Amos Oz - Černá skříňka

9. listopadu 2017 v 21:03 |  Výpisky z knih


"Štěstí na světě existuje, Aleku, a utrpení není jeho opakem, je trnitou stezkou, kterou se po břiše plazíme k té lesní mýtině zalité jemným stříbrem měsíce, které nás volá a očekává. Nezapomeň."

"Nechte mrtvé pohřbít mrtvé": živé pohřbí živí.

"Slova a tak," věnoval mi svůj pomalý úsměv. "to je jako znát lidi. Odkud přišli. Kdo je čí příbuzný. Jak se chovají ve všech možných situacích. A mimo to neexistuje nějako krátit, míjet čas. Čas nemíjí."
Nemíjí? Co to znamená?
"Vím já? Možná je to naopak. Že my pomíjíme v čase. Vím já? Nebo že čas míjí lidi."

"Víte, pane, moje smrt je totiž logicky přijatelná. Nemylte se, prosím: neříkám tím, že bych si smrt přál, nebo něco podobného (v tom není žádná potíž: mám výborný revolver, který mi kdysi daroval jeden generál z Pentagonu); mám na mysli něco úplně jiného: vůbec neexistovat. Se zpětnou platností zrušit svou přítomnost. Dělat, jako bych se nikdy nenarodil. Na samém začátku přejít do nějakého jiného modu: blahovičník, například. Nebo holý pahorek v Galileji. Kámen na povrchu měsíce."

... hořím touhou dokázat jednou provždy, že ani egoismus, ani nízkost, ani krutost v naší přirozenosti nejsou tím, co nás mění v sebedestruktivní druh. Sami se likvidujeme (a zanedlouho konečně vyhladíme všechny příslušníky svého druhu) právě kvůi "vznešeným touhám" v nás: kvůli religiózní nemoci. Kvůli palčivé potřebě "být spasen". Kvůli posedlosti vykoupením. Co je to posedlost vykoupením? Jen maska pro totální nedostatek základního nadání k životu. Toho nadání, kterým je obdařena každá kočka. Zatímco my, jako velryby, které se samy vrhají na břeh, nutkány k masové sebevraždě, trpíme postupující degenerací nadání k životu. Odtud ona populární touha ničit a hubit to, co máme, abychom prorazili cestu k jakýmsi krajinám vykoupení, které nikdy neexistovaly a ani existovat nemohou. Abychom se zpěvem obětovali svůj život, abychom v extázi spálili ty ostatní ve prospěch vágního kouzla, které se nám jeví jako "země zaslíbená", takového nebo onakého klamu, který je považován za "vyšší než život". A co se u nás pokládá za vyšší než život? Ve čtrnáctém století v Uppsale zabili dva mniši za jedinou noc osmadevadesát sirotků a potom se sami upálili, protože v okně kláštera se ukázala modrá liška jako znamení, že Panna očekává jejich příchod. Proto: prostírat na zem "koberec našich mozků vylitých / jako bílé růže", koberec, který je určen pro čisté kroky nějakého pochybného spasitele (slova z básně místního fanatika, který se opravdu vzmužil a nechal si vymýt mozek dvaceti kulkami, které mu Britové vpálili do hlavy). Nebo jiná místní formulace: "Poněvadž mír je bláto / vzdej se krve a duše / pro skrytou slávu". Jaká skrytá sláva, pane Sommo? Zbláznil jste se? Podívejte se někdy na svou holčičku: to je ta celá skrytá sláva. Není jiné. Škoda plýtvat na Vás slovy. Vy ji zavraždíte. Zavraždíte všechno, co se pohybuje kolem. A nazvete to "bolestmi před příchodem Mesiáše" a vyslovíte poděkování za spravedlivý soud. Možná že dokonce překonáte i mě: dokážete vraždit, aniž byste prolil kapku krve. Vařit v olivovém oleji a mumlat třikrát "Svatý".

"Pověz ve svých modlitbách, Micheli, že samota, touha a stesk jsou víc, než dokážeme snést. A bez nich jsme vyhaslí. Řekni, že jsme chtěli přijímat a vracet lásku, ale zbloudili jsme. Řekni, aby na nás nezapomněli, že stále ještě světélkujeme ve tmě. Zkus najít cestu, kudy mám vyjít. Kde je ta hledaná země."


Citováno z: OZ, Amos. Černá skříňka. Přel. Jiřina Šedinová. Praha; Litomyšl: Paseka, 2010. 276 s. ISBN 978-80-7432-42-2
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama