusy, lze nakonec vysvětlit prostým, vědomým nepřijetím takového světa, jaký jim byl předáván - světa s mnoha chybami."

"Kořeny těchto sebevražd netkví ve smutku či záhadě, nýbrž v sobeckosti. Dívky vzaly do vlastních rukou, které je lepší nechat na Bohu. Měly příliš velkou moc, než aby mezi námi mohly žít, byly příliš sebestředné, vizionářské i slepé. Nezbyl po nich život, který pokaždé překoná přirozenou smrt, ale pouhý seznam těch nejobyčejnějších, nedůležitých skutečností: tikání nástěnných hodin, zšeřelý pokoj uprostřed bílého dne a drzost lidské bytosti, která myslí jen na sebe. Bytosti, jejíž mozek nevnímá nic jiného, aktivují se v něm pouze body zaznamenávající bolest, pocit osobní ublíženosti, ztracené sny. Všichni ostatní blízcí lidé mizejí v dálce, jako by dívky odplouvaly na obří ledové kře, zmenšují se, až z nich zbývají jen černé tečky mávající maličkýma ručkama mimo doslech. A potom už provaz přehozený přes trám, pilulka na spaní vyklepnutá do dlaně s prolhaně dlouhou čarou života, okno rozražené dokořán, zapnutá trouba a tak podobně. Dívky nás vtáhly do svého šílenství, protože nám to nedalo, museli jsme se vracet v čase, jít v jejich šlépějích, přehodnotit jejich myšlenky - a uvědomit si, že žádná z nich nevedla naším směrem. Neodokázali jsme si představit prázdnotu bytosti, která si přiloží žiletku k zápěstí a podřeže si žíly - prázdnotu a klid. Museli jsme si vymáchat čumáky v jejich posledních stopách - bláto na podlaze, podkopnutý kufr -, museli jsme se nadýchat vzduchu v místnostech, kde spáchaly sebevraždu. Nakonec není podstatné, kolik jim bylo, ani fakt, že to byly dívky. Záleží pouze na tom, že jsme je milovali, ale ony naše volání neslyšeli a neslyší ho ani teď, když na ně voláme ze skrýše v koruně stromu, ať vyjdou z těch pokojů, kam se uchýlily, protože chtěly být samy - samy navždy a samy při sebvraždě, která je hlubší než smrt. A my už nikdy nenajdeme dílky, z nichž bychom tyhle dívky mohli znovu poskládat."


Citáty převzaty z: EUGENIDES, Jeffrey. Sebevraždy panen. Brno: Host, 2013. ISBN 978-80-7294-785-0.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama