Říjen 2018

Hana Prošková - Zametačky sněhu

3. října 2018 v 0:02 Chvilky s poezií

Hana Prošková (1924 - 2002) je v literatuře známá spíše díky svým povídkám s detektivem Vašátkem, už méně známo ale je, že původně začínala jako básnířka. Její prvotina nesla název Oblaka a vyšla v roce 1962. Verše, které psala "do šuplíku", byly vydány až po její smrti, v roce 2004 pod souhrným názvem Zametačky sněhu. Nejsou datované, ani nemají žádný název. A jak píše v doslovu Pavel Šrut: "Vím, jak snadno se dnes verše píší a tisknou. Proto si tím víc vážím básní, které byly psány pro domo sua a přitom mohou jaksi navzdory oslovit právě tou skromností a soukromostí - ne fajnšmekry, ale čtenáře, kteří přistupují k poezii s nedůvěrou či s ostychem."


Neznáš ty také úsilí

být naživu a dělat, co se dá?
Podívej! Právě sem tam kroužili,
teď najednou se hejno pozvedá

Slyšíš, jak tichne pod křídly
vzduch bílý na dotek
Nad mlhu vyráží tříštěn kormidly
ten ostrý zvláštní skřek

Vzdalují se a mlha sbírá z nich
svou hustou vlhkou běl
Kdo jsou to? Nevíš? Právě o raccích
člověk tak málo přemýšlel

Chomáčky křiku, je nám všem
dáno být také dušemi?
Cítím, jak uvnitř plna jsem
výřiku, jenž v ústech vázne mi


Když jsem s ním, je mi hrozně z toho,

jak začínám být nedoslýchavá vůči hlasům mrtvých
Když nejsem s ním, je mi teskno
Když jsem i nejsem s ním, je mi hrozně, neboť vím,
že láskou k němu ztrácím napořád všechno,
co na mě míval rád,
a potom přijde sen: že se známe, když byl malý hoch,
hrajeme si spolu, vtom jeho matka
vyhlédne z okna v zástěře
a řekne mi: Běž si jinam hrát,
vždyť je ženatý, že se nestydíš!


Copak je s tebou, duše, zase chceš

se tady zařizovat
Už zase sháníš, sotva vydechneš,
vše, co nemůžeš potřebovat,

jak pomatená vlaštovka, jež sbírá
na hnízdo, když má čas letět k svým,
a lepí bezhlavě, kde zbyla škvíra,
zatímco temní noc Ach, tajemství

úniku, já je znám, když těžkne ticho
nad námi, strach, že sebe ztratím...
Však řekni, k jaké práci utíkali bychom,
kdyby se navždy přestal po nás ptáti?


Tak veliké rozlohy

pro tuhle jedinou hlavu
Snad platí jiný čas
než v tom jediném srdci

Snad je tam někde naděje,
ale co ty s ní
Jiné žízně chtějí
jiné naplnění

Jiný hlad
chce být jinak utišen,
ale pro tebe není jiná láska, než ta, co máš,
není jiný sen, než ten, do něhož jsi narozením pad
Ať jasní andělé mají tváře kamarádů,
které měl tady člověk rád



Už nikdy nepřijde náš čas,

který ještě nepřišel
Zajdeme beze stopy,
i vy, podivné příběhy

Zatímco vstupují stále noví a další
na otevřený svah života,
ale to je jejich výzva, naše ne
To je jejich čas, ne náš

Naše výzva nepřišla,
ačkoli jsme vyli také vyzváni
(v tom jsme se nemohli mýlit),
také nemohla projít mlčky kolem nás

Náš čas nepřijde,
ale také neprošel a neminul,
znamená-li to ještě čekat,
tedy jen z poslušnosti, ne už z naděje



Citováno z: PROŠKOVÁ, Hana. Zametačky sněhu. Praha: Aurora, 2004. ISBN 80-7299-071-3.
Fotografie: fdb.cz (upraveno)