Pavel Kohout - Hodina tance a lásky

3. října 2017 v 22:40 |  Výpisky z knih
....
Na zábradlí mostu sedí totiž muž, který si to vše představuje. Pozoruje přitom, jak slunce, zapadající právě přímo za pevnost, ji proměňuje v obrovskou vystřihovánku z černého papíru, už dávno nerušenou postavičkami pruhovaných sekáčků. Tomu muži bude čtyřicet až za dva roky a dva měsíce, přesně o dvacátém čtvrtém výročí atentátu na Hitlera; v ten den, o rok později, přistane Apollo XI s prvními lidmi, Američany, na Měsíci. Ten muž sleduje i tak náhodné souvislosti. Je spisovatel.
Celý dnešní den bloudil touto pevností, o níž už tolik četl i slyšel. Ještě šest dnů před koncem války tu bylo popraveno dvaapadesát mladých českých vlastenců; přežilo jen pár jejich druhů, které odtud krátce předtím odvezli se skvrnitým tyfem. Byli to pak spisovatelovi přátelé. Co mu vyprávěli, zhoustne až o léta později v příběhu, smíšeno s jeho vlastními zážitky, které mu dovolí srovnávat dvě historické epochy a tři politické systémy. Ten muž jsem já.
Mám na sobě onoho dne pravé džíny ze Západu. Jsou slušivé, praktické, v Československu stále těžko k sehnání a o to žádoucnější. Ještě nedávno jsem jako spousta jiných nosil podobně modrou košili komunistického svazu mládeže. Byla neméně vhodná, a přece ji náhle nahradily košile všech ostatních barev. Pojednou chtěl být každý z nás jiný než druhý. Ale kdo může, nosí prozměnu stejné modré džíny, na nichž ještě nelpí žádná historie.
Tak moderně-neutrálně oblečeni uklízíme teď my, kteří jsme se původně cítili být strážci vašeho pokroku, trosky po požáru, odvážíme bahno po potopě, počítáme škody a jizvy, které utrpěl náš sen. Přiznali nám, když jsme to už vytušili sami, že tisíce údajných nepřátel lidu, zatracených, umučených, popravených či duševně zlomených v politických procesech padesátých let, v něž vyústila vítězná válka i slavná revoluce, staly se ve skutečnosti oběťmi Stalinovy zvrhlé vládnoucí skupiny, jsou zcela nevinní a mohou jít ihned domů, pokud snad přežili.
Avšak systém, zapřísahají nás starší, a my tomu chceme sami věřit, je stejně nevinen. Zůstává nadále jedinou nadějí vykořisťované většiny lidstva a musí být proto změněn, zlepšen, zlidštěn, tedy z gruntu zreformován, ale samozřejmě zachován! I staleté demokracie, utěšujeme se, dokonce svaté církve mají podobně krvavou historii - proč pak upírat mladému socialismu právo na dětské nemoci? Stačí jej dokonale zajistit před novou zvůlí a budoucnost patří jemu!
Jsem jeden z těch, kdo se o to vší silou pokoušejí. Ale právě proto mi nestačí jen prostá výměna symoblů. Mé džíny jsou prvním znamením nové uniformity Po košilích a kalhotách jsou vždycky brzo jednotně barveny i mozky. Kam přivedla podobně praktická hněď a slušivá čerň mé německé vrstevníky? Z veselých mladých chlapců se masově stali masoví vrazi. I oni měli matky, milenky, ženy, děti a psy, i oni kdysi věřili a milovali.
V čem se lišili od nás? Jak se stali vrahy? Co před tím zachránilo mne? Mé mládí? Má výchova? Jejich varovný příklad? Stalinova včasná smrt? Měl jsem víc štěstí či lepší proroky? Ano, kdo z nich schválil onu kapitolu z Hitlerovy bible, jednající o národu a rase, je vinen tisícerou smrtí. Kdo jejímu autoru, který své strašlivé síle tak nestoudně vyjevil a brzy i předvedl činy, přesto pomohl k moci, je spoluvinen. Ale která kniha měla varovat nás? - Kapitál? - Původ rodiny? - Stát a revoluce?
Marxův tlustopis, jenž pohnul základy světa, je počestný vědecký traktát, který spíš uspí, než by burcoval ke stavbě barikád. Engelsovy texty jsou i dnes ctihodné vědecké studie. A Leninova předrevoluční díla obsahují myšlenky, které stále ještě umí zapálit srdce trpící s hladovými a utlačenými; mnohé právě proto záhy zmizely v bezedných pytlích zlodějů revolucí. Přesto bylo jejich učení zneužito k utlačení nových hladových. Stejně jako už předtím úplnou rovnost všech ve francouzské revoluci poměřovala gilotina.
Do propasti nemusí zavádět snadno rozpoznatelná perverzní hesla, která už svou scestností burcují ostražitost. Prohlásit jen Němce a Rusy za krvavé psy moderního věku bylo by stejně nespravedlivé jako nebezpečné. Zapomenuta by byla 'malá' řádění a vraždění Britů v Indii, Turků v Arménii, Italů v Habeši, Japonců v Číně, Číňanů v Tibetu, Francouzů v Alžírsku, Američanů ve Vietnamu, Kambodžanů dokonce ve vlastní zemi, Peršanů a Iráčanů v kurdských oblastech a tolika jiných jinde. Bylo by zapomenuto, kolik z toho začalo ctnostnými řečmi i zbožnými modlitbami, než se horliví vlastenci a věřící proměnili téměž na obrátku v surové vrahy.
Není to důvod k pochopení, že za jistých podmínek mohl by se stát katovým pacholkem každý z nás,a ti, co se nestali, vděčí za to spíš své šťastné hvězdě než svému silnému charakteru? A není to důvod k otázce, jak lze poznat onen kritický bod, v němž spravedlivá vzpoura proti nelidskosti přechází ve zločin proti lidstvu, v němž se ideály mění ve svůj opak, a nadšenci, oslnění svým ctnostným posláním, začnou sloužit zlu? A pozná-li se to: jak se tomu dá ještě zabránit snadno rozbitelným nástrojem lidského těla a ducha?
Nerodíme se zlí ani dobří. Naše zárodky se podobají splasklým balónkům, kterým vefukují ducha první uživatelé. Jak v sobě včas rozpoznat démona v souhlasu s líbivými hesly, vykřikovanými sdostatek hlasitě, a jak naopak nezapudit ze samé opatrnosti schopnost nadchnout se pro riskantní myšlenky, bez níž člověk zůstává míčem bez duše?
Leckterý český rodák, jenž léta hýbal mávátky v májových průvodech a podepisoval odsudky zrádných disidentů, prohlásí je na Západě, sotvaže uprchne ze zájezdu, k němuž mu pomohla ponížená spolupráce, za stejné bolševické svině, které nutno pověsit na lucerny s těmi u moci, má-li kdy v Čechách znovu vládnout pravá svoboda. Jaký je rozdíl mezi tímto demokratem a fašisty?
Můj kolega, významný český spisovatel, který byl po ruském vpádu do naší společné vlasti rovněž dohnán k exilu ve Francii, vylučuje Rusko z Evropy, ale ponechává v něm Německo. Křivdí Rusům, či nadržuje Němcům? Není to spíš tak, že se z kulturní mapy světa může dočasně sám vymazat sebevíc civilizovaný národ, jestliže přepíše svůj kutlurní odkaz na nové barbary? Neodhlásili se tak v poválečných letech i Češi ze samého srdce Evropy, když připustili vysídlení Němců, stavbu šibenic a popření vlastních duchovních tradic? Nedegradovali jsme se sami víc, než se to předtím povedlo všem našim okupantům?
A když už se to národu přihodí, kdo má potom vlastně právo podílet se na novém návratu k budoucnosti? Pouze majitelé čistých rukou, i když si je spíš ještě nestačili pošpinit dík svému mládí? Jen oběti bezpráví, i když je často hodlají vyvážit bezprávím jiného druhu? Nebo snad i ti, kdo stáli zločincům z hlouposti či ze strachu zeď a touží to napravit? Jak mnoho se mí kdo mýlit, aby měl nárok na to právo? Jak málo? Kdo to změří? Kdo o tom rozhoduje?
V pevnosti mě dnes kupodivu nejvíc šokovalo nejnevinnější zařízení: bázen, který dal postavit zlopověstný německý velitel pro své dorůstající dcery, nuené prožít v této baště nezměřitelného hoře nejhezčí dívčí léta. Tuším v tom zárodek silného příběhu, jenž může osvětlit mnoho mých otázek tím, že mi umožní spatřít v cizích osudech včerejších protivníků záludná nebezpečí mého vlastního světa.
Avšak smysl onoho příběhu mi v tomto červnovém dni ještě uniká a potrvá dalších dvacet let, než z něho dají vzniknout románu události kolem jedné prezidentské volby. Stane se mi nepřímou polemikou s jedním z kandidátů, jehož rakouským spoluobčanem se mezitím stanu, když mě loutková vláda mé znovu okupované vlasti odtrhne násilím od mé minulosti. Onen muž, Kurt Waldheim, se pokusí svou vlastní zatajit a zapřít, ačkoliv se v ní patrně nedopustil horšího činu, než že ji prožil.
Osobně prožitá minulost se nazývá zkušeností. Zkušenost je nepřenosná a musí být vždycky znovu osobně zažita. Proces prožitku ji poskytne za cenu nevinnosti. Ztracená nevinnost zmenšuje právo na budoucnost. Čím je v tomto světle člověku jeho osobní minulost?
Živým poučením? Mrtvou literou? Draze zaplaceným majetkem, který se zúročí, anebo kufrem starých novin na podpal? Přítěží, či křídly? Odpadem života, anebo jeho hlavním produktem? Dá se minulost napravit? A ne-li, dá se zapudit, aby zbytečně nezatěžovala? A jestli ani to ne, co pak s ní?
Poslat ji i s jejím nositelem do vyhnanství? Nechat ho vymřít zároveň s ní? Omluvit ji jako dobře míněný čin, který se nečekaně proměnil v opak? Zkrášlit ji líčidly jako znetvořené tváře nám drahých sebevrahů? Odepsat ji jako nešťastnou investici? Zapomenout jako zpackanou lásku? Schovávat ji jako odpornou kožní nemoc, aby ji raději nikdo nespatřil? Či ji naopak vystavit na odiv jako zaviněné sebezmrzačení, aby varovala jiné?

Já nevím. Proto se ptám.


Citováno z: KOHOUT, Pavel - Hodina tance a lásky. Praha: Odeon, 2008. ISBN 978-80-207-1279-0.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama