Nicole Kraussová - Dějiny lásky/Velký dům

24. října 2017 v 23:18 |  Výpisky z knih



DĚJINY LÁSKY

"... někdy, chcete-li namalovat pouze hlavu, musíte se vzdát zbytku postavy. Chcete-li namalovat list, musíte obětovat krajinu. Zpočátku se vám může zdát, že se omezujete, avšak po chvíli zjistíte, že máte-li něčeho čtvrt centimetru, mnohem spíš se zmocníte nějakého pocitu z vesmíru, než kdybyste předstírali, že děláte celou oblohu.
Máma si nevybrala list nebo hlavu. Vybrala si tátu, a aby si uchovala určitý pocit, obětovala svět."

"Jsi o něco šťastnější a taky o něco smutnější."
"Což se navzájem vyruší, takže jsem úplně stejná."
"Vůbec ne. To, že jsi dneska o něco šťastnější, na tom, že jsi taky o něco smutnější, vůbec nic nemění. Den ode dne jsi o něco víc obojí, z čehož plyne, že právě teď jsi nejšťastnější i nesmutnější, jakás kdy byla." "Jak to víš?" "Tak se zamysli. Bylas někdy šťastnější než právě teď, když tu ležíme v trávě?" "Asi ne. Ne." "A bylas někdy smutnější?" "Ne." "I když pozor, u všech to tak nefunguje. Někteří lidi, jako tvoje sestra, jsou prostě den ode dne šťastnější. Jiní, jako Bejla Ašová, jsou jenom smutnější a smutnější. A ostatní, jako ty, jsou obojí." "A ty? Jsi právě teď nejšťastnější i nejsmutnější v životě?" "Jistěže jsem." "A proč?" "Protože mě nic nedokáže učinit šťastnějším ani smutnějším než ty."

"Listy jsou teď všude, a padají a padají - vracejí svět zpátky do země. Občas zapomenu, že svět se neřídí stejným řádem jako já. Že všechno neumírá, nebo pokud ano, navrátí se k životu - a jakpak by ne, se sluníčkem a dalšími obvyklými podněty. Občas mě napadá: jsem starší než tenhle strom, starší než tahle lavička, starší než déšť. A přece. Nejsem starší než déšť. Prší už léta a bude pršet, i když tu už nebudu..."

"Patrně byl přesvědčen, že do tohoto světa nepatří. Chtěl jsem mu říct: Kdo, když ne ty?"

"Pamatuju si, kdy jsem si poprvé uvědomil, že dokážu vidět věci, které nejsou skutečné. Bylo mi deset a šel jsem domů ze školy. Kolem proběhlo pár kluků ze třídy, hulákali a smáli se. Chtěl jsem být jako oni. A přece. Nevěděl jsem jak. Vždycky jsem měl pocit, že jsem jiný než ostatní. Bolelo to. A pak jsem zahnul za roh a spatřil jsem ho. Obrovského slona, jak stojí sám na náměstí. Věděl jsem, že si ho představuju. Chtěl jsem tomu věřit.
Tak jsem to zkusil.
A zjistil jsem, že to jde."



VELKÝ DŮM

"Jsou chvíle, kdy na vás přijde jakási jasnozřivost a vy najednou prohlédnete skrz zdi do jiného rozměru, na který jste zapomněli nebo se rozhodli ho nevnímat, abyste mohli dál žít s nejrůznějšími iluzemi, díky nimž je život, zejména život s druhými, vůbec možný."

"Vždycky jsem ráda cestovala nalehko; nějak potřebuji mít pocit, že mohu kdykoliv odkudkoliv bez námahy odejít. Představa tíhy mě znervózňovala, jako bych žila na zamrzlém jezeře a každá další domácí pastička - hrnec, křeslo či lampa - hrozila, že bude právě onou věcí, která mě strhne pod led. Jedinou výjimkou byly knihy, kterých jsem si volně dopřávala, protože mi nepřipadalo, že by mi doopravdy patřily; proto jsem také nikdy nepociťovala potřebu dočítat ty, co se mi nelíbí, ani povinnost, by se mi doopravdy líbily. Přes jistý nedostatek zodpovědnosti jsem si ale zároveň dopřávala svobodu nechat se jimi zasáhnout: když jsem někdy konečně narazila na tu pravou knihu, krutě to na mě dolehlo: vyrvala ve mně díru, její zásluhou se můj život stal ještě nebezpečnějším, protože jsem nedokázala kontrolovat, co tím otvorem projde.
Angličtinu jsem si vybrala za hlavní obor, protože jsem ráda četla, a ne proto, že bych měla sebemenší tušení, co bych jednou chtěla dělat. Jenže toho podzimu v Oxfordu se můj vztah ke knihám začal měnit. Došlo k tomu pomalu, téměř jsem to nepostřehla. S ubíhajícími týdny jsem čím dál tím méně tušila, o čem bych následující tři roky mohla psát dizertaci, a ten ohromný úkol mě začal udolávat. Kdykoliv jsem se ocitla v knihovně, doléhala na mě neurčitá, ponorná úzkost. Ze začátku jsem si skoro neuvědomovala, o co jde, vnímala jsem jen nervózní chvění v útrobách. To ale den ode dne sílilo a s ním i můj pocit zbytečnosti a marnosti. Četla jsem, ale nevnímala význam slov. Vždycky jsem zalistovala zpátky a začala na místě, které jsem si ještě pamatovala, jenže za chvíly se mi věty zase rozpadly před očima a já bezcílně klouzala stránkami jako vodoměrka po stojaté vodě. Byla jsem z toho čím dál tím nervóznější a začala jsem se cesst do knihovny děsit. Začala jsem se bát, že se začnu bát. Když jsem vešla do knihovny, zmocňovala se mě panika. A obzvlášť náročné pro mě bylo, že a panika souvisela se čtením - s něčím, co odjakživa bývalo středem mého života a co pro mě dřív bylo hradbou proti zoufalství. Už předtím jsem byla často smutná, ale ještě nikdy jsem nezažila takový pocit vnitřního napadení - jako by si moje bytost vyvinula alergii sama na sebe. V noci jsem bděla a cítila, že i když ležím bez hnutí, na nějaké jiné úrovni se od sebe čím dál víc odpoutávám.
Pracovat jsem nedokázala, a tak jsem trávila dny bloumáním po Oxfordu, chodila jsem do kina Fénix, probírala jsem se starými tisky v obchodě na High Street nebo jsem zabíjela čas v antropologickém muzeu mezi kostrami, nástroji a rozpraskanými miskami, které patřívaly dávno zmizelým lidem. Věci, které jsem měla před očima, jsem ale sotva vnímala. Duše mi zmrtvěla a celá bytost oněměla, jako kdyby někdo někde vypnul hlavní spínač. Běžely týdny a můj život ztratil veškerý smysl. Jako kdyby přes noc někdo z mé tělesné schránky vysál veškerý obsah, ale ona si dál chodila po světě jakoby nic. Prázdnota ovšem neznamenala apatii: v každém koutě na mě číhala úzkost, samota a zoufalství a čekaly, až mi budou moci zabránit v pohybu po ulicích..."

"Ne vždycky jsem na tom byla takhle; byly doby, kdy jsem si představovala, že se můj život bude ubírat jinou cestou. Je pravda, že jsem si záhy zvykla trávit dlouhé hodiny o samotě. Došla jsem k poznání, že lidskou společnost nepotřebuji tolik, jako ji potřebují ostatní. Po celém dni stráveném psaním mi dalo práci zapříst rozhovor, bylo to jako brodit se betonem, a tak jsem se často rozhodla nepouštět se do toho, místo toho se najíst v restauraci nad knížkou nebo si vyjít sama na dlouhou procházku a rozmotávat po městě vlákno samoty. Na samotu, na skutečnou samotu, si ale člověk nezvykne, a jelikož jsem byla pořád ještě mladá, považovala jsem svou situaci za dočasnou a nepřestávala jsem doufat a představovat si, že někoho potkám, zamiluji se a že spolu budeme sdílet své životy, každý z nás bude volný a nezávislý, ale přesto budeme spoutáni láskou. Ano, byly časy, kdy jsem se ještě ostatním neuzavírala. Když mě před lety opustil R., nechápala jsem to. Co jsem mohla vědět o opravdovém osamění? Byla jsem mladá, překypovala jsem city a přetékala touhou, žila jsem blíž vlastnímu povrchu. Jednou v noci jsem se vrátila domů a našla jsem ho v posteli schouleného do klubíčka. Když jsem se ho dotkla, cuknul sebou a svinul se ještě těsněji. Nech mě být, zašeptal nebo spíš vydávil, jako by jeho hlas vycházel ze dna studny. Miluju tě, řekla jsem, pohladila ho po vlasech, a to klubíčko se ještě víc naježilo, jako vyděšený nebo nemocný dikobraz.
Jak málo jsem mu tehdy rozuměla, jak málo jsem chápala, že čím víc se skrýváš, tím větší nutnost stahovat se do ústraní pociťuješ a že za chvíli zkrátka už nemůžeš žít mezi ostatními. Zkoušela jsem se s ním hádat, ve své pýše jsem si myslela, že by ho má láska mohla zachránit, dokázat mu jeho vlastní cenu, jeho krásu a dobrotu. Vylez ven, vylez ven, ať jsi kde jsi, zpívala jsem mu do ouška, až jednoho dne vstal, odešel a vzal si s sebou všechen svůj nábytek - že by to pro mě začalo právě tehdy? Ta skutečná samota? Že jsem se tenkrát začala ne schovávat, ale couvat tak pozvolna, že jsem si toho nejdřív ani nevšimla, že by to bylo za těch bouřlivých nocí, kdy jsem seděla s tím malým klíčem v ruce, každou chvíli jsem vyskakovala, abych utáhla okenní kličky, a pečetila jsem se uvnitř před vyjícím větrem? Ano, je možné, že tam to začalo nebo skoro začalo, přesně to neřeknu, ale trvalo léta, než jsem dospěla na konec té pouti do svého nitra, než jsem zatarasila všechny únikové cesty..."


Citováno z:
KRAUSSOVÁ, Nicole. Dějiny lásky. Praha: Argo, 2006. 246 s. ISBN 80-7203-762-5
KRAUSSOVÁ, Nicole. Velký dům. Praha: Argo, 2012. 307 s. ISBN 978-80-257-0526-1
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama