Diane Setterfieldová - Třináctý příběh

18. února 2018 v 23:36 |  Výpisky z knih
- úvodní citát:
"Všechny děti si své narození mytologizují. Je to obecný jev. Chcete někoho skutečně poznat? Jeho srdce, jeho mysl, jeho duši? Požádejte ho, aby vám vyprávěl o svém narození. Neuslyšíte pravdu; uslyšíte příběh. A nic není výmluvnější než příběh."
(Příběhy o změně a zoufalství, Vida Winterová)


"Životy - mrtvé životy - jsou jen můj koníček. Moje skutečná práce je v obchodě. Mým úkolem není knihy prodávat - to dělá otec - ale starat se o ně. Každou chvíli vezmu do ruky některý svazek a přečtu z něj jednu dvě stránky. Koneckonců, číst také svým způsobem znamená starat se. Ty knihy nejsou dost staré na to, aby byly cenné pouhým svým věkem, nejsou dost důležité, aby o ně stáli sběratelé, ale jsou to moji svěřenci a já je mám ráda, i když jsou velmi často uvnitř stejně nudné jako zvenčí. Bez ohledu na to, jak banální jejich obsah je, vždycky mě na něm něco dojímá. někdo, kdo je dnes už dávni mrtvý, přece považoval ta slova za natolik důležitá, aby si je zapsal.
Když lidé zemřou, ztratí se. jejich hlas, jejich smích, teplo jejich dechu. jejich maso. Nakonec i jejich kosti. Všechny živé vzpomínky na ně zahynou. Je to děsivé a zároveň přirození. Někteří ale mohou tomuto vyhlazení uniknout. Existují totiž dál v knihách, které napsali. Můžeme je znovu objevit. Jejich humor, tón jejich hlasu, jejich nálady. Psaným slovem mohou člověka rozzlobit nebo ho učinit šťastným. Mohou ho utěšit. Mohou ho ohromit. Mohou ho změnit. A to všechno, ačkoli jsou mrtví. Jako mouchy v jantaru, jako mrtvoly zamrzlé v ledu je to, co by podle přírodních zákonů mělo zmizet, zachováno zázrakem papíru a inkoustu. Je to svého druhu magie.
Tak, jako se člověk stará o hroby mrtvých, já se starám o knihy. Čistím je, tu a tam opravím nějakou drobnost, udržuji je v dobrém stavu. A každý den jeden dva svazky otevřu, přečtu pár řádek nebo stránek, nechám hlasy zapomenutých mrtvých rezonovat ve své hlavě. Cítí to ti zemřelí pisatelé, když někdo čte jejich knihy? Objeví se v jejich temnotě jiskřička světla? Zachvěje se jejich duše lehounkým dotykem jiné mysli, čtoucí to, co zplodila ta jejich? Doufám, že ano. Mrtví musejí být velice osamělí."

"Ticho není pro příběhy přirozené prostředí. Potřebují slova. Bez nich zblednou, onemocní a zemřou. A pak vás přijdou strašit."

"Vyhlédla jsem ven, do mrtvé zahrady. V houstnoucím šeru se můj stín vznášel ve skle a díval se do mrtvého pokoje. Co si o nás asi myslí? napadlo mě. Co si myslí o našich pokusech přesvědčit sami sebe, že tohle je život a že ho doopravdy žijeme?"

"Život je kompost.
Divné přirovnání, že, ale je to pravda. Celý můj život a všechny mé zážitky, všechno, co se mi kdy stalo, lidé, které jsem znala, všechny moje vzpomínky, fantazie, sny, všechno., co jsem kdy četla, to všechno jsem házela na velikou hromadu kompostu, kde to časem zetlelo a vytvořilo bohatý, tmavý, organický substrát. Buňky se rozpadly, takže původní zdroje jsou už nerozpoznatelné. Jiní lidé tomu říkají představivost. Já to beru jako kompost. Čas od času vezmu nějakou myšlenku, zasadím ji na kompost a čekám. Živí se tou černou hmotou, která bývala životem, bere si její energii pro sebe. Vzklíčí. Zakoření Vyraší. A tak dál a tak dál, až jednoho dne z ní mám povídku nebo román.
Čtenáři jsou pošetilí. myslí si, že všechno, co kdo píše, je autobiografie. A ona také je, ale ne v tom smyslu, jak se domnívají. Spisovatelův život nejdřív musí shnít, než se jím dá vyživot literární dílo. Musí se nechat zetlít..."

"Každý má svůj příběh. Je to jako s rodinami. Třeba nevíte, kdo to je, ztratíte je, ale stejně existují. Můžete se odcizit nebo se k nim můžete obrátit zády, ale nemůžete říct, že je nemáte. Totéž platí pro příběhy. Takže každý má svůj příběh. Kdy mi povíte ten svůj?"'
"Nepovím."
Naklonila hlavu ke straně a čekala, co čeknu dál.
"Nikdy jsem svůj příběh nikomu nevyprávěla. Tedy jestli nějaký mám. A nevidím důvod, proč bych to teď měla měnit."
"Chápu," řekla tiše a pokývala hlavou, jako by tu skutečně chápala. "Pochopitelně je to vaše věc." Obrátila ruku v klíně a zahleděla se do své zmrzačené dlaně. "Samozřejmě nemusíte říkat nic, jestli to tak chcete. Ale mlčení není přirozené prostředí pro příběhy. Potřebují slova. Bez nich zblednou, zeslábnou a umřou. A pak vás přijdou strašit." vrátila se pohledem ke mně. "Věřte mi, Margaret. Já to vím."



Citováno z: SETTERFIELDOVÁ, Diane. Třináctý příběh. Praha: Ikar, 2015. Přel. veronika Volhejnová. 390 s. ISBN 978-80-249-2761-9.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama