Edmond Jabés - Od knihy ke knize

26. ledna 2018 v 22:14 |  Výpisky z knih

"Na prahu vlastních dveří poznáš
jako chvíli nám zbývá žít."



"Takto nás každý zlomek každé vteřiny našeho života nejprve vede a pak opouští. Takže nakonec můžeme podat svědectví jen o tomto opuštění."

"Zapomenout, abychom věděli; vědět, abychom vve své hodině dovršili zapomnění.
Vyjít nepřísluší nikomu. Vstup naopak záleží zcela na nás.
A co kdyby ten příbytek byl v rozvalinách? A co kdyby ta rozvaliny byly poušť? To by pak rozdrcený kámen, každé zrnko písku odpovídalo tomu, že jsme tudy prošli."

"Totožnost je jméno. Tři písmena stačila k tomu, aby Bůh byl Bůh. Pro člověka jich bylo zapotřebí šest."

"Jsem slovo," řekl jednoho dne Rabi Josue rabínovi, který mu přišel naproti. "a ty tvrdíš, žes mě poznal podle tváře", neboť ho rozhořčilo, že čloěka nadaného duchem bylo možné poznat podle rysů obličeje.

"Spása pro člověka je to, co má jako on nějaký začátek a nějaký konec, něco, co znovu začíná. Spása, to je voda, která hasí žízeň, aby byla znovu vyžadována; je to chléb, který tiší hlad a zároveň ho přiživuje, je to něco, co klíčí, co vládne, co zraje pro člověka a s člověkem. Nekonečno a věčnost jsou nepřátelé dřeně a kůry. Když už nic nebude, bude ještě písek, bude poušť, aby časovala to nic.
V srdci toho, co se přestalo dmout i usazovat, v srdci toho, co si vystačí samo sobě a vzdoruje rozumu i ročním obdobím - klíče od pouště otvírají pět světadílů - ; v srdci těchto vyprahlých končin, které postupně vytlačovaly moře, jak se jich zmocňovala pomalost - pomalost je strašlivá síla, neboť vášnivě prahnu po nehybnosti, s níž jednoho dne splyne - ; v srdci neměnného odmítnutí být, protože žít znamená stvrdit své hranice se člověk, konečně si vědomý své prohry - vítězství své prohry - , podobá vězni v žaláři. Co zmůžeme proti zdi, než ji strhnout? Co zmůžeme proti mřížím, než je přepilovat? Ale co proti zdi, která je písek? Ale co proti mřížím, které jsou náš stín na písku? Když je cíl neustále dál a dál, znamená to zkrátka, že nepostupujeme vpřed."

"Nekonečno má průzračnost zla. Co nás přesahuje, námi pohrdá. Co nám uniká, nás ničí. Kde létají ptáci nízko, aby si udělali představu o své formě, nebe vytlačovalo duny a nastolovala se smrt, jíž se klaní dobrácké milníky smrti."

"Když odpovídal umírající, používal stejně jako ona slova, která mu napovídala smrt - jediná slova, která je mohla spojovat. Když se odmlčeli, pochopil, že ji ztratil navždy.
Tak tomu je s listím i s pískem. Dialog nemůže, nesmí přestat. Dialog živých s listím; dialog mrtvých s pískem."

"Slovo ruší vzdálenost, uvádí v zoufalství místo. Formulujeme ho my, nebo ono formuluje nás?"

"Není to snad den, kdy utrpení na sebe vzalo podobu pěsti?
Tato pěst není hrozbou. Vyčerpala se proti zdi. Marně. Narazila na netečnou tloušťku zdi.
Mezi nářkem a pěstí je nepopiratelná příbuznost.
Mají stejný původ."

"Za sluncem je nebe samotnější."

"Má duše, pohybuješ se ve slovech jako den ve zlatých gestech. Mluvím. Není to snad důkaz, že existuješ?"

"Přišel jsi a viděl jsi. A nyní je svět v tvých očích."

"Budeme shromažďovat obrazy a obrazy obrazů až do posledního, který je bílý a na němž se budeme shodovat."
"Svět kamenů je svět zkrocených cest; černý svět s opovážlivými výpady do světla. Svět tunelů vrásčitých kolejemi. A my se vezeme po své zdvojené bolesti, na svých zhoubných útrapách."

"Zákony úsvitu nejsou zákony lampy. Slunce mluví k vemíru; lampa k osamělému člověku."

"Duše má odolnost lýtka. Jsme na zemi.
Vy po mně šlapete. Šlapete po mně v mé věčnosti."

"Psát, to znamená prahnout po počátku; to znamená snažit se dosáhnout hloubky. Hloubka je vždycky začátkem. I ve smrti jistě množství hloubek tvoří nejskrytější hlubinu; takže psát neznamená zastavit se u cíle, ale neustále jej překračovat."

"Jak život, tak smrt touží oba stejně trvat déle. Věčnost je svazuje."


"... neboť život je na druhé straně, v životě, který bdí."

"- Naděje je na další stránce. Nezavírej knihu.
- Obrátil jsem všechny stránky knihy a naději jsem nepotkal.
- Naděje je možná ta kniha."

"A Yukel řekl: Kdyby byla odpověď možná, smrt by nekráčela po boku života, život by neměl stín. Svět by byl světlo."

"Proč oslavovat strom živený řekou, když je jeho ovoce hořké?
Svět, bytosti jsou skličující řeky.
Hodím se k nim."

"Kniha je labyrint. Myslíš, že z ní vyjdeš, a dostáváš se stále hlouběji. Nemáš naději dostat se ven. Musíš dílo zničit. Nemůžeš se k tomu odhodlat. Zaznamenávám, že tvá úzkost se pomalu, ale jistě zvětšuje. Zeď po zdi. Kdo čeká na konci? - Nikdo. Kdo s tebou bude listovat, luštit tě, milovat tě? - Patrně nikdo. Jsi sám uprostřed noci; sám na světě. Tvá samota je samotou smrti. Ještě jeden krok. Možná někdo přijde, prorazí zeď; nalezne pro tebe cestu. Běda! Nikdo se toho neodváží. Knihy nese tvé jméno. Tvé jméno se uzavřelo do sebe, jako ruka na chladné zbrani."

"Díra, byla to jen díra, naděje knihy."

"Vzdělání očí není utopie. Vidím stále dál, veden nevímjakou potřebou rozumět a milovat; stále dál, kde se ocitnu tam, odkud jsem vyšel. Co záleží na tom, kam myslím, že jdu, je-li veškerá chůz osudným návratem k počátkům. Nikdy nepředejdeme své kroky."

"... Ten sen, který byl jen hrůzným dušením duše, pak vznešenou představou smrti, pak obyčejným notesem, kde dny klopýtaly o noc."

"Protože nebylo, co víc by vymyslel, Bůh sám v Sobě zanikl. Zajímalo by mě, jaký byl Jeho poslední nápad - ten, který mu byl osudným. Někteří tvrdí, že to byl člověk."

"Kdyby už nebyla země ani nebe, byli bychom my v nahotě zaujímaných let. Nikdy neztrácíme knihu, ztrácíme sebe."

"Jste vypravěč," řekla mi jednoho dne jeden přítel. Jak jím být, když slovo či obraz pokaždé zasáhne tak, aby byly slyšet ve své vlastní aureole, když se příběh vytváří po kouscích protipříběhů a když na svět číhá ticho?

"Spisovatel staví svůj příbytek v neviditelnu a vzápětí ho boří, aby byl příbytkem všech, věčným příbytkem."

"Uviděly by jiné oči za nás, kde my už nevidíme?"

"Je cosi, co nás završuje a co pak završuje to, co ač završeno, ještě obsahuje kousek z nás."

"Láska je průzračný den smrti a zapomnění je její neproniknutelná noc."

"... zápis, zápas, totéž slovo jen s jednou záměnou písmene. Každý zápis nám nabízí svůj díl zápasu."

"A jak bych mohl zároveň být tam, kde umírám, i tam, kde láska existuje jen v životě?"

"Nic není pravda. Všechno by mohlo pravda být."

"Jedinou barvou pro slovo je barva smrti. Jediná smrt pro slovo je smrt barvy. Barva smrti je věčná: černý a bílý popel, které voda mísí."

"Podobnost je tragický - nebo komický - obraz nicoty. Jsme si podobni přes nestanovitelnou smrt."

"Písek je dotaz. Písek je odpověď. Naše poušť je bez konce."

"Vnímáš to, co mizí spolu s tebou. To, co tě přetrvává, nemůžeš pochopit."

"To z housenky pochází bohatství, nikdy z motýla."

"Nestarej se o své stopy. Ty jsi jediný, kdo je zahladit nemůže."

"Rozechvěle předal svému učiteli sešit naplněný vlastní rukou slovy: svou knihu. "Proč se chvěješ?" otázal se učitel. "Tyto stránky mi pálí prsty jako ledové listy. Třesu se zimou," zněla odpověď. "Řekni mi, co ty stránky obsahují," chtěl vědět učitel. "To nevím," zněla odpověď. "Když to nevíš ty, kdo by to věděl?" namítl učitel. "Ví to ta kniha."

"Kdyby pravda existovala," říkal," byla by také naším jediným protivníkem. Naštěstí ona neexistuje, a my si tedy můžeme nepřátele vymýšlet."

"Dokázal bych já, který jsem sotva dokázal mluvit sám k sobě, mluvit ještě nyní, kdy ve mně všechno zmlklo? Téměř se už neslyším. Na tomto "téměř" založím svou promluvu nebo spíš to, co ještě tvrdošíjně promluvou chce být - i když je hluchá k volání veškerenstva - a tím ji vezmu zcela na sebe; neboť protože už nic nevyjadřuje, vyjadřuje mě nejlépe."

"Pravda se vypráví. Je příběhem jednoho života. Každý má svou pravdu, své nevydané vyprávění."

"Smrt není smrt, když je psána. Je jednomyslný život: to, co odebírá a to, co rozptyluje. Od jedné propasti ke druhé je naše cesta stále cestou knihy; od smrt bez jistoty k jisté smrti."

"Ničení ničeho. Na této větě jsem chtěl postavit svou knihu; neboť co jiného je žití, než ničení ničeho?"



Jako doslov
"Kniha mohla být naše. Myslela jsem si to. Přála jsem si to. Bylo to nepochybně bláznovství. Jaký život si může sám o sobě přivlastnit knihu? Smrt by možná mohla. Všechny ty listy až dosud nepoznané by se pak podrobily vzrůstajícímu množství slov, které časem nikdo nedokáže přečíst. Knihy pro nikoho na konci lásky bez hranic. Zítřek ještě je chvíle k rozluštění knihy." (Sářin dopis Yukelovi)

"Z mlčení staletí se jednou vynoří nenápadná slova, pro nás a pak pro ty, kdo se nás postupně naučí číst v nicotě. Naše kniha je určena zítřku." (Yukelův dopis Sáře)



Citováno z: JABÉS, Edmond. Od knihy ke knize. 1. vyd. Přel. Helena Beguivin. Praha: Sefer, 1999. 251 s.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama