Říjen 2017

Diane Setterfieldová - Bellmann & Black

30. října 2017 v 22:39 Výpisky z knih

&

Existuje příběh mhohem starší než tenhle. A v něm jsou dva havrani společníky a rádci nejvyššího severského boha Ódina. Jeden z těchto ptáků se jmenoval Hugin, což na onom místě a za onoho času znamenalo Myšlenka, druhý Munin, což značilo Paměť. Žili na kouzelném jasanu, který rostl tam, kde se stýkaly hranice mnoha světů, a z jeho větví se vydávali na výpravy: rozmarně poletovali mezi světy a sbírali informace pro Ódina. Jiní tvorové nedokázali hranice různých světů překračovat, ale Myšlenka a Paměť si létali, kam se jim zlíbilo, a zpátky se vraceli se smíchem.
Myšlenka a Paměť zplodily rozsáhlé potomstvo. Všichni z jejich rodu byli obdařeni mocnými duševními schopnostmi, jež jim umožňovaly získávat od předků značné množství znalostí a předávat je dál.
Z rodové linie Myšlenky a Paměti pocházeli i havrani, kteří žili na dubu poblíž Bellmanových. Mladý havran sražený kamenem byl příslušníkem bůhvíkolikátého pokolení jejich pra-pra-pravnoučat.
V den, kdy bylo Willi Bellmanovi deset let a čtyři dny, tito havrani udělali, co museli, aby dali najevo žal nad svou ztrátou. Potom z toho nebezpečného místa odletěli. Nevrátili se už nikdy.
Onen strom dosud stojí. Můžete si ho jít prohlédnout i teď - ano, přesně tak: i v dnešní době -, avšak v jeho větvích nespatříte jediného havrana. Pořád vědí, co se stalo. Havrani jsou stvořeni z myšlenky a paměti. Vědí všechno a nezapomínají.

Protože se zabýváme tímto tématem, dodejme, že dalším kolektivním označením pro havraní hejno je v některých částech světa krutost. Myšlenku a Paměť to poněkud uvádí do rozpaků.

&


Co se týče havraních společenství, existuje pro ně celá řada kolektivních označení. V některých částech světa lidé nazývají hejno havranů vyprávěním.

Všechny příběhy musejí dospět ke konci: i tenhle. Příběh každého tvora. I ten váš.
Největším milovníkem příběhů je havran. Sklízí příběhy, dokud je co sklízet, což znamená: dokud existují bohové a lidé a havrani. A havran má na příběhy dobrou paměť - předlouhou.
Až se ke konci nachýlí i vás příběh, havran ho sklidí, jako jsem já sklidil příběh Williama Bellmana. Až se tedy dostanete na poslední řádek poslední stránky, budou už na vás čekat Myšlenka či Paměť anebo jeden z jejich četnýc potomků, aby vás doprovodili poté, co se kniha s vaším příběhem zavře. Cestou nad poslední prázdnou stránkou a za deskami, které vás nasměrují k onomu dalšímu neznámému místu, pak havran váš příběh sklidí. Později se vrátí bez vás. A v pravý čas se vydá k bílé stránce oblohy, kde se zúčastní nejdůležitějšího ze všech havraních rituálů.
Všichni se slijí do inkoustové louže černi. Vzlétne první, po něm druhý, pak další stovky a tisíce jako inkoustově černá znamení na nebi bílém jako papír a potomci Myšlenky a Paměti společně zatančí, vyjadřujíce vášnivý, velkolepý kolektivní čin: vyprávění o bozích, o lidech, o havranech.

Mimochodem, i my pro vás máme jedno kolektivní označení: společenství vás lidí nazýváme zábavou.


Citováno z: SETTERFIELDOVÁ, Diane - Bellman & Black. Praha: Ikar, 2015. ISBN 978-80-249-2752-7.

Nicole Kraussová - Dějiny lásky/Velký dům

24. října 2017 v 23:18 Výpisky z knih



DĚJINY LÁSKY

"... někdy, chcete-li namalovat pouze hlavu, musíte se vzdát zbytku postavy. Chcete-li namalovat list, musíte obětovat krajinu. Zpočátku se vám může zdát, že se omezujete, avšak po chvíli zjistíte, že máte-li něčeho čtvrt centimetru, mnohem spíš se zmocníte nějakého pocitu z vesmíru, než kdybyste předstírali, že děláte celou oblohu.
Máma si nevybrala list nebo hlavu. Vybrala si tátu, a aby si uchovala určitý pocit, obětovala svět."

"Jsi o něco šťastnější a taky o něco smutnější."
"Což se navzájem vyruší, takže jsem úplně stejná."
"Vůbec ne. To, že jsi dneska o něco šťastnější, na tom, že jsi taky o něco smutnější, vůbec nic nemění. Den ode dne jsi o něco víc obojí, z čehož plyne, že právě teď jsi nejšťastnější i nesmutnější, jakás kdy byla." "Jak to víš?" "Tak se zamysli. Bylas někdy šťastnější než právě teď, když tu ležíme v trávě?" "Asi ne. Ne." "A bylas někdy smutnější?" "Ne." "I když pozor, u všech to tak nefunguje. Někteří lidi, jako tvoje sestra, jsou prostě den ode dne šťastnější. Jiní, jako Bejla Ašová, jsou jenom smutnější a smutnější. A ostatní, jako ty, jsou obojí." "A ty? Jsi právě teď nejšťastnější i nejsmutnější v životě?" "Jistěže jsem." "A proč?" "Protože mě nic nedokáže učinit šťastnějším ani smutnějším než ty."

"Listy jsou teď všude, a padají a padají - vracejí svět zpátky do země. Občas zapomenu, že svět se neřídí stejným řádem jako já. Že všechno neumírá, nebo pokud ano, navrátí se k životu - a jakpak by ne, se sluníčkem a dalšími obvyklými podněty. Občas mě napadá: jsem starší než tenhle strom, starší než tahle lavička, starší než déšť. A přece. Nejsem starší než déšť. Prší už léta a bude pršet, i když tu už nebudu..."

"Patrně byl přesvědčen, že do tohoto světa nepatří. Chtěl jsem mu říct: Kdo, když ne ty?"

"Pamatuju si, kdy jsem si poprvé uvědomil, že dokážu vidět věci, které nejsou skutečné. Bylo mi deset a šel jsem domů ze školy. Kolem proběhlo pár kluků ze třídy, hulákali a smáli se. Chtěl jsem být jako oni. A přece. Nevěděl jsem jak. Vždycky jsem měl pocit, že jsem jiný než ostatní. Bolelo to. A pak jsem zahnul za roh a spatřil jsem ho. Obrovského slona, jak stojí sám na náměstí. Věděl jsem, že si ho představuju. Chtěl jsem tomu věřit.
Tak jsem to zkusil.
A zjistil jsem, že to jde."



VELKÝ DŮM

"Jsou chvíle, kdy na vás přijde jakási jasnozřivost a vy najednou prohlédnete skrz zdi do jiného rozměru, na který jste zapomněli nebo se rozhodli ho nevnímat, abyste mohli dál žít s nejrůznějšími iluzemi, díky nimž je život, zejména život s druhými, vůbec možný."

"Vždycky jsem ráda cestovala nalehko; nějak potřebuji mít pocit, že mohu kdykoliv odkudkoliv bez námahy odejít. Představa tíhy mě znervózňovala, jako bych žila na zamrzlém jezeře a každá další domácí pastička - hrnec, křeslo či lampa - hrozila, že bude právě onou věcí, která mě strhne pod led. Jedinou výjimkou byly knihy, kterých jsem si volně dopřávala, protože mi nepřipadalo, že by mi doopravdy patřily; proto jsem také nikdy nepociťovala potřebu dočítat ty, co se mi nelíbí, ani povinnost, by se mi doopravdy líbily. Přes jistý nedostatek zodpovědnosti jsem si ale zároveň dopřávala svobodu nechat se jimi zasáhnout: když jsem někdy konečně narazila na tu pravou knihu, krutě to na mě dolehlo: vyrvala ve mně díru, její zásluhou se můj život stal ještě nebezpečnějším, protože jsem nedokázala kontrolovat, co tím otvorem projde.
Angličtinu jsem si vybrala za hlavní obor, protože jsem ráda četla, a ne proto, že bych měla sebemenší tušení, co bych jednou chtěla dělat. Jenže toho podzimu v Oxfordu se můj vztah ke knihám začal měnit. Došlo k tomu pomalu, téměř jsem to nepostřehla. S ubíhajícími týdny jsem čím dál tím méně tušila, o čem bych následující tři roky mohla psát dizertaci, a ten ohromný úkol mě začal udolávat. Kdykoliv jsem se ocitla v knihovně, doléhala na mě neurčitá, ponorná úzkost. Ze začátku jsem si skoro neuvědomovala, o co jde, vnímala jsem jen nervózní chvění v útrobách. To ale den ode dne sílilo a s ním i můj pocit zbytečnosti a marnosti. Četla jsem, ale nevnímala význam slov. Vždycky jsem zalistovala zpátky a začala na místě, které jsem si ještě pamatovala, jenže za chvíly se mi věty zase rozpadly před očima a já bezcílně klouzala stránkami jako vodoměrka po stojaté vodě. Byla jsem z toho čím dál tím nervóznější a začala jsem se cesst do knihovny děsit. Začala jsem se bát, že se začnu bát. Když jsem vešla do knihovny, zmocňovala se mě panika. A obzvlášť náročné pro mě bylo, že a panika souvisela se čtením - s něčím, co odjakživa bývalo středem mého života a co pro mě dřív bylo hradbou proti zoufalství. Už předtím jsem byla často smutná, ale ještě nikdy jsem nezažila takový pocit vnitřního napadení - jako by si moje bytost vyvinula alergii sama na sebe. V noci jsem bděla a cítila, že i když ležím bez hnutí, na nějaké jiné úrovni se od sebe čím dál víc odpoutávám.
Pracovat jsem nedokázala, a tak jsem trávila dny bloumáním po Oxfordu, chodila jsem do kina Fénix, probírala jsem se starými tisky v obchodě na High Street nebo jsem zabíjela čas v antropologickém muzeu mezi kostrami, nástroji a rozpraskanými miskami, které patřívaly dávno zmizelým lidem. Věci, které jsem měla před očima, jsem ale sotva vnímala. Duše mi zmrtvěla a celá bytost oněměla, jako kdyby někdo někde vypnul hlavní spínač. Běžely týdny a můj život ztratil veškerý smysl. Jako kdyby přes noc někdo z mé tělesné schránky vysál veškerý obsah, ale ona si dál chodila po světě jakoby nic. Prázdnota ovšem neznamenala apatii: v každém koutě na mě číhala úzkost, samota a zoufalství a čekaly, až mi budou moci zabránit v pohybu po ulicích..."

"Ne vždycky jsem na tom byla takhle; byly doby, kdy jsem si představovala, že se můj život bude ubírat jinou cestou. Je pravda, že jsem si záhy zvykla trávit dlouhé hodiny o samotě. Došla jsem k poznání, že lidskou společnost nepotřebuji tolik, jako ji potřebují ostatní. Po celém dni stráveném psaním mi dalo práci zapříst rozhovor, bylo to jako brodit se betonem, a tak jsem se často rozhodla nepouštět se do toho, místo toho se najíst v restauraci nad knížkou nebo si vyjít sama na dlouhou procházku a rozmotávat po městě vlákno samoty. Na samotu, na skutečnou samotu, si ale člověk nezvykne, a jelikož jsem byla pořád ještě mladá, považovala jsem svou situaci za dočasnou a nepřestávala jsem doufat a představovat si, že někoho potkám, zamiluji se a že spolu budeme sdílet své životy, každý z nás bude volný a nezávislý, ale přesto budeme spoutáni láskou. Ano, byly časy, kdy jsem se ještě ostatním neuzavírala. Když mě před lety opustil R., nechápala jsem to. Co jsem mohla vědět o opravdovém osamění? Byla jsem mladá, překypovala jsem city a přetékala touhou, žila jsem blíž vlastnímu povrchu. Jednou v noci jsem se vrátila domů a našla jsem ho v posteli schouleného do klubíčka. Když jsem se ho dotkla, cuknul sebou a svinul se ještě těsněji. Nech mě být, zašeptal nebo spíš vydávil, jako by jeho hlas vycházel ze dna studny. Miluju tě, řekla jsem, pohladila ho po vlasech, a to klubíčko se ještě víc naježilo, jako vyděšený nebo nemocný dikobraz.
Jak málo jsem mu tehdy rozuměla, jak málo jsem chápala, že čím víc se skrýváš, tím větší nutnost stahovat se do ústraní pociťuješ a že za chvíli zkrátka už nemůžeš žít mezi ostatními. Zkoušela jsem se s ním hádat, ve své pýše jsem si myslela, že by ho má láska mohla zachránit, dokázat mu jeho vlastní cenu, jeho krásu a dobrotu. Vylez ven, vylez ven, ať jsi kde jsi, zpívala jsem mu do ouška, až jednoho dne vstal, odešel a vzal si s sebou všechen svůj nábytek - že by to pro mě začalo právě tehdy? Ta skutečná samota? Že jsem se tenkrát začala ne schovávat, ale couvat tak pozvolna, že jsem si toho nejdřív ani nevšimla, že by to bylo za těch bouřlivých nocí, kdy jsem seděla s tím malým klíčem v ruce, každou chvíli jsem vyskakovala, abych utáhla okenní kličky, a pečetila jsem se uvnitř před vyjícím větrem? Ano, je možné, že tam to začalo nebo skoro začalo, přesně to neřeknu, ale trvalo léta, než jsem dospěla na konec té pouti do svého nitra, než jsem zatarasila všechny únikové cesty..."


Citováno z:
KRAUSSOVÁ, Nicole. Dějiny lásky. Praha: Argo, 2006. 246 s. ISBN 80-7203-762-5
KRAUSSOVÁ, Nicole. Velký dům. Praha: Argo, 2012. 307 s. ISBN 978-80-257-0526-1

Všichni už dávno ví...

15. října 2017 v 22:58 | Knihomolka |  Na procházce s hudbou

"Někdy mě děsí pomyšlení, že to, co chci sdělit, všichni už dávno ví. Lidé, které potkávám na ulici, ví stejně dobře jako já, že žijí v pekle, ale už si na tu myšlenku zvykli, naučili se s ní žít. Každý z nich je ovinutý stejným zámotkem zoufalství a smutku. Já jsem loser, černá ovce ve stádě, idiot, který přináší odhalení ze včerejších novin, špatnou zprávu, kterou nikdo nepotřebuje, protože ji každý zná.
Občas si myslím, že všichni žijí v pekle, ale už si na tu myšlenku zvykli. Ale za okamžik se zase zklidním. Ne, takhle to v žádném případě nemůže být. Na peklo si nejde zvyknout, proto je taky peklem."

(Sergej Kuzněcov - Motýlí kůže)






Citováno z: KUZNĚCOV, Sergej. Motýlí kůže. Brno: Jota, 2014. s. 133-134. ISBN 978-80-7462-698-2

Janis Elsbergs - XXX

6. října 2017 v 22:04 Chvilky s poezií

Jdu, divím se,
že nenechávám žádné stopy.
Touto cestou jsem šel včera,
chodívám tudy celý život.

Neohlížím se,
bojím se, že za zády nenajdu svůj stín.

"Jsi naživu?" zeptá se mne znenadání
nějaký podroušený muž.

"Ano, ano," odpovím překotně.
"Ano, ano," odpovím, jak nejrychleji mohu.




zdroj obrázku: fubiz.net (Silvia Grav)


Pavel Kohout - Hodina tance a lásky

3. října 2017 v 22:40 Výpisky z knih
....
Na zábradlí mostu sedí totiž muž, který si to vše představuje. Pozoruje přitom, jak slunce, zapadající právě přímo za pevnost, ji proměňuje v obrovskou vystřihovánku z černého papíru, už dávno nerušenou postavičkami pruhovaných sekáčků. Tomu muži bude čtyřicet až za dva roky a dva měsíce, přesně o dvacátém čtvrtém výročí atentátu na Hitlera; v ten den, o rok později, přistane Apollo XI s prvními lidmi, Američany, na Měsíci. Ten muž sleduje i tak náhodné souvislosti. Je spisovatel.
Celý dnešní den bloudil touto pevností, o níž už tolik četl i slyšel. Ještě šest dnů před koncem války tu bylo popraveno dvaapadesát mladých českých vlastenců; přežilo jen pár jejich druhů, které odtud krátce předtím odvezli se skvrnitým tyfem. Byli to pak spisovatelovi přátelé. Co mu vyprávěli, zhoustne až o léta později v příběhu, smíšeno s jeho vlastními zážitky, které mu dovolí srovnávat dvě historické epochy a tři politické systémy. Ten muž jsem já.
Mám na sobě onoho dne pravé džíny ze Západu. Jsou slušivé, praktické, v Československu stále těžko k sehnání a o to žádoucnější. Ještě nedávno jsem jako spousta jiných nosil podobně modrou košili komunistického svazu mládeže. Byla neméně vhodná, a přece ji náhle nahradily košile všech ostatních barev. Pojednou chtěl být každý z nás jiný než druhý. Ale kdo může, nosí prozměnu stejné modré džíny, na nichž ještě nelpí žádná historie.
Tak moderně-neutrálně oblečeni uklízíme teď my, kteří jsme se původně cítili být strážci vašeho pokroku, trosky po požáru, odvážíme bahno po potopě, počítáme škody a jizvy, které utrpěl náš sen. Přiznali nám, když jsme to už vytušili sami, že tisíce údajných nepřátel lidu, zatracených, umučených, popravených či duševně zlomených v politických procesech padesátých let, v něž vyústila vítězná válka i slavná revoluce, staly se ve skutečnosti oběťmi Stalinovy zvrhlé vládnoucí skupiny, jsou zcela nevinní a mohou jít ihned domů, pokud snad přežili.
Avšak systém, zapřísahají nás starší, a my tomu chceme sami věřit, je stejně nevinen. Zůstává nadále jedinou nadějí vykořisťované většiny lidstva a musí být proto změněn, zlepšen, zlidštěn, tedy z gruntu zreformován, ale samozřejmě zachován! I staleté demokracie, utěšujeme se, dokonce svaté církve mají podobně krvavou historii - proč pak upírat mladému socialismu právo na dětské nemoci? Stačí jej dokonale zajistit před novou zvůlí a budoucnost patří jemu!
Jsem jeden z těch, kdo se o to vší silou pokoušejí. Ale právě proto mi nestačí jen prostá výměna symoblů. Mé džíny jsou prvním znamením nové uniformity Po košilích a kalhotách jsou vždycky brzo jednotně barveny i mozky. Kam přivedla podobně praktická hněď a slušivá čerň mé německé vrstevníky? Z veselých mladých chlapců se masově stali masoví vrazi. I oni měli matky, milenky, ženy, děti a psy, i oni kdysi věřili a milovali.
V čem se lišili od nás? Jak se stali vrahy? Co před tím zachránilo mne? Mé mládí? Má výchova? Jejich varovný příklad? Stalinova včasná smrt? Měl jsem víc štěstí či lepší proroky? Ano, kdo z nich schválil onu kapitolu z Hitlerovy bible, jednající o národu a rase, je vinen tisícerou smrtí. Kdo jejímu autoru, který své strašlivé síle tak nestoudně vyjevil a brzy i předvedl činy, přesto pomohl k moci, je spoluvinen. Ale která kniha měla varovat nás? - Kapitál? - Původ rodiny? - Stát a revoluce?
Marxův tlustopis, jenž pohnul základy světa, je počestný vědecký traktát, který spíš uspí, než by burcoval ke stavbě barikád. Engelsovy texty jsou i dnes ctihodné vědecké studie. A Leninova předrevoluční díla obsahují myšlenky, které stále ještě umí zapálit srdce trpící s hladovými a utlačenými; mnohé právě proto záhy zmizely v bezedných pytlích zlodějů revolucí. Přesto bylo jejich učení zneužito k utlačení nových hladových. Stejně jako už předtím úplnou rovnost všech ve francouzské revoluci poměřovala gilotina.
Do propasti nemusí zavádět snadno rozpoznatelná perverzní hesla, která už svou scestností burcují ostražitost. Prohlásit jen Němce a Rusy za krvavé psy moderního věku bylo by stejně nespravedlivé jako nebezpečné. Zapomenuta by byla 'malá' řádění a vraždění Britů v Indii, Turků v Arménii, Italů v Habeši, Japonců v Číně, Číňanů v Tibetu, Francouzů v Alžírsku, Američanů ve Vietnamu, Kambodžanů dokonce ve vlastní zemi, Peršanů a Iráčanů v kurdských oblastech a tolika jiných jinde. Bylo by zapomenuto, kolik z toho začalo ctnostnými řečmi i zbožnými modlitbami, než se horliví vlastenci a věřící proměnili téměž na obrátku v surové vrahy.
Není to důvod k pochopení, že za jistých podmínek mohl by se stát katovým pacholkem každý z nás,a ti, co se nestali, vděčí za to spíš své šťastné hvězdě než svému silnému charakteru? A není to důvod k otázce, jak lze poznat onen kritický bod, v němž spravedlivá vzpoura proti nelidskosti přechází ve zločin proti lidstvu, v němž se ideály mění ve svůj opak, a nadšenci, oslnění svým ctnostným posláním, začnou sloužit zlu? A pozná-li se to: jak se tomu dá ještě zabránit snadno rozbitelným nástrojem lidského těla a ducha?
Nerodíme se zlí ani dobří. Naše zárodky se podobají splasklým balónkům, kterým vefukují ducha první uživatelé. Jak v sobě včas rozpoznat démona v souhlasu s líbivými hesly, vykřikovanými sdostatek hlasitě, a jak naopak nezapudit ze samé opatrnosti schopnost nadchnout se pro riskantní myšlenky, bez níž člověk zůstává míčem bez duše?
Leckterý český rodák, jenž léta hýbal mávátky v májových průvodech a podepisoval odsudky zrádných disidentů, prohlásí je na Západě, sotvaže uprchne ze zájezdu, k němuž mu pomohla ponížená spolupráce, za stejné bolševické svině, které nutno pověsit na lucerny s těmi u moci, má-li kdy v Čechách znovu vládnout pravá svoboda. Jaký je rozdíl mezi tímto demokratem a fašisty?
Můj kolega, významný český spisovatel, který byl po ruském vpádu do naší společné vlasti rovněž dohnán k exilu ve Francii, vylučuje Rusko z Evropy, ale ponechává v něm Německo. Křivdí Rusům, či nadržuje Němcům? Není to spíš tak, že se z kulturní mapy světa může dočasně sám vymazat sebevíc civilizovaný národ, jestliže přepíše svůj kutlurní odkaz na nové barbary? Neodhlásili se tak v poválečných letech i Češi ze samého srdce Evropy, když připustili vysídlení Němců, stavbu šibenic a popření vlastních duchovních tradic? Nedegradovali jsme se sami víc, než se to předtím povedlo všem našim okupantům?
A když už se to národu přihodí, kdo má potom vlastně právo podílet se na novém návratu k budoucnosti? Pouze majitelé čistých rukou, i když si je spíš ještě nestačili pošpinit dík svému mládí? Jen oběti bezpráví, i když je často hodlají vyvážit bezprávím jiného druhu? Nebo snad i ti, kdo stáli zločincům z hlouposti či ze strachu zeď a touží to napravit? Jak mnoho se mí kdo mýlit, aby měl nárok na to právo? Jak málo? Kdo to změří? Kdo o tom rozhoduje?
V pevnosti mě dnes kupodivu nejvíc šokovalo nejnevinnější zařízení: bázen, který dal postavit zlopověstný německý velitel pro své dorůstající dcery, nuené prožít v této baště nezměřitelného hoře nejhezčí dívčí léta. Tuším v tom zárodek silného příběhu, jenž může osvětlit mnoho mých otázek tím, že mi umožní spatřít v cizích osudech včerejších protivníků záludná nebezpečí mého vlastního světa.
Avšak smysl onoho příběhu mi v tomto červnovém dni ještě uniká a potrvá dalších dvacet let, než z něho dají vzniknout románu události kolem jedné prezidentské volby. Stane se mi nepřímou polemikou s jedním z kandidátů, jehož rakouským spoluobčanem se mezitím stanu, když mě loutková vláda mé znovu okupované vlasti odtrhne násilím od mé minulosti. Onen muž, Kurt Waldheim, se pokusí svou vlastní zatajit a zapřít, ačkoliv se v ní patrně nedopustil horšího činu, než že ji prožil.
Osobně prožitá minulost se nazývá zkušeností. Zkušenost je nepřenosná a musí být vždycky znovu osobně zažita. Proces prožitku ji poskytne za cenu nevinnosti. Ztracená nevinnost zmenšuje právo na budoucnost. Čím je v tomto světle člověku jeho osobní minulost?
Živým poučením? Mrtvou literou? Draze zaplaceným majetkem, který se zúročí, anebo kufrem starých novin na podpal? Přítěží, či křídly? Odpadem života, anebo jeho hlavním produktem? Dá se minulost napravit? A ne-li, dá se zapudit, aby zbytečně nezatěžovala? A jestli ani to ne, co pak s ní?
Poslat ji i s jejím nositelem do vyhnanství? Nechat ho vymřít zároveň s ní? Omluvit ji jako dobře míněný čin, který se nečekaně proměnil v opak? Zkrášlit ji líčidly jako znetvořené tváře nám drahých sebevrahů? Odepsat ji jako nešťastnou investici? Zapomenout jako zpackanou lásku? Schovávat ji jako odpornou kožní nemoc, aby ji raději nikdo nespatřil? Či ji naopak vystavit na odiv jako zaviněné sebezmrzačení, aby varovala jiné?

Já nevím. Proto se ptám.


Citováno z: KOHOUT, Pavel - Hodina tance a lásky. Praha: Odeon, 2008. ISBN 978-80-207-1279-0.