Jonathan Littell - Laskavé bohyně

6. prosince 2017 v 23:27 |  Výpisky z knih
... tak dobře vyjádřil Sofokles: Přede vším musíš dávat přednost tomu, nikdy se nenarodit. Ostatně Schopenhauer napsal v podstatě totéž: Bylo by lepší, kdyby nebylo nic. Neboť na zemi je víc bolesti než rozkoše, veškeré uspokojení je jen přechodné, vytváří nové touhy a novou úzkost, a utrpení požíraného zvířete je větší než rozkoš toho, kdo je požírá. Ano, vím, jsou to dva citáty, ale táž myšlenka: žijeme vpravdě v tom nejhorším z možných světů. Válka samozřejmě skončila. A ponaučení jsme pochopili, už se to nestane. Ale víte jistě, že jsme to ponaučení pochopili? Víte jistě, že už se to nestane? Víte jistě, že válka skončila? Válka svým způsobem neskončí nikdy, nebo spíš skončí, až bude poslední dítě narozené posledního dne bojů v pořádku pohřbeno, a i pak bude pokračovat v jeho dětech a pak v jejich dětech, až se nakonec tohle dědictví trochu zředí, vzpomínky se roztřepí a bolest zeslábne, přestože v tu dobu už to všechno všem dávno vymizí z paměti a zapadne mezi dávné příběhy, které se nehodí ani na strašení dětí, tím méně dětí těch mrtvých a těch, kteří by jimi bývali chtěli být, myslím mrtvými.
(...)
Političtí filozofové často upozorňují, že v době války ztrácí občané, tedy přinejmenším občané mužského pohlaví, jedno ze svých nejzákladnějších práv, právo na život, a to od francouzské revoluce a vynálezu branné povinnosti, principu, který je dnes uplatnován všeobecně či téměř všeobecně. Zřídkakdy ovšem poznamenávají, že občan ztrácí i jiné právo, stejně základní a pro něj možná životně důležitější, co se týče představy, kterou si sám o sobě vytvořil coby o civilizovaném člověku: právo nezabíjet. Nikdo se vás na váš názor neptá. Člověka, který stojí nad hromadným hrobem, se obvykle nikdo neptal, zda tam chce stát, o nic víc než mrtvých a umírajících, kteří leží na dně téhož hrobu. Namítnete mi, že zabít vojáka v boji jě něco jiného než zabít neozbrojeného civilistu; to první válečné zákony dovolují, to druhé ne; obecné morální povědomí právě tak. To je jistě dobrý abstraktní argument, ale naprosto nebere v potaz podmínky dotyčného konfliktu.
(...)
To, co jsem dělal, dělal jsem s důkladnou znalostí věci, měl jsem za to, že je to má povinnost a že jakkoliv je nepříjemná a nešťastná, je třeba ji splnit. O totéž jde v totální válce: civilisté už neexistují, a mezi zplynovaným židovským dítětem a německým dítětem, které zabily zápalné bomby, je jediný rozdíl, a to v použitých prostředcích; v obou případech ale člověk či lidé, kteří je zabili, věřili, že je to správné nebo nutné; a koho vinit, jestli se zmýlili?
To, co říkám, zůstává pravdou, i když z války uměle vydělíme to, co židovský právník Lempkin nazval genocidou, a povšimněme si, že aspoň v našem století, zatím ještě nebylo genocidy bez války, že genocida neexistuje bez války a že stejně jako v případě války jde o kolektivní jev: moderní genocida je proces vykonávaný masami na masách a pro masy. A v případě, který nás zajímá, jde rovněž o proces členěně podle průmyslových metod. Stejně jako podle Marxe dělník nemá vztah k výrobku, tak ani v genocidě či moderní formě totální války nemá vykonavatel vztah k výsledku svých činů. To plattí i v případě, kdy jeden člověk přiloží druhému k hlavě zbraň a stiskne kohoutek. Oběť sem totiž dovedl někdo jiný, o její smrti rozhodl zase někdo jiný, a i střelec sám ví, že je jen posledním článkem nesmírně dlouhého řetězu a že si nemůže klást víc otázek než člen popravčí čety, který v civilním životě popraví člověka odsouzeného řádně a podle práva. Střelec ví, že jen čistě náhodou on střílí, jeho druh stojí na stráži a někdo jiný řídí náklaďák. Nanejvýš by si mohl zkusit vyměnit se strážným nebo řidičem místo. (...) Kdo je tedy vinen? Všichni, nebo nikdo? Proč by zaměstnanec, který obsluhoval plyn, měl větší podíl než ten, který obsluhoval topení, staral se o zahradu nebo o auta? Stejně jsou na tom všechny částečky tohoto ohromného podniku. Provinil se například výhybkář smrtí Židů, které jim přehozená výhybka nasměrovala k táboru? Tenhle železničář je státní zaměstnanec, dvacet let dělá stejnou práci, přehazuje výhybky podle harmnogramu, nemusí vědět, co který vlak veze. Není jeho vina, že jsou Židé z bodu A přes jeho výhybku dopraveni do bodu B, kde jsou zabiti. Přesto však tenhle výhybkář hraje v likvidační práci podstatnou úlohu: bez ní by vlak vezoucí Židy do bodu B nedorazil. Totéž platí pro státního úředníka rekvírujícího byty pro oběti bombardování, tiskaře, připravujícího povolávací rozkazy do transportů, dodavatele, kteří zásobovali SS betonem nebo ostnatým drátem, poddůstojníky zásobovací služby, kteří dodávali Teilkommandu SP benzín a Boha tam nahoře, který to všechno připustil. Samosebou lze poměrně přesně stanovit úrovně trestní odpovědnosti, na jejichž základě lze některé odsoudit a všechny ostatní ponechat napospas vlastnímu svědomí, i když jich většina žádné nemá; ještě snažší je vytvořit zákony teprve po činech, jako v Norimberku. Ale i tam vše probíhalo poněkud náhodně. Proč pověsili bezvýznamného venkovana Streichera, ale ne strašného von dem Bach-Zelewskiho? Proč pověsili mého nadřízeného Rudolfa Brandta, ale ne toho jeho, Wollfa? Proč pověsili ministra Fricka, a ne jeho podřízeného Stuckarta, který pro něj dělal všechnu práci? (...) Ujasněme si to ještě jednou: nesnažím se říci, že jsem se neprovinil tím či oním činem. Já vinen jsem, vy ne, a to je dobře. Měli byste mít nicméně možnost si říci, že toho, čeho jsem se dopustil já, byste se bývali dopustili taky. Možná s menší dávkou horlivosti, ale možná také s menší dávkou zoufalství, v každém případě nějakým způsobem ano. Snad mohu konstatovat, že, jak dokázaly moderní dějiny, za určitých daných okolností každý nebo téměř každý dělá to, co se mu řekne; a nezlobte se na mě, ale je jen malá pravděpodobnost, že zrovna vy byste byli výjimka, stejně jako jsem jí nebyl já. Jestli jste se narodili v zemi, kde nejen že vám nikdo nepřijde zabít ženu, ale kde ani nikdo nepřijde a neřekne vám, abyste šli zabíjet ženy a děti druhých děkujte Bohu a jděte s pokojem. Ale pořád mějte na paměti tohle: možná jste měli víc štěstí než já, ale nejste lepší. Protože nebezpečí začíná právě ve chvíli, kdy najdete tolik troufalosti, abyste si to mysleli. Rádi stavíme stát, ať totalitní, nebo ne, do protikladu k obyčejným lidem, průbojným, nebo zakřiknutým. Nezapomínejme však, že stát tvoří právě lidé, všichni více méně obyčejní, každý má svůj život, svůj příběh, a jen shoda okolností stanovuje, že se někdo jednoho dne ocitne na tom správném konci pušky či správné straně papíru, zatímco druzí se ocitnou na konci špatném. Tento vývoj je velice zřídka záležitostí výběru či předurčení. Převážná většina obětí nebyla mučena či zabíjena proto, že by to byli zlí lidé, a tím méně je jejich katové trýznili proto, že by snad byli zlí. Věřit tomu by bylo poněkud naivní...
(...)
Nezměnil jsem se, jsem pořád stejný, mé problémy se nevyřešily, přestože válka přinesla nové problémy a přestože mě ty hůzy proměnily. Existují lidé, pro které je válka nebo dokonce vražda řešením, ale já takový nejsem, pro mě jako pro většinu lidí je válka a vražda otázkou, otázkou bez odpovědi, protože když křičíte ze spaní, nikdo vám neodpoví. A jedno plyne z druhého: začal jsem v rámci služby, ale pod tlakem okolností jsem nakonec tento rámec překročil; to všechno je však úzce, vnitřně provázáno; nelze tvrdit, že bych do stejné krajnosti dospěl, i kdyby nebylo války. Možná by se to stalo, ale možná ne, možná bych našel jiné řešení. To nemůžeme vědět. Mistr Eckhart napsal: Anděl v pekle se vznáší na svém vlastním rajském obláčku. Vždycky jsem měl za to, že to platí i naopak, že ďábel v ráji by se vznášel na svém vlastním pekelném obláčku. Za démona se ovšem nepokládám. To, co jsem udělal, mělo vždycky své důvody, dobré nebo špatné, to nevím, v každém případě důvody lidské. Ti, kdo zabíjejí, jsou lidé stejně jako ti, kdo jsou zabíjeni, a to je strašné. Nikdy nemůžete říct: Nebudu zabíjet. To nejde, přinejlepším můžete říct: Doufám, že nebudu zabíjet. Já v to doufal taky, já jsem taky chtěl vést dobrý a užitečný život, být člověkem mezi lidmi, být stejný jako ostatní, i já jsem chtěl přiložit svůj kamínek ke společnému dílu. Mé naděje se ale nenaplnily, má upřímnost byla využita pro vykonání díla, které, jak se ukázalo, bylo špatné a šílené, a já překročil hranice stínu a všechno to zlo mi vstoupilo do života, a nic z toho se už nikdy nedá napravit. Ani slova k ničemu nejsou, mizí jako voda v písku a ten písek mi plní ústa. Žiji, dělám, co se dá, tak je to s každým, jsem člověk jako každý jiný, jsem člověk jako vy. No tak, říkám vám přece, že jsem jako vy!



"Když po válce zavládla velká snaha vysvětlit to, co se stalo, hodně se mluvilo o nelidskosti. Ale nelidskost - nezlobte se na mě - neexistuje. Existuje jen a jen to lidské; a tenhle Döll je dobrý příklad. Je snad Döll něco jiného než starostlivý otec rodiny, který chtěl nakrmit své děti a který poslouchal svou vládu, i když s tím jeho svědomí nebylo až tak srozuměné? Kdyby se narodil ve Francii nebo v Americe, byl by nazýván oporou společnosti a vlastencem; ale on se narodil v Německu, a tak je to zločinec..."



Citováno z: LITTEL, Jonathan. Laskavé bohyně. Přel. Michala Marková. Praha: Odeon, 2008. Světová knihovna, sv. 70. ISBN 978-80-207-1278-3.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 J.R. J.R. | Web | 21. prosince 2017 v 18:21 | Reagovat

Já nemám ráda válečné filmy :-( takže ani tahle knížka by nebyla pro mě :-? .

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama