Annelies Verbeke - Spaste ryby

26. února 2018 v 23:27 |  Výpisky z knih

"... protože vlastně nikoho s nikým nic nespojuje, lidé na sebe narážejí čistě náhodou, opřou se o sebe, až jeden udělá krok stranou a ten druhý padne."

"Pozorovala svá rotující zápěstí a uvědomila si, že útěk začal právě tam, u tiktaalikova zápěstí, které mu umožnilo, aby se vzepřel na hladinu a opustil svět ledové vlhkosti, kde větší ryby požírají menší. Náš konfliktů se stranící předek nijak netoužil po růstu, opancéřování nebo maskování. V naději, že tomu boji unikne, si zvolil tlapy.
Monique samozřejmě chápala, že růst končetin je záležitostí evoluce a instinktu, a že stejně nemá smysl dělat soudy o živých bytostech, především těch prehistorických. Přesto považovala prapředkův útěk za stejně pochopitelný jako zbabělý a velice dobře chápala touhu uniknout z vlastního prostředí. Hraniční formou tohoto útěku byla smrt, což si naprosto jasně uvědomovala, ale mluvila o tom málo. A přece nečekala ani tak na svou smrt, jako spíš na to, až jí naroste třetí ruka, která by ji neustále hladila a uklidňovala, nebo další mozkový lalok, generující chybějící, nezbytné pochopení. Následovala by poslušně svou novou část těla až ke břehu, kvůli kterému vznikla a kvůli kterému ona vlastně žila."

"'Každý je sám,' říká teď on, ačkoli to byla její replika, na kterou on tehdy nadhodil, jak moc má rád jejich splynutí. 'Nemusím jenom prohrávat,' říká proto ona, ale je jí asi miliarda let a ví už, že zármutek vždy vyhrává. Nastaví své datum narození, ale zámek na kole zůstává zamčený."

"Myšlenky se Monique rozbíhaly na všechny strany, aby nakonec stejně skončila sama u sebe. Nebyla to snad její schopnost chápat cizí smutek, která ho odehnala? Kolikrát ji jen zarazil chlad, s jakým se dokázal projevovat. S narůstající panikou přihlížela, jak se tímto způsobem chová ke svým bývalým láskám. Pokoušela se zažehnat svůj strach vírou v jeho lásku k ní, ale měla pocit, že stále častěji naráží na jakousi formu opovržení, kterou neznala a nechápala. V jistém smyslu žárlila na bezcitnost, k níž se dokázal uchýlit. Spatřovala v ní nedostupné hrdinství. Během hádek to však nazývala nedostatkem soucitu a jeho psychopatem. Krátce před svým odchodem nadhodil, že ho má ráda víc, protože má prostě víc ráda všechny lidi. Tvrdil také, že si empatii, které se ho snažila naučit, nemůže dovolit. Už tehdy ji z toho jímala hrůza, ale vysvětlit si ji dokázala až teď: on byl člověkem budoucnosti, ona minulosti. A on byl navrch ještě požehnán špatnou pamětí, na rozdíl od ní. Její pochopení šlo ruku v ruce s odkládaným a mimořádně komplikovaným vědomím bolesti."


Citováno z: VERBEKE, Annelies. Spaste ryby. Přel. Jana Pellarová. Zlín: Kniha Zlín, 2013. 158 s. ISBN 978-80-87497-19-7.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama