Jiřina Hauková - Cesta

14. září 2017 v 23:56 |  Chvilky s poezií

Vyšli jsme jednoho rána na neznámé pobřeží
v krajině, kde jsme dosud nikdy nebyli,
a úzkým hrdlem jsme vešli do láhve údolí,
jehož zaoblené stěny byly vystlány mechem.

Uchopil jsi mě, protože dosud nikdy
jsme nebyli vzdáleni v takové cizotě,
a přesto, že dlouho jsme spolu šli,
měli jsme k sobě tak daleko,

že jsme se jeden o druhého báli,
ale také sebe jsme se báli,
jako ve chvílích, kdy jsme se poznávali,
a nevěděli ještě, kdo je ten druhý.

Kraj začal bez květin,
na návětrné straně lišejník žil svůj život
a přeslička rozbujela do tvaru obludného,
jako by vzkřísila své předky z pravěku.

Všichni se ztratili a my jsme se ztráceli,
v mlze jeden druhého nevidíce,
jako bychom se už nepotřebovali,
jako bychom se už neznali a nepoznávali.

Taková opuštěnost, jež na všechny padla,
a nikde nebylo živáčka, ledová hradba
se drolila v kapky, v déšť,
a nic kolem nás nebylo pravda.

Strom nebyl stromem, potok potokem,
my nebyli sebou samými.

Jak jsme se dostali se, kde nepotkáme
jedinou stopu člověka.

Protože nikdo nesnese takovou samotu,
která by byla zalidněna přesličkou,
vyrostlou do prahorní výše,
a lišejníkem šedým, hustým v návětrné straně.

Ale někudy vede cesta z těchto krajů,
protože člověk, který sem zabloudí, brání se zůstávat
v takovém údolí, které dnes jenom zahlédne,
ale dávno už nezná.

Ale co kdyby se mu zalíbilo v té samotě,
co kdyby se mu zalíbilo v té opuštěnosti?


zdroj obrázku: lamenteemeravigliosa.it
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama