Alona Kimchi - Plačící Zuzana

30. prosince 2017 v 17:23 | Knihomolka |  Výpisky z knih

"Já se smrti nebojím. Bojím se toho, co ji ode mě dělí, života."

"Vždycky se říká, že lidé o sobě rádi mluví. Já myslím, že je to velmi nepřesné. Lidé o sobě rádi vyprávějí. Velmi konkrétní věci. Příběh je souhrn faktů, je koncipován, upravován, pročišťován a cenzurován, až získá svou vybroušenou formu se začátkem, prostředkem, koncem i výchovnou lekcí. Všechny nežádoucí detaily jsou vymazány anebo ztrácí pevné obrysy, všechno, co bylo vhodné zdůraznit, bylo zdůrazněno, a tak příběh vlastně není živá a vznikající věc, která se děje tady a teď, ale recyklace dobře vypulírovaná a uspořádaná minulost. Příběh je mrtvá věc. Existují složité a sofistikované historky, které například zahrnují skutečnosti, co vypravěči příliš nelichotí, ale ty jsou vždycky umístěné tak, že pokud odhalují nějakou slabost, vypravěč na tomtéž místě získává nepřeberné množství kladných bodů za to, jak hluboce si je těchto slabostí vědom, což se projevuje právě tím, že je zmínil.
Existují dokonce ještě dúmyslnější vypravěči. Takoví, co dovedou vytvořit něco, co je vlastně příběh, ale příběh, který se vydává za skutečné mluvení. Dělají správné pauzy, ztišují i zvyšují hlas, na chvilku zmlknou, jako by hledali to správné slovo. Jsou to herci, a čím jsou nadanější, tím víc se ten příběh podobá opravdové a bezprostřední řeči.
Takže ano, lidé o sobě rádi vypráví, ale mluvit o sobě? Já myslím, že lidé o sobě jen velmi neradi mluví."

"Žiju tichým životem. Velmi tichým. Takový život by měl přinášet klid, ale já žádný klid necítím. Naopak. Cítím silné napětí, frustrující, které se ne a ne vydrat ven. Myslím na zenové buddhisty. Na mnichy. Ti žijí v tichosti, dívají se do sebe. Jsou klidní. Pokouším se dívat se do sebe, ale většinou je mé nitro plné únavy a prázdné. Všechno je zatarasené. Zamčené."

"... když svou duši svážete s jinými lidmi, musíte být připraveni na to, že je ztratíte, a já sama jsem přece okleštila svůj život natolik, že do něj pronikne jenom minimum boleti. Když jsem byla mladší a měla jsem příležitost setkat se s lidmi, ke kterým jsem měla blízko anebo mě přitahovali, jako anorektička Naama ze sochařské dílny anebo ten chlapík, co se dal na víru a byl do mě zamilovaný, když jsem byla před osmi lety v nemocnici na pozorování, vždycky, když jsem se s nimi sešla, tak jsem si pak představovala, že mě opustili, zmizeli z povrchu zemského a že už je nikdy neuvidím. I přes hroznou lítost a smutek, které jsem cítila, když Naama odjela studovat do Itálie a potom, co se ten chlapík podřízl ve skladišti s nejrůznějšími přístroji, představy, které jsem si o jejich zmizení vypěstovala, mě posílily, dodaly mi pocit, že držím věci pevně v rukou."

"Existuje hodně druhů šílenství." A pak jsem dodala: "A taky hodně druhů života." To, že si nerozumíme, ve mně vyvolalo skoro fyzický pocit opuštěnosti. Jakýkoliv pokus ostatních lidí vyložit můj soukromý zážitek, o kterém nic nevědí, ze svojí perspektivy, mě vždycky strašně rozčílil.
Host mě ale měl přečtenou, ačkoliv se na mě přímo nedíval. Sundal nohy ze zábradlí, otočil židli, dal mi paže na stehna a naklonil se ke mně.
"Nezlob se. Chci, abys věděla, že tě chápu. Tu tvoji nechuť postavit se tomu všemu. Znám tenhle nedostatek vůle, i můj pobyt tady u vás je vlastně tak nějak zhmotněním nedostatku mojí vůle postavit se vlastnímu, normální životu čelem. A když jsem to i přesto nucen udělat, tak jedině ta svých podmínek."
"Což znamená?"
"Chráním sebe sama určitým typem masky. To mi umožňuje jít s kůží na trh, i když jsem slabý a zranitelný. Tvůj problém, že tuhle možnost nemáš."
"Ale já neumím být něčím jiným. Umím být jenom sama sebou. To, co popisuješ, je podfuk."
"Mluvím o naprostém opaku. Mluvím o možnosti vybrat si, jestli budu přítomen úplně anebo jenom částečně. Jsem přesvědčený, že když jsi s matkou, chováš se jinak, než když jsi se mnou."
"Chovám se pořád stejně, jedno s kým jsem."
"Opravdu? Když jsi s matkou, tak taky nejíš? Copak jsi zač, jogín? Žiješ z víry?"
Pohnula jsem bezmocně rty, pokoušela se nasát vzduch do plic.
"Ale pokud sis to vybrala, tak je to přesně ono. Chápeš, že nemám na mysli nějaké svoje falešné já, ale to, co si ty sama zvolíš, že v té které situaci ukážeš. Podívej, máš v sobě hodně persón, hodně Zuzan, a z těchhle všech si můžeš vybrat, co pustíš ven. Co ti prokáže nejlepší službu. To pomáhá zvýraznit základní vlastnosti a současně vdechnout život vlastnostem potlačeným, postrádajícím vyjádření. Mluvím s tebou o plném rozvinutí osobnosti. Hele, třeba v tom incidentu se psem jsi přece nic nefalšovala, prostě jsi odhalila ty vlastnosti, které normálně neodhaluješ. Ale bylo to trochu mimo kontrolu, jako by se to stalo samo od sebe. Nemám pravdu?"
Přikývla jsem.
"Takže já jsem přesvědčený, že se dá tohle chování naučit, závisí to jenom na tvém rozhodnutí, na svobodné vůli. Žádné spoléhání se na vlastní vnitřní osud."
"A strach? Co mám dělat se strachem? Mě paralyzuje."
"Chápu. Samozřejmě existuje i stimulující strach, takový, který u lidí vyvolává potřebu jednat. Možná to jsou vůbec dva různé pocity, co se jenom stejně jmenují. Ale já věřím, že každý strach je koneckonců zbytečný, jak ten paralyzující, tak ten stimulující."
"Tak jak se od něj může člověk osvobodit?"
Host se zasmál.
"To je zásadní otázka. Nevím. Možná se ho prostě jenom vzdát. Nemám technické instrukce. Je to něco intuitivního. Stav otevřenosti."
"A jsou vůbec lidi, co takhle žijí?"
Host se znovu zasmál, s potěšením a zvrátil hlavu dozadu.
"Ale prosím tě. Mluvím o utopii. Tohle nemůže být trvale udržitelná situace. Můžeš ji ale nechat na chvilku zazářit, na rozdíl od té druhé varianty, kdy se uazvíráš před světem a musíš se pořád obhajovat, dávat věcem význam, hledat důvody a definovat formy. Mluvím o tom, že se člověk otevře velkým obavám. Je připravený zažít bolest, která nemá význam. Takováhle otevřenost ti ale umožňuje zažít i výjimečné věci."
"Já se vždycky snažím odhalit skutečný význam věcí."
"Samozřejmě. To děláme většinou všichni. Jinak je život nesnesitelný. Ale když se pokusíš přiřknout věcem význam, je v tom něco ekonomického."
"Ekonomického?"
"Jak bych ti to vysvětlil. No, jakoby účetnického. Má dáti - dal. Jako bys vzala něco, co se stalo, řekněme příšerného, šokujícího a řekla: dám tomu význam, hodnotu, dobrý, špatný a pak mi bude to, že jsem to prožila, stát za to. Znamená to teda udělat ze zážitku něco přínosného."
"Ale jinak to přece nejde. Je to nesnesitelné, bezvýznamné, obzvlášť, když se úplně bezdůvodně dějí špatné věci a ty prostě nechápeš a ptáš se proč, proč, proč?"
"O tom přesně mluvím, o schopnosti unést bolest, anž bys ji přeměnila v utrpení. Jde o to pochopit, že bolest nemá žádný význam. Většinou je nahodilá. Celá ta záležitost s významem je fikce. Výmysl."
"Takže co se dá dělat?"
"Nevím. Pojmout do sebe tohle od významu oproštěné místo. Odmítnout svod přiřknout věcem jistou formu, uzavřenou a bezpečnou. Vyrovnat se se syrovým stavem věcí. Bez hierarchie."
"A tobě se to daří?"
"Ale běž. To je jeden z důvodů, proč jsem se vzdal toho, že budu umělcem. Jsem dost problematický člověk. Mnohem víc, než to vypadá. A možná přesně, jak to vypadá. Ale dál to zkouším."
Mlčeli jsme.
"A proč vůbec existuje bolest?"
"Možná proto, že hluboko uvnitř víme, že není důvod žít. Nebo zemřít."

Matka říká: "Tohle je ale divná generace." Jako obvykle si přisvojuje můj soukromý prožitek, dokonce i když jde o něco tak osobního, jako je apatie. Jsem součástí té generace. Lhostejné generace. Nejenom já se tedy kuklím do svých vlastních problémů a zabývám se hloupostmi, dělá to celá generace. Ale tentokrát jsem spokojená. Protože i host je její součástí. Oba jsme součástí tohohle syndromu. Máme identitu. Alespoň v matčiných očích.
Nechama se nemůže dívat na děti s nafouklými bříšky v Africe. Armanovi zase lámou srdce oči mužů v rozvojových městech hanbících se za to, že jsou nezaměstnaní. Matka je rozzuřená na manžele, kteří bijí a vraždí své ženy, zatímco já, Zuzana Rabinová, se dívám na svět venku ze své bezpečné nory. Na svět, který skrytě a neviditelně slouží božtvům moci. Svět je plný lidských tvorů, kteří si vzájemně šplhají po zádech, pokoušejí se udupat a pošlapat koho jen jde, podrobit si jejich kousek země pod sluncem. Co ke světu cítím, není důležité. Cit, který neprovází žádný čin, nemá hodnotu. Je to defektní embryo. Mrtvé. Tvor, který se nikdy nenarodí.
Je lepší mlčet.

Pokouším se vzpomenout si, kdy jsem se naučila říct "ne" životu, tomu životu, který je v očích ostatních tak opotřebovaným produktem. Kdy jsem se rozhodla hermeticky a s konečnou platnotí uzavřít železné dveře sklepa, ve kterém žiju a z jehož útrob vede periskop, co mi umožňuje zkoumání světa venku. Odpovědi nemám. Zatímco jsem tady, na naší hříšné zeměkouli, rozpoznávám nejrůznější okamžiky i záblesky rozhodnutí. Body obratu. Hloubku vědění. Nemám stanovená data.
Kdysi dávno, v mém stále vzdálenějším děství jsem pochopila, že svět je příšerné místo. Ne proto, že bych zažila týrání anebo trauma, které by zničilo základy světlého optimismu, na němž jsem měla vybudovat zbytek svého života. Můj životopis je šedý a nanicovatý, protý osobních zážitků poznamenaných dramatem zla, které posilují srdce. Nikdy mě nikdo nezbil, neutlačoval, nemučil nebo neponížil víc, než byla běžná a každodenní dávka, kterou osud vyměřil všem lidem. Moji rodiče na mě byli hodní, jk uměli, z lidského selhání při mé výchově tedy asi nikoho přímo obviňovat nemůžu.
Takže kdy se mi začal v nitru rodit plod odmítnutí? Kdo mi načrtl cestu k místu, kde se teď nacházím a na život se dívám, jsko by to byl obraz na výstavě?
Možná to byl první komár, kterého rozmáčkla moje tlusťoučká dětská dlaň, a pečlivý průzkum hmyzu rozmáznutého po zdi, utržené nožičky přilepené k hnědočervené krvavé skvrně a skutečnost, že to byla moje krev, co naplňovalo jeho vnitřek, neumenšila hrůzu, která se mi nahrnula do hrdla jako zvratek.
A možná to byl ten klud, Evjatar, syn našeho přítele z mošavu, který mi předvedl, jak krmí svého cvičeného sokola živými kuřátky a já se srdcem sevřeným ledovou rukou sledovala, jak jim dravec ozdobený elegantním koženým obojkem trhá hlavičky a jak žluté kuličky prachového peří dál poskakují a škubou sebou ještě dlouhé vteřiny v šílených posledních smrtelných křečích?
A možná to byla přejetá mrtvolka trojbarevné kočky přesně naproti domu, jejíž kašovité vnitřnosti ležely na silnici, kde je všichni mohli vidět? Možná to byla její vyhřezlá střeva mezi cáry kůže? Hlava s otevřenou tlamou? Mléčně bílé, skelné oči?
A možná se to stalo, když jsem byla na táboře mezi druhou a třetí třídou a museli mě odvézt do nemocnice s otravou žaludku a já jsem za poodhalenou plentou vedle uviděla čtyřleté dítě, které sedělo ohnuté na vysoké nemocniční posteli, a mezi jeho jemnými lopatkami, které se podobaly nevyvinutým křídlům, byla vidět s jasností nedávající prostor k žádným pochybám nachová spálenina od žehličky?
Možná to byla otcova hlava, z níž kvůli chemoterapii slezly všechny vlasy pohybující se na jeho tenoučkém hubeném krku, když jsme ho přišly navštívit několik dní před tím, než zemřel?
A možná to byl prostě důsledek nahromaděných informací o malých i velkých nespravedlnostech, útisku a špatnosti, o válkách, o nemocnicích, věznicích s celých zemích, kde lidé hořce a nesnesitlně trpí. Výsledek neustálého křiku, kerý ječí "lidskost" ve všem, kam se obrátí, a moje vadné uši snad nedokázaly ztlumit zvuk a neslyšet?
Nemám tudíž jednoznačnou odpověď. Nevím, kdy to všechno začalo.
Pomaličku jsem vypnula mechanismus touhy. Opatrně. Těšilo mě to. Neměla jsem nic promyšlené. Intuice mě vedla s jistotou, manévrovala v chodbách bludiště. Věděla jsem, že dělám dobře. Jednám správně. Nemohla jsem a nechtěla jinak...


Citováno z: KIMCHI, Alona. Plačící Zuzana. Přel. Tereza Černá. Praha: Garamond, 2017. ISBN 978-80-7407-191-1.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama