Únor 2018

Annelies Verbeke - Spaste ryby

26. února 2018 v 23:27 Výpisky z knih

"... protože vlastně nikoho s nikým nic nespojuje, lidé na sebe narážejí čistě náhodou, opřou se o sebe, až jeden udělá krok stranou a ten druhý padne."

"Pozorovala svá rotující zápěstí a uvědomila si, že útěk začal právě tam, u tiktaalikova zápěstí, které mu umožnilo, aby se vzepřel na hladinu a opustil svět ledové vlhkosti, kde větší ryby požírají menší. Náš konfliktů se stranící předek nijak netoužil po růstu, opancéřování nebo maskování. V naději, že tomu boji unikne, si zvolil tlapy.
Monique samozřejmě chápala, že růst končetin je záležitostí evoluce a instinktu, a že stejně nemá smysl dělat soudy o živých bytostech, především těch prehistorických. Přesto považovala prapředkův útěk za stejně pochopitelný jako zbabělý a velice dobře chápala touhu uniknout z vlastního prostředí. Hraniční formou tohoto útěku byla smrt, což si naprosto jasně uvědomovala, ale mluvila o tom málo. A přece nečekala ani tak na svou smrt, jako spíš na to, až jí naroste třetí ruka, která by ji neustále hladila a uklidňovala, nebo další mozkový lalok, generující chybějící, nezbytné pochopení. Následovala by poslušně svou novou část těla až ke břehu, kvůli kterému vznikla a kvůli kterému ona vlastně žila."

"'Každý je sám,' říká teď on, ačkoli to byla její replika, na kterou on tehdy nadhodil, jak moc má rád jejich splynutí. 'Nemusím jenom prohrávat,' říká proto ona, ale je jí asi miliarda let a ví už, že zármutek vždy vyhrává. Nastaví své datum narození, ale zámek na kole zůstává zamčený."

"Myšlenky se Monique rozbíhaly na všechny strany, aby nakonec stejně skončila sama u sebe. Nebyla to snad její schopnost chápat cizí smutek, která ho odehnala? Kolikrát ji jen zarazil chlad, s jakým se dokázal projevovat. S narůstající panikou přihlížela, jak se tímto způsobem chová ke svým bývalým láskám. Pokoušela se zažehnat svůj strach vírou v jeho lásku k ní, ale měla pocit, že stále častěji naráží na jakousi formu opovržení, kterou neznala a nechápala. V jistém smyslu žárlila na bezcitnost, k níž se dokázal uchýlit. Spatřovala v ní nedostupné hrdinství. Během hádek to však nazývala nedostatkem soucitu a jeho psychopatem. Krátce před svým odchodem nadhodil, že ho má ráda víc, protože má prostě víc ráda všechny lidi. Tvrdil také, že si empatii, které se ho snažila naučit, nemůže dovolit. Už tehdy ji z toho jímala hrůza, ale vysvětlit si ji dokázala až teď: on byl člověkem budoucnosti, ona minulosti. A on byl navrch ještě požehnán špatnou pamětí, na rozdíl od ní. Její pochopení šlo ruku v ruce s odkládaným a mimořádně komplikovaným vědomím bolesti."


Citováno z: VERBEKE, Annelies. Spaste ryby. Přel. Jana Pellarová. Zlín: Kniha Zlín, 2013. 158 s. ISBN 978-80-87497-19-7.

Diane Setterfieldová - Třináctý příběh

18. února 2018 v 23:36 Výpisky z knih
- úvodní citát:
"Všechny děti si své narození mytologizují. Je to obecný jev. Chcete někoho skutečně poznat? Jeho srdce, jeho mysl, jeho duši? Požádejte ho, aby vám vyprávěl o svém narození. Neuslyšíte pravdu; uslyšíte příběh. A nic není výmluvnější než příběh."
(Příběhy o změně a zoufalství, Vida Winterová)


"Životy - mrtvé životy - jsou jen můj koníček. Moje skutečná práce je v obchodě. Mým úkolem není knihy prodávat - to dělá otec - ale starat se o ně. Každou chvíli vezmu do ruky některý svazek a přečtu z něj jednu dvě stránky. Koneckonců, číst také svým způsobem znamená starat se. Ty knihy nejsou dost staré na to, aby byly cenné pouhým svým věkem, nejsou dost důležité, aby o ně stáli sběratelé, ale jsou to moji svěřenci a já je mám ráda, i když jsou velmi často uvnitř stejně nudné jako zvenčí. Bez ohledu na to, jak banální jejich obsah je, vždycky mě na něm něco dojímá. někdo, kdo je dnes už dávni mrtvý, přece považoval ta slova za natolik důležitá, aby si je zapsal.
Když lidé zemřou, ztratí se. jejich hlas, jejich smích, teplo jejich dechu. jejich maso. Nakonec i jejich kosti. Všechny živé vzpomínky na ně zahynou. Je to děsivé a zároveň přirození. Někteří ale mohou tomuto vyhlazení uniknout. Existují totiž dál v knihách, které napsali. Můžeme je znovu objevit. Jejich humor, tón jejich hlasu, jejich nálady. Psaným slovem mohou člověka rozzlobit nebo ho učinit šťastným. Mohou ho utěšit. Mohou ho ohromit. Mohou ho změnit. A to všechno, ačkoli jsou mrtví. Jako mouchy v jantaru, jako mrtvoly zamrzlé v ledu je to, co by podle přírodních zákonů mělo zmizet, zachováno zázrakem papíru a inkoustu. Je to svého druhu magie.
Tak, jako se člověk stará o hroby mrtvých, já se starám o knihy. Čistím je, tu a tam opravím nějakou drobnost, udržuji je v dobrém stavu. A každý den jeden dva svazky otevřu, přečtu pár řádek nebo stránek, nechám hlasy zapomenutých mrtvých rezonovat ve své hlavě. Cítí to ti zemřelí pisatelé, když někdo čte jejich knihy? Objeví se v jejich temnotě jiskřička světla? Zachvěje se jejich duše lehounkým dotykem jiné mysli, čtoucí to, co zplodila ta jejich? Doufám, že ano. Mrtví musejí být velice osamělí."

"Ticho není pro příběhy přirozené prostředí. Potřebují slova. Bez nich zblednou, onemocní a zemřou. A pak vás přijdou strašit."

"Vyhlédla jsem ven, do mrtvé zahrady. V houstnoucím šeru se můj stín vznášel ve skle a díval se do mrtvého pokoje. Co si o nás asi myslí? napadlo mě. Co si myslí o našich pokusech přesvědčit sami sebe, že tohle je život a že ho doopravdy žijeme?"

"Život je kompost.
Divné přirovnání, že, ale je to pravda. Celý můj život a všechny mé zážitky, všechno, co se mi kdy stalo, lidé, které jsem znala, všechny moje vzpomínky, fantazie, sny, všechno., co jsem kdy četla, to všechno jsem házela na velikou hromadu kompostu, kde to časem zetlelo a vytvořilo bohatý, tmavý, organický substrát. Buňky se rozpadly, takže původní zdroje jsou už nerozpoznatelné. Jiní lidé tomu říkají představivost. Já to beru jako kompost. Čas od času vezmu nějakou myšlenku, zasadím ji na kompost a čekám. Živí se tou černou hmotou, která bývala životem, bere si její energii pro sebe. Vzklíčí. Zakoření Vyraší. A tak dál a tak dál, až jednoho dne z ní mám povídku nebo román.
Čtenáři jsou pošetilí. myslí si, že všechno, co kdo píše, je autobiografie. A ona také je, ale ne v tom smyslu, jak se domnívají. Spisovatelův život nejdřív musí shnít, než se jím dá vyživot literární dílo. Musí se nechat zetlít..."

"Každý má svůj příběh. Je to jako s rodinami. Třeba nevíte, kdo to je, ztratíte je, ale stejně existují. Můžete se odcizit nebo se k nim můžete obrátit zády, ale nemůžete říct, že je nemáte. Totéž platí pro příběhy. Takže každý má svůj příběh. Kdy mi povíte ten svůj?"'
"Nepovím."
Naklonila hlavu ke straně a čekala, co čeknu dál.
"Nikdy jsem svůj příběh nikomu nevyprávěla. Tedy jestli nějaký mám. A nevidím důvod, proč bych to teď měla měnit."
"Chápu," řekla tiše a pokývala hlavou, jako by tu skutečně chápala. "Pochopitelně je to vaše věc." Obrátila ruku v klíně a zahleděla se do své zmrzačené dlaně. "Samozřejmě nemusíte říkat nic, jestli to tak chcete. Ale mlčení není přirozené prostředí pro příběhy. Potřebují slova. Bez nich zblednou, zeslábnou a umřou. A pak vás přijdou strašit." vrátila se pohledem ke mně. "Věřte mi, Margaret. Já to vím."



Citováno z: SETTERFIELDOVÁ, Diane. Třináctý příběh. Praha: Ikar, 2015. Přel. veronika Volhejnová. 390 s. ISBN 978-80-249-2761-9.

O smrti a fialkách a o tom, že nejdůležitější je říct, co cítíme (Virginia Woolfová)

4. února 2018 v 0:22 Výpisky z knih

"Přišla na to, že jediné, co stojí za to - je říkat, co člověk cítí.
Chytrost je hloupost.
Člověk musí prostě říci, co cítí."
(Paní Dallowayová)

zdroj fotografie: en.wikipedia.org


VLNY (1931)

"Samotná se často propadám v nic. Musím se pokradmu zapřít nohou, jinak přepadnu přes okraj světa v nic. Musím zabušit do nějakých pevných dveří, a tak se přivolat zpátky do těla."

"Měsíc co měsíc věci ztrácejí svou tvrdost; i mé tělo již propouští světlo; má páteř se bortí jako vosk blízko plamene svíčky. Je to sen; všechno je sen."

"Nic netrvá. Jedna chvíle nevede k druhé. Dveře se otevřou a tygr se vymršťuje. (...) Bojím se nárazu smyslů, jež na mě vyrážejí, neboť s nimi neumím zacházet jako vy - nedokážu jednu chvíli rozpustit ve druhé. Pro mne je každá z nich oddělená, prudká; a jestli pod nárazem chvíle, jež skočila, padnu, vrhnete se po mně a rozervete mě na kusy. Nevidím před sebou žádný cíl. Nevím, jak spustit běh vteřin a dnů a leptat je jakousi přirozenou silou, až vytvoří onu celistvou a nedílnou masu, jíž říkáte život. Vy máte před sebou cíl - je to člověk, s nímž usednout, je to vaše krása, je to myšlenka? - nevím - a hodiny a dny vás proto míjejí, tak jako větve lesních stromů a vlídná zeleň cest míjejí ohaře, který peláší po stopě. není tu však žádná jedna stopa, žádné jedno tělo, jež bych mohla sledovat..."

"Smrt se proplétá fialkami. Smrt a zase smrt."

"Vždy tu ještě zbývá cosi, co je třeba pochopit; nějaký nesvár, jemuž třeba naslouchat; nějaká lživost, kterou nutno pokárat. (...) Mějme za to, že to všechno pochopím: jedna báseň na stránce a zemřu. Mohu vás ujistit, že to nebude neochotně."

"Kapku za kapkou padá ticho. Tvoří se na střeše mysli a padá do kaluží vespod. Navždy sám, sám, sám - slyšet, jak ticho dopadá a rozesílá prstence až k nejkrajnějším mezím. Plný a syt, zpevněný poklidem středního věku. Já, ten, jehož osamělost ničí, nechávám ticho, ať padá, kapku za kapkou."

"Zničili jsme cosi svou přítomností, možná svět."