Listopad 2017

Anna Barkovová - Osm hlav šílenství

29. listopadu 2017 v 20:33 Chvilky s poezií
"Mámivá lyrika, milostné písně
nás nepřežijí ani zdaleka.
My jen bublinky plovoucí jsme
na hladině zvířených vod života.

Co dělat? Zbytečně tesknit?
Svědčit, že marně jsme úpěli?
Prostě jsme se jen vynořili, praskli,
a beze stopy navždy zmizeli."
(1931)


"Moc pozdě je, lyrické vlny!
Přišel čas loučení s písněmi.
Slastné i bolestné ještě tu šumí,
ten příboj se nese však z ozvěny.
Každým večerem horší než zrána
odpověď tuším na palčivé otázky.
Ty, živote můj, skico zpřetrhanává
velkého díla - vyhasni!"
(1931)


Stařena
(...)
Kampak ses, stařenko, vydala?
Hromy už duní, nechoď dál...
Na tryznu čekám. Dávno jsem umřela,
jenže tu není, kdo by mě pochoval.

Všechny cesty jsem zchodila,
štěstí však nenašla nikde.
Ve vodě tonula, v krvi se topila,
ohněm jsem hořela a mrzla v zimě.

V odraných hadrech chodím,
člověk nemá, co by si do rakve vzal.
Dávno tu mrtvá bloudím,
jenže tu není, kdo by mě pochoval.
(1952)


Milan Kundera - Růže / Donát Šajner - Tak tedy jsem

16. listopadu 2017 v 22:42 Chvilky s poezií

Milan Kundera - Růže

Vždy jsem se tě bál potkávat
a vyhýbal jsem se ti.
Možná že jedenkrát
přece však potkáme se.
Snad.
Uprostřed ulice
zůstanem stát.
Uprostřed ulice
strneme
hlava u hlavy.
V té chvíli auta i chodci
celý život,
vše na chvíli se zastaví...

----------------------------------------------------------------------

Donát Šajner - Tak tedy jsem

Jednou prý budeme všechno vědět, všechno znát,
co se dá sečíst, zvážit, co lze vůbec spočítat.
Nevěřím. Strachu, bolesti, lásko a tebe, štěstí,
nelze spočítat, vyprosit, vyhrozit, ani z nebe snésti.

Drahokam světla měsíce, zapomenutý slunovrat,
všechno můžeme vědět, všechno můžeme znát.
O trn pochyb však stejně zarazíš. Ano? Ne?
Kořen svobody žádný blesk nikdy nepřetne.

Jsem člověk. Víc nelze být? Věčná škoda.
Tak tedy jsem. Jsem zpěv i denní nepohoda.
Na cestě, kudy chodí sny i pravda ranní,
srdce pozdraví sluneční zmrtvýchvstání.

Věřím mu, slunci věřím, není zbytí.
Nic neví, ale svítí, svítí, svítí...



Amos Oz - Černá skříňka

9. listopadu 2017 v 21:03 Výpisky z knih


"Štěstí na světě existuje, Aleku, a utrpení není jeho opakem, je trnitou stezkou, kterou se po břiše plazíme k té lesní mýtině zalité jemným stříbrem měsíce, které nás volá a očekává. Nezapomeň."

"Nechte mrtvé pohřbít mrtvé": živé pohřbí živí.

"Slova a tak," věnoval mi svůj pomalý úsměv. "to je jako znát lidi. Odkud přišli. Kdo je čí příbuzný. Jak se chovají ve všech možných situacích. A mimo to neexistuje nějako krátit, míjet čas. Čas nemíjí."
Nemíjí? Co to znamená?
"Vím já? Možná je to naopak. Že my pomíjíme v čase. Vím já? Nebo že čas míjí lidi."

"Víte, pane, moje smrt je totiž logicky přijatelná. Nemylte se, prosím: neříkám tím, že bych si smrt přál, nebo něco podobného (v tom není žádná potíž: mám výborný revolver, který mi kdysi daroval jeden generál z Pentagonu); mám na mysli něco úplně jiného: vůbec neexistovat. Se zpětnou platností zrušit svou přítomnost. Dělat, jako bych se nikdy nenarodil. Na samém začátku přejít do nějakého jiného modu: blahovičník, například. Nebo holý pahorek v Galileji. Kámen na povrchu měsíce."

... hořím touhou dokázat jednou provždy, že ani egoismus, ani nízkost, ani krutost v naší přirozenosti nejsou tím, co nás mění v sebedestruktivní druh. Sami se likvidujeme (a zanedlouho konečně vyhladíme všechny příslušníky svého druhu) právě kvůi "vznešeným touhám" v nás: kvůli religiózní nemoci. Kvůli palčivé potřebě "být spasen". Kvůli posedlosti vykoupením. Co je to posedlost vykoupením? Jen maska pro totální nedostatek základního nadání k životu. Toho nadání, kterým je obdařena každá kočka. Zatímco my, jako velryby, které se samy vrhají na břeh, nutkány k masové sebevraždě, trpíme postupující degenerací nadání k životu. Odtud ona populární touha ničit a hubit to, co máme, abychom prorazili cestu k jakýmsi krajinám vykoupení, které nikdy neexistovaly a ani existovat nemohou. Abychom se zpěvem obětovali svůj život, abychom v extázi spálili ty ostatní ve prospěch vágního kouzla, které se nám jeví jako "země zaslíbená", takového nebo onakého klamu, který je považován za "vyšší než život". A co se u nás pokládá za vyšší než život? Ve čtrnáctém století v Uppsale zabili dva mniši za jedinou noc osmadevadesát sirotků a potom se sami upálili, protože v okně kláštera se ukázala modrá liška jako znamení, že Panna očekává jejich příchod. Proto: prostírat na zem "koberec našich mozků vylitých / jako bílé růže", koberec, který je určen pro čisté kroky nějakého pochybného spasitele (slova z básně místního fanatika, který se opravdu vzmužil a nechal si vymýt mozek dvaceti kulkami, které mu Britové vpálili do hlavy). Nebo jiná místní formulace: "Poněvadž mír je bláto / vzdej se krve a duše / pro skrytou slávu". Jaká skrytá sláva, pane Sommo? Zbláznil jste se? Podívejte se někdy na svou holčičku: to je ta celá skrytá sláva. Není jiné. Škoda plýtvat na Vás slovy. Vy ji zavraždíte. Zavraždíte všechno, co se pohybuje kolem. A nazvete to "bolestmi před příchodem Mesiáše" a vyslovíte poděkování za spravedlivý soud. Možná že dokonce překonáte i mě: dokážete vraždit, aniž byste prolil kapku krve. Vařit v olivovém oleji a mumlat třikrát "Svatý".

"Pověz ve svých modlitbách, Micheli, že samota, touha a stesk jsou víc, než dokážeme snést. A bez nich jsme vyhaslí. Řekni, že jsme chtěli přijímat a vracet lásku, ale zbloudili jsme. Řekni, aby na nás nezapomněli, že stále ještě světélkujeme ve tmě. Zkus najít cestu, kudy mám vyjít. Kde je ta hledaná země."


Citováno z: OZ, Amos. Černá skříňka. Přel. Jiřina Šedinová. Praha; Litomyšl: Paseka, 2010. 276 s. ISBN 978-80-7432-42-2

Ivan Skála - Chtěl bych být

3. listopadu 2017 v 0:17 Chvilky s poezií

"Věřila jsem, že člověk má deset životů. S každým pořádným šrámem může ztratit jeden, dva nebo tři. Ale pořád mu jich zbývá sedm. Říkala jsem si: ještě je dobrý, když jich zbývá pět nebo alespoň tři. Stač tři životy, aby se člověk dokázal pořádně poprat. Pomáhalo mi to. Aspoň jsem si to myslela. Není to pravda. Člověk má život jenom jeden..."
(Kotva u přívozu,1980)


Chtěl bych být něčím,
bez čehož se nemůžeš obejít
bez čehož se nemůžeš nikdy a nikde obejít
chtěl bych být solí,
chtěl bych být solí tvého života

Chtěl bych být solí
jež se usazuje na tvé kůži v jemných šupinkách,
když v srpnovém parnu mácháš prádlo,
když připravuješ oběd,
nebo když zpocena během náhle usedáš
pod strom pod první nahodilý kámen

Chtěl bych být slzou na tvých řasách, na tvém víčku.
A když už jsem nemohl být prvním dětským pláčem,
který omyl tvé oči z první lidské bolesti,

chtěl bych být aspoň slzou,
která se ve chvílích rozechvění
sbírá v koutku tvého oka

A všem tvým cestám chtěl bych býti sůl,
jež ojící kazajku námořníka
po každém šplíchnutí vášnivě kamsi směřující vlny,
po každém poryvu vlhkého houževnatého větru.

Chtěl bych být tím slaným větrem
jež ti přivane moře a dálky a sny a krajiny
odevšad, kde jsme nebyli,
kam se nikdy nepodíváme
ale kde stejně lámou chléb
drsnou rukou,
jež se podobná naší.

Chtěl bych se proměnit ve velké slané krystalky
na anýzové střídě tvého každodenního chleba.
Chtěl bych být solí,
abych byl do posledního tvého sousta s tebou.
Chtěl bych být solí tvého života