Leden 2018

Edmond Jabés - Od knihy ke knize

26. ledna 2018 v 22:14 Výpisky z knih

"Na prahu vlastních dveří poznáš
jako chvíli nám zbývá žít."



"Takto nás každý zlomek každé vteřiny našeho života nejprve vede a pak opouští. Takže nakonec můžeme podat svědectví jen o tomto opuštění."

"Zapomenout, abychom věděli; vědět, abychom vve své hodině dovršili zapomnění.
Vyjít nepřísluší nikomu. Vstup naopak záleží zcela na nás.
A co kdyby ten příbytek byl v rozvalinách? A co kdyby ta rozvaliny byly poušť? To by pak rozdrcený kámen, každé zrnko písku odpovídalo tomu, že jsme tudy prošli."

"Totožnost je jméno. Tři písmena stačila k tomu, aby Bůh byl Bůh. Pro člověka jich bylo zapotřebí šest."

"Jsem slovo," řekl jednoho dne Rabi Josue rabínovi, který mu přišel naproti. "a ty tvrdíš, žes mě poznal podle tváře", neboť ho rozhořčilo, že čloěka nadaného duchem bylo možné poznat podle rysů obličeje.

"Spása pro člověka je to, co má jako on nějaký začátek a nějaký konec, něco, co znovu začíná. Spása, to je voda, která hasí žízeň, aby byla znovu vyžadována; je to chléb, který tiší hlad a zároveň ho přiživuje, je to něco, co klíčí, co vládne, co zraje pro člověka a s člověkem. Nekonečno a věčnost jsou nepřátelé dřeně a kůry. Když už nic nebude, bude ještě písek, bude poušť, aby časovala to nic.
V srdci toho, co se přestalo dmout i usazovat, v srdci toho, co si vystačí samo sobě a vzdoruje rozumu i ročním obdobím - klíče od pouště otvírají pět světadílů - ; v srdci těchto vyprahlých končin, které postupně vytlačovaly moře, jak se jich zmocňovala pomalost - pomalost je strašlivá síla, neboť vášnivě prahnu po nehybnosti, s níž jednoho dne splyne - ; v srdci neměnného odmítnutí být, protože žít znamená stvrdit své hranice se člověk, konečně si vědomý své prohry - vítězství své prohry - , podobá vězni v žaláři. Co zmůžeme proti zdi, než ji strhnout? Co zmůžeme proti mřížím, než je přepilovat? Ale co proti zdi, která je písek? Ale co proti mřížím, které jsou náš stín na písku? Když je cíl neustále dál a dál, znamená to zkrátka, že nepostupujeme vpřed."

"Nekonečno má průzračnost zla. Co nás přesahuje, námi pohrdá. Co nám uniká, nás ničí. Kde létají ptáci nízko, aby si udělali představu o své formě, nebe vytlačovalo duny a nastolovala se smrt, jíž se klaní dobrácké milníky smrti."

"Když odpovídal umírající, používal stejně jako ona slova, která mu napovídala smrt - jediná slova, která je mohla spojovat. Když se odmlčeli, pochopil, že ji ztratil navždy.
Tak tomu je s listím i s pískem. Dialog nemůže, nesmí přestat. Dialog živých s listím; dialog mrtvých s pískem."

"Slovo ruší vzdálenost, uvádí v zoufalství místo. Formulujeme ho my, nebo ono formuluje nás?"

"Není to snad den, kdy utrpení na sebe vzalo podobu pěsti?
Tato pěst není hrozbou. Vyčerpala se proti zdi. Marně. Narazila na netečnou tloušťku zdi.
Mezi nářkem a pěstí je nepopiratelná příbuznost.
Mají stejný původ."

"Za sluncem je nebe samotnější."

"Má duše, pohybuješ se ve slovech jako den ve zlatých gestech. Mluvím. Není to snad důkaz, že existuješ?"

"Přišel jsi a viděl jsi. A nyní je svět v tvých očích."

"Budeme shromažďovat obrazy a obrazy obrazů až do posledního, který je bílý a na němž se budeme shodovat."
"Svět kamenů je svět zkrocených cest; černý svět s opovážlivými výpady do světla. Svět tunelů vrásčitých kolejemi. A my se vezeme po své zdvojené bolesti, na svých zhoubných útrapách."

"Zákony úsvitu nejsou zákony lampy. Slunce mluví k vemíru; lampa k osamělému člověku."

"Duše má odolnost lýtka. Jsme na zemi.
Vy po mně šlapete. Šlapete po mně v mé věčnosti."

"Psát, to znamená prahnout po počátku; to znamená snažit se dosáhnout hloubky. Hloubka je vždycky začátkem. I ve smrti jistě množství hloubek tvoří nejskrytější hlubinu; takže psát neznamená zastavit se u cíle, ale neustále jej překračovat."

"Jak život, tak smrt touží oba stejně trvat déle. Věčnost je svazuje."

Gao Xingjian - Bible osamělého člověka

25. ledna 2018 v 19:55 Výpisky z knih


...neočekávaně prohlásil, že by opravdu rád věděl, jakou barvu má inkoust v té lahvičce na stole, černou nebo modrou? Rong povídá, že zcela přesně se tomu říká inkoustová modř. Jenže, odpověděl on, na tom, že je ta barva, kterou každý z nás vidí, modrá, nebo inkoustově moudrá, se pouze shodujeme, je to věcí dohody, jedná se o nějaký společný název, a že barva, kterou každý z nás vidí, nemusí být nutně stejná. Rong s ním nesouhlasí, barva se nemění, ať už se na ni dívá, kdo chce. Jistě, on na to, barva se nemění, jenže nikdo z nás si nemůže ověřit, že barvu, kterou vidí, vnímají ostatní stejně. Nějaký způsob, jak ji vyjádřit, povídá Rong, přce být musí. A on, že jediné, na čem se všichni shodnou, jsou slova "modrá" a "inkoustově modrá", ale že vjem, který se za každým z těch slov skrývá, totožný být nemůže. Jaké barvy je tedy inkoust v té lahvičce, ptá se ho Rong. To nikdo neví, odpověděl. Rong se na chvíli odmlčel a pak povídá, že z takových věcí na něj jde trochu strach.
Sytě oranžové paprsky odpoledního slunce dopadají na podlahu, vykreslují přírodní obrazce na fošnách, vydřených dlouholetým mytím, znenadání i jeho postihla ona Rongova hrůza, i jemu ta nepopiratelně opravdová podlaha, ozářená slunečními paprsky, zneskutečněla, skutečně je tak nepopiratelná, ozvaly se v něm první pochybnosti. Člověk tenhle svět pochopit nemůže, přitom existence tohoto světa zcela závisí na osobním vnímání každého jedince, když potom člověk umře, svět znejistí, nebo dokonce přestane existovat, a jaký význam v tom případě může život ještě mít?

Jeho prožitky se shromažďují v záhybech tvé paměti, ale jak rozbalit její jednotlivé vrstvy, oddělit je od sebe a procházet jimi od jednoho k druhému, jak nezaujatým okem nahlížet na události, které prožil, vždyť ty jsi ty a i on zůstane sám sebou. Jen s velkou námahou se vracíš k jeho tehdejším stavům, stala se z něj naprosto cizí osoba, nesmíš ho upravovat tak, aby ti byl dnes po chuti, zachovávej odstup, potlač vzrušení, o to přesnější bude tvoje pozorování. Nesměšuj své rozhořčení s jeho nadutostí a hloupostí, nezakrývej jeho děs a zbabělost, i když je to tak obtížné a je ti z toho nutně nanic. Nepropadej jeho sebelásce, sebemrskačství, jen pozorně sleduj a poslouchej, hlavně znovu nezakoušej jeho pocity.
Musíš ho nechat povstat z tvé paměti, toho kluka, výrostka, muže, který nedosáhl dospělosti, snílka, který to všechno přežil, učedníka nebetyčnosti, individuum, jehož prohnanost rostla den co den, tvoje bývalé ty, které sice neztrácelo intuici, uchovalo si ještě trochu soucitu, avšak hlásilo se ke zlu, ať tě ani nenapadne se za něj ospravedlňovat a kát. Jak ho tak pozoruješ a posloucháš, nedokážeš se ubránit onomu přirozenému pocitu lítosti, nelze ho potlačit, přesto nesmíš dopustit, aby se jeho rána v tobě šířila volně dál. Když mu nadzvihuješ masku a pouštíš se do pozorování, přetváříš ho povinně ve fikci, v postavu, která s tebou nemá nic společného, čeká jen na své odhalení, pouze takové líčení ti ostatně přináší radost ze psaní, živelnou zvědavost a touhu odkrávat dál.
Nejsi tu, abys soudil, ale ani za oběť neštěstí ho nesmíš považovat, slepá vášeň a bolest, které vždy umění ubírají, musí ustoupit nadhledu, zajímavý zde není ani tak tvůj soud či jeho rozhořčení, tvůj smutek nebo jeho bolest, to, oč jde, je samotný průběh tohoto pozorování.

Viktor Tsoi/Polina Gagarina - Kukuška

10. ledna 2018 v 23:11 Na procházce s hudbou
Kolik je písní, které ještě nebyly napsány?
Pověz, kukačko. Zapěj.
Budu žít ve městě, nebo na samotě.
Ležet jako kámen nebo hořet jako hvězda.

Slunce moje - podívej se na mě.
Moje dlaň se změnila v pěst.
A jestli je ve mně střelný prach, dej mu jiskru.
Takhle...



Kdo půjde po osamělé cestě?
Silní a odvážní
Hlavy položili v boji
Málokdo zůstal v živé paměti

Slunce moje - podívej se na mě.
Moje dlaň se změnila v pěst.
A jestli je ve mně střelný prach, dej mu jiskru.
Takhle...



Kde jsi teď, svobodná vůle?
Kdo je teď s tebou?
Kdo s tebou teď vítá úsvit? Odpověz.
Dobře s tebou, a špatně bez tebe.
Hlava a ramena jsou trpělové pod bičem. Pod bičem

Slunce moje - podívej se na mě.
Moje dlaň se změnila v pěst.
A jestli je ve mně střelný prach, dej mu jiskru.
Takhle...

Básnění a veršování

1. ledna 2018 v 23:13 Chvilky s poezií
"Každému budiž podle jeho slz."
(Marina Cvetajeva)

"Není pravda, že je mi smutno,
smutno mi totiž není.
A není pravda, že jsem sám,
jsem jenom osamělý."
(Ivan Martin Jirous)


Attila József - Někoho hledám

Někoho hledám a nevím, kdo je to?
Minuty řítí se, ztrácí se jaro.
A nevím, kdo je to.

Se smutným srdcem za ním spěchám.
Donekonečna někoho hledám.
Za ním spěchám.

Mé slzy kanou - až jednou vyschnou.
Touhy k sobě stále lnou -
Až jednou opadnou!

Zkroušeně sám, dokud se nezastavím.
Zavřu oči a víc neuvidím -
Až se zastavím.

Má duše odletí do nekonečna.
Nebude už toužit, aby našla,
donekonečna.

----------------------------------------------------------------------


Vladimír Holan - K poézii

Všechno tam vlastně leželo
na zádech prostoru a opíralo se
hlavou hory o jinou vzdálenější horu.
Šlo o končiny, které
nemají dosud jméno
a jdou naživu jen proto, že se skrývají
i samy sobě a že už dávno
přivykly mlčení...

Jenomže po tolika letech putování
naše psí spřežení a i my sami
jsme najednou ucítili víc,
než snese únava, omrzelost nebo zoufalství...
A právě tehdy přišli vlci...