Justine Lévy - Nic vážného

23. září 2017 v 0:53 |  Výpisky z knih

"... Tehdy, když mě máma opouštěla, měla jsem čtyři roky, dovedla mě do Twickenhamu, kde táta mívával dostaveníčka, dovedla mě s velkým hnědým kufrem, malou taštičkou a plastovým kufříkem, který dávají dětem v letadlech, když cestují samy a od kterého jsem se nechtěla odloučit ani v noci; ale byl tu rozdíl, malý rozdíl, neopouštěla mě kvůli někomu jinému, kvůli jinému dítěti, které by měla raději, opustila mě pro mé dobro a jednoho dne se vrátí. Adrien mě opustil kvůli jiné ženě. Adrien se nevrátí. Tohle znamená být dospělá.
Být dospělá, znamená být nahraditelná."

"Mám ještě čas se obrnit? Mohla bych vůbec existovat bez berličky jako je Xanax, pořádně se rozhlížet okolo sebe, postavit se životu čelem? I když jsem krátkozraká? Dokonce, i když bez čoček vidím jen mlhu? Dokonce, když se schovávám za svou krátkozrakost, mám dojem, že mě lidé vidí tak, jak já vidím je, rozmazaně, a vlastně mi to tak vnitřně vyhovuje?
Je těžké postavit se světu čelem. Je těžké dívat se na věci ze správného úhlu, naslouchat jim, umět si poradit bez pomoci. Jestlipak bych mohla žít bez čoček? Jestlipak to nejsou ony, které mě chrání? Jestlipak bych znovu mohla prožít tu dřívější dobu, tu dobu, kdy jsem neměla strach, kdy se věci zdály být snažšími, dobu, kdy nikdo neumírá, kdy se rakovina objevuje jen v dílech spisovatelů, kde Adrien byl mužem mého života, kde táta všechno zařídí?"

"Trochu provinilá, ale jen neznatelně, jako uprchlík, jako bych porušila nějaké pravidlo, ale ne moc přísné pravidlo, vlastně takové úplně bezvýznamné pravidlo. Šťastná, že jsem si vybrala, že jsem našla sílu se rozhodnout, vlastně to nebylo tak těžké, ani to tolik nebolelo, vlastně to vůbec nebolelo. Myslela jsem vůbec na bolest, kterou jsem způsobila Gabrielovi? Ne. Myslela jsem jen na sebe; na bolest, kterou mi to nezpůsobilo, přesně stejně, jako když jsem opustila mámu. Poslušné děti někdy bývají kruté. Musím si dávat pozor, řekla jsem si, aby si nakonec někdo nevšiml, že jsem monstrum."

- Mluvíte pořád tak rychle? otázal se.
- Myslím, že ano.
- Proč?
- Ze strachu.
- Z jakého strachu?
- Že budu příliš dlouho unavovat okolí, myslím.
- Cítíte se deprimovaná?
- Ne, jen taková nanicovatá. Někdy nahoře, někdy dole. Mám v sobě prázdno, chápete. Je to jako hélium, odnáší mě to daleko od lidí, daleko od věcí, ale tohle není ten problém.
- Co je problém?
- Mám pocit, že bych někdy chtěla být někým jiným.

"... A potom je třeba říct, že jsem lhala, jako když tiskne. Možná jsem tím něco chtěla změnit, možná si on myslel, že jsem hypochondr a lenivá a egoistická a bláznivá. Proč jsem lhala? Protože i přes to všechno, i přes to peklo, které jsem prožívala, jsem s tím nechtěla přestat. Protože jsem nechtěla být taková jako dřív, být milou malou Louisou, která má strach, která se ukrývá, která se červená. A lhala jsem, protože jsem se styděla. Za žádnou cenu jsem nechtěla, aby věděli, že potřebuju berličku, abych mohla být dospělá. Styděla jsem se za to, jaká jsem, když jsem nahá, bez amfetaminů, bez mého převleku Superlouisy."

"... Mechanicky vykonávat každodenní záležitosti, které člověk obvykle dělá, aniž by na ně myslel, abych to byla schopná zvládnout, vysprchovat se, dojít pro chleba, čelit všem ostatním; všem, kteří mi naháněli strach, stejný strach jako dřív, když jsem ještě nic nebrala. Protože teď bylo jediným cílem, abych byla aspoň tohoto schopná. Stačilo, abych se zvládla přetvařovat. Ale superschopnosti, bystrost, inteligence, stejné myšlenky jako můj otec, tohle všechno už bylo pryč. Už jsem k tomu neměla přístup, amfetaminy mi nejdřív otevřely svět a pak ho znovu zavřely a já jsem začínala jako dřív; chodit po špičkách, omlouvat se, mít pocit, že neustále vyrušuji, ž neustále říkám hlouposti a pořád mám strach, že mě Adrien opustí. Převlek mě už neschovával a bez něho jsem byla nic; co je to vlastně za převlek, když v něm nikdo není?"

"Největším problémem v takovéto situaci je znovu se učit. Znamená to znovu se naučit milovat, smát se, procítit, bavit se; znovu všechno vybudovat jako po velkém požáru nebo se naučit jako ochrnutý člověk, nebo jako ten, kdo všechno zapomněl, jako ve filmu od Hitchcocka a kdo si musí znovu vyplnit paměť."

"Ano, možná je to takhle lepší. Asi jsme se museli rozejí t, abychom dospěli. Asi to byla jediná možnost, jak dozrát před tím, než začneme stárnout, abychom se jednoho dne nestali velkými rozmazlenými dětmi. Možná to bylo nutné proto, abychom si uvědomili, co doopravdy znamená milovat. Milovat neznamená být stejní, chovat se jako dvojčata, představovat si, že jsme nerozlučitelní. Milovat znamená nebát se, že budeme opuštěni a že přestaneme milovat. Milovat znamená přijmout i to, že jenom já budu mít problémy a budu je muset řešit sama; nevěděla jsem, že i tohle obnáší láska; mám pocit, že teď už o tom vím o trochu víc."

"A už toho mám dost, dávat si pořád na něco pozor. Mám dost své krátkozrakosti, hluchoty nebo mlčení. Ale mám i dost toho být uzavřená sama do sebe se všemi pocity, které jsem zapudila, se všemi slovy, které už nechci vyslovit; raději zemřu, než bych je vyslovila, tahle použitá slova patří do odpadu, už byla jednou použita; je to jako moje srdce a tělo, které jsou z druhé ruky, taky už milovaly a pak trpěly a co z toho? Nemůžu se reinkarnovat, ani se převtělit do duše někoho jiného, v každém případě jsou ta slova pořád se mnou, v mé hlavě, v mém krku; Pablo je hltá, když mě líbá; co si vlastně myslíš, ty hloupá? Vážně věříš, že já neslyším ta zamilovaná slova, která nechceš vyslovit? Samozřejmě, že má pravdu. Stydím se za to, že o těch slovech přemýšlím, a ještě víc se stydím, že je nemůžu vyslovit. Mám dost toho chladna, které v sobě mám. Mám dost toho, že mi není horko ani zima. Mám dost toho, že jenom proplouvám životem, radostí, neštěstím, mezi lidmi, corridou, smrtí. K čertu s tím falešným životem. K čertu s tmou, tichem, anestézií, kočkami, džínami. Pablo má pravdu. Musím přestat s životem jen na půl. Musím se naučit brečet. Musím přestat zadržovat slzy, budu mít z toho v obličeji celulitidu. Musíš přestat s tím strachem ze života, řekl mi onehdy na letišti. Pokaždé když si nahlas pustíš rádio v koupelně, vím, že se jdeš vyčůrat. Musí s tím přestat. Kristepane. Musíš přestat s tou nadnesenou láskou, krásnou a noblesní, s dokonalými milenci. Po ránu jsme nevyspalí, je nám cítit z úst; ale je to tak, to je život a musíš to přijmout. Život je i o tom, že jednoho dne opustím Pabla, nebo Pablo opustí mě. Bude to možná jednou, až mě bude mít plné zuby a bude to smutné, ale nebude to tragédie. A potom smutek zmizí, takjako mizí štěstí, jako mizí život, jako vzpomínky, na které někdy chceme zapomenout, abychom méně trpěli, a které mícháme se vzpomínkami někoho jiného nebo se lží. Nevýrazná vůně kokosového mléka, chodidla poškrábaná od vietnamek, obrovské stonožky běhající po zemi, načervenalá voda řeky Garapoa, rozcuchaný oslík, který se válí v kalužích, a ten velký žlutý pes, co za námi chodí od našeho příjezdu; máme už s Pablem společné vzpomínky, už tu jsou, rozednívá se. Vidíš, Louiso, to je nový začátek, řekl mi toho rána. A to má opravdovou cenu, znovu začít. Nemiluju ho tak, jak jsem milovala Adriena. Nemiluju ho už tak, jak se mají rádi děti. Život je vlastně jen náčrtek. Každá událost je jen skicou té příští, škrtáme, přepisujeme, a když už je to téměř čisté a bez chyb, tak je konec a nám nezbývá než odejít, proto je život tak dlouhý. Nic vážného."


Citováno z: LÉVY, Justine. Nic vážného. Brno: Jota, 2011. ISBN 978-80-7217-810-0
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama