Gao Xingjian - Bible osamělého člověka

25. ledna 2018 v 19:55 |  Výpisky z knih


...neočekávaně prohlásil, že by opravdu rád věděl, jakou barvu má inkoust v té lahvičce na stole, černou nebo modrou? Rong povídá, že zcela přesně se tomu říká inkoustová modř. Jenže, odpověděl on, na tom, že je ta barva, kterou každý z nás vidí, modrá, nebo inkoustově moudrá, se pouze shodujeme, je to věcí dohody, jedná se o nějaký společný název, a že barva, kterou každý z nás vidí, nemusí být nutně stejná. Rong s ním nesouhlasí, barva se nemění, ať už se na ni dívá, kdo chce. Jistě, on na to, barva se nemění, jenže nikdo z nás si nemůže ověřit, že barvu, kterou vidí, vnímají ostatní stejně. Nějaký způsob, jak ji vyjádřit, povídá Rong, přce být musí. A on, že jediné, na čem se všichni shodnou, jsou slova "modrá" a "inkoustově modrá", ale že vjem, který se za každým z těch slov skrývá, totožný být nemůže. Jaké barvy je tedy inkoust v té lahvičce, ptá se ho Rong. To nikdo neví, odpověděl. Rong se na chvíli odmlčel a pak povídá, že z takových věcí na něj jde trochu strach.
Sytě oranžové paprsky odpoledního slunce dopadají na podlahu, vykreslují přírodní obrazce na fošnách, vydřených dlouholetým mytím, znenadání i jeho postihla ona Rongova hrůza, i jemu ta nepopiratelně opravdová podlaha, ozářená slunečními paprsky, zneskutečněla, skutečně je tak nepopiratelná, ozvaly se v něm první pochybnosti. Člověk tenhle svět pochopit nemůže, přitom existence tohoto světa zcela závisí na osobním vnímání každého jedince, když potom člověk umře, svět znejistí, nebo dokonce přestane existovat, a jaký význam v tom případě může život ještě mít?

Jeho prožitky se shromažďují v záhybech tvé paměti, ale jak rozbalit její jednotlivé vrstvy, oddělit je od sebe a procházet jimi od jednoho k druhému, jak nezaujatým okem nahlížet na události, které prožil, vždyť ty jsi ty a i on zůstane sám sebou. Jen s velkou námahou se vracíš k jeho tehdejším stavům, stala se z něj naprosto cizí osoba, nesmíš ho upravovat tak, aby ti byl dnes po chuti, zachovávej odstup, potlač vzrušení, o to přesnější bude tvoje pozorování. Nesměšuj své rozhořčení s jeho nadutostí a hloupostí, nezakrývej jeho děs a zbabělost, i když je to tak obtížné a je ti z toho nutně nanic. Nepropadej jeho sebelásce, sebemrskačství, jen pozorně sleduj a poslouchej, hlavně znovu nezakoušej jeho pocity.
Musíš ho nechat povstat z tvé paměti, toho kluka, výrostka, muže, který nedosáhl dospělosti, snílka, který to všechno přežil, učedníka nebetyčnosti, individuum, jehož prohnanost rostla den co den, tvoje bývalé ty, které sice neztrácelo intuici, uchovalo si ještě trochu soucitu, avšak hlásilo se ke zlu, ať tě ani nenapadne se za něj ospravedlňovat a kát. Jak ho tak pozoruješ a posloucháš, nedokážeš se ubránit onomu přirozenému pocitu lítosti, nelze ho potlačit, přesto nesmíš dopustit, aby se jeho rána v tobě šířila volně dál. Když mu nadzvihuješ masku a pouštíš se do pozorování, přetváříš ho povinně ve fikci, v postavu, která s tebou nemá nic společného, čeká jen na své odhalení, pouze takové líčení ti ostatně přináší radost ze psaní, živelnou zvědavost a touhu odkrávat dál.
Nejsi tu, abys soudil, ale ani za oběť neštěstí ho nesmíš považovat, slepá vášeň a bolest, které vždy umění ubírají, musí ustoupit nadhledu, zajímavý zde není ani tak tvůj soud či jeho rozhořčení, tvůj smutek nebo jeho bolest, to, oč jde, je samotný průběh tohoto pozorování.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stories-of-a-chaotic-mind stories-of-a-chaotic-mind | Web | 2. února 2018 v 19:30 | Reagovat

Toto je zajimave

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama